Je pro mě jedním z nejlaskavějších lidí, které jsem kdy potkal. Do Prahy jsem přijížděl rád, protože jsem měl pocit, že jedu domů, setkat se s opravdovým duchovním otcem.
Mons. Giuseppe Sergio Ciucci, kanovník Lateránské baziliky svatých Marcelina a Petra v Římě, titulárního kostela Dominika kardinála Duky, a kanovník karlštejnský, vzpomíná na Jeho Eminenci Dominika kardinála Duku.
Kardinála Duku jsem poznal v den, kdy byl jmenován kardinálem. V Aule Pavla VI. tehdy přijímal pozdravy lidí, kteří přicházeli, aby mu poblahopřáli. Při té příležitosti jsem se mu představil jako farář farnosti svatých Marcelina a Petra, jejíž titulární hodnost mu byla přidělena. První dojem, který ve mně kardinál zanechal, byl nesmírně krásný: působil jako člověk dobrý, otevřený, vstřícný, ochotný poznávat lidi a rozmlouvat s nimi. To mi už v oné první chvíli naplnilo srdce radostí.
Všechny další návštěvy, které vykonal v Římě a ve své titulární bazilice, se vždy nesly v duchu velké blízkosti a srdečnosti. Jeho jednoduchost a přirozenost v kontaktu s lidmi, i se mnou, byly vždy mimořádné. Když jsem ho zval na faru nebo k liturgii, nacházel jsem v něm člověka hluboké spirituality, dobrého srdce a opravdové laskavosti. Je pro mě jedním z nejlaskavějších lidí, které jsem kdy potkal. Jsem vděčný, že jsem mohl poznat jeho osobu, sdílet s ním krásné chvíle, které mě duchovně obohatily a posílily.
Nikdy jsem si nemyslel, že někdy přijedu do Prahy jako host pražského kardinála, a přesto se to stalo. Jeho prostota a otcovská náklonnost mě vždy velmi silně oslovovaly. Do Prahy jsem přijížděl rád, protože jsem měl pocit, že jedu domů, setkat se s opravdovým duchovním otcem. Velmi mě oslovily jeho široká kulturní vzdělanost a především jeho nadšení pro dějiny. Velmi často se mnou hovořil o historii, především o minulosti své země, České republiky, o dějinách církve, o své lásce ke katedrále a všemu, co souvisí s její historií na Pražském hradě. Z jeho slov bylo vždy patrné hluboké přání i velká láska k této církvi, k jejím kněžím a k životu celé české společnosti.
Krátce po jeho smrti jsem v Římě slyšel mnoho lidí říkat, že odešel velký muž církve. Muž, který sám na vlastní kůži zakusil mnohá příkoří. Byl vězněn, pracoval jako dělník i jako technický kreslič; jeho životní cesta nebyla jednoduchá. Právě skrze tato utrpení však vyrostla jeho hluboká láska k církvi, jeho oddanost Pánu a jeho věrnost povolání. Mnozí si ho proto budou pamatovat jako člověka, který svou osobní zkušeností bolesti i lásky dokázal obohatit církev velkým darem – darem své osoby, své víry a svého svědectví o Kristu a Evangeliu.
Pohřeb jsem prožíval s hlubokým osobním smutkem. Nečekal jsem, že člověk tak plný života odejde tak náhle. Byl to šok, jako blesk, s nímž nikdo nepočítal. Přes tento smutek mě však naplňovala krása liturgie: zpěv, hudba, modlitba, slavnostnost i tiché soustředění věřících. Katedrála byla zcela zaplněna, ale panoval v ní hluboký klid. Lidé sledovali dlouhou liturgii s vírou a opravdovým zaujetím, a to svědčilo o jejich lásce k jejich kardinálovi.
Osobní vzpomínky Mons. Ciucciho zpracovala Alice Muthspiel, zahraniční zpravodajka Českého rozhlasu ve Francii.
Fotografie Mons. Ciucciho s p. kardinálem Dukou: archiv A. Muthspiel
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!