Děkuji redakci Katolických novin za důvěru, kterou mi projevila vyzváním, abych napsal tento článek. Je to hodně narychlo, ale vynasnažím se, abych nezklamal ani je, ani Vás.
Čím je člověk starší, tím více vzpomíná. Vzpomínky mají v životě člověka, zvláště věřícího, velký význam. Jsou totiž pramenem naděje, neboť nás ujišťují, že život je krásný, i když někdy není lehký. Se vzpomínkami se to má tak, že si nejvíce pamatujeme na svoje dětství. Čím blíže dnešku, tím si pamatujeme méně. Z toho lehce vyčteme, že nejjasnější vzpomínky na Vánoce jsou z dětství. Říkáme o nich, že to jsou svátky dětí. Nejde jen o to, že nám, nám se narodilo Boží dítě. V dětství jsme mu blízcí. Když vyrosteme, jsme blízcí Panně Marii a sv. Josefovi a když dorosteme do moudrosti, mudrcům s královskými dary.
Adventu je již nakrátko a blízko blizoučko Štědrý den, říká geniální autor Kytice Karel Jaromír Erben. Už u nás byl Mikuláš – vrátný Vánoc, jak říká jiný geniální básník Bohuslav Reynek. Už přešla Lucie, která noci upije, ale dne nepřidá, jak říká stará pranostika. Vzpomínám si, že jsem si tuto světici tak mezi 8. a 11. rokem představoval, jak pije noc a do malého šálku si nalévá z vysoké kávové konvice s dlouhým úzkým hrdlem. Seděla u mahagonového vykládaného stolku. Musel jsem se smát, když občas do šálku spadla hvězda a káva noci vystříkla na bělostný ubrousek, kde nápoj stál. Máme za sebou neděli Gaudete s kouzelnou vstupní antifonou: Radujte se! Opakuji, radujte se, Pán je blízko a spasí nás. O takovou výzvu se však mnohdy ochuzujeme, protože ve svém chorobném spěchu chceme urvat dvě minuty potřebné k jejímu vyslovení. Je mi smutno, když vidím, jak nás spěch okrádá o téměř všechnu radost tady. Ano, až tak, že nás připraví o Radost věčnou.
Hovořím-li o svátcích dětí, musím říct něco o dětech. Čím se vlastně vyznačuje dítě? Předně bezvýhradnou důvěrou v rodiče, kteří je bezpečně chrání, všechno vyřeší, opraví a vždycky nakonec odpustí. Nenapadlo vás někdy, že si Bůh s námi lidmi nechce hrát na fanty, protože bychom vždycky prohráli? Ale my na tom tvrdošíjně trváme, neboť jsme hloupí a drzí. A – prohrajeme. Chce si s námi hrát na schovávanou. Schovává se úžasně. Občas ho objevíme, ale zas se schová. Tak to jde dál a dál, až nastane večer našeho života a Panna Maria řekne: Táto, tak už se jim ukaž. Musím je umýt a dát spát.
Druhým, co vyznačuje děti, je, že žijí v okouzleném světě. Vědí, nikoli věří, že pod širokými klobouky hub žijí hodní trpaslíčkové a v puklinách skal zlí skřeti, že na vrbách posedávají vodníci, kterým kape ze zeleného, oranžově podšitého šosu, že jsou zlé i hodné čarodějky. Vědí, že dobro vždy zvítězí nad zlem, protože znají moudré pohádky a staré mýty o době správnosti, které jim předčítáme. Spí klidně, neboť na čelo postýlky usedl andělíček strážníček. Nic pro ně není samozřejmé, všechno je zázrak, a proto čtou v knize stvoření líp než my v Bibli.
Je odporným zločinem moderní doby, že je co nejdříve vyženeme z tohoto ráje, protože je ženeme v prokletí spěchu, aby co nejdříve všemu rozuměly fyzikálně, chemicky, biologicky, prostě vědecky, a tím jim znemožníme cokoli pochopit. Málo platné, slunce vychází a zapadá a ne, že bychom se přitáčeli a odtáčeli. Namítnete mi správně, že se vašim dětem budou už ve školce smát, protože věří na Ježíška. Je to ošklivý problém. Ale snadno řešitelný. Jistě, dárky jsou od lidí. Jenže ti je dávají z lásky a tu dostávají jako dar od Dítěte, které se narodilo uprostřed noci v betlémském chlévě.
Další věcí, kterou bychom měli dobře pochopit a přijmout, je, že Kristus, náš Pán, s rozhořčením řekl svým učedníkům, aby nechali děti k němu přicházet, protože právě jim je určeno Boží království. Kladl na ně své svaté ruce a měnil tím jejich osudy. Z tohoto pak plyne, že máme chránit to dítě, kterým jsme. Je těžké si představit větší důstojnost než být dítětem Božím. Uvažte jen, že ten, který řekl Budiž světlo!, a bylo, řekl i Budiž ten a ten, a stali jsme se. A protože, když nás stvořil, bude nás i opatrovat a dovede nás k věčné dokonalosti v Ráji, ze kterého jsme byli vyhnáni.
Připomenul jsem na začátku Erbenovu báseň Štědrý den. Svou úvahu citátem z ní i uzavřu. S nevýslovnou moudrostí autor báseň uzavírá veršem: … a život lidský jako sen. Přeji vám i sobě, abychom, až z něho procitneme, poznali, že byl slavný a žili v této slávě na věky.
Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., Dr. h. c. je kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause.
Foto: Lucie Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!