Komentář Tomáše Machuly
Přiznám se vám, je to někdy dosti únavné, slýchat, jak nemáme ulpívat na věcech starých a máme se dívat kupředu. Takový apel je dobrý při úklidu půdy, kde mnozí z nás skladují věci, které (jak dobře ví) nikdy nebudou potřebovat, ale je jim líto je vyhodit. Ale pokud to slýcháme v kostele či na křesťanských webech, pak to má nádech absurdity. Zvlášť pikantní je, když se kazatel tímto způsobem rozohní chvíli poté, co se četlo z textů dva tisíce a více let starých, na nichž církev zcela staromilecky lpí a stále je nenahradila něčím modernějším.
Je jasné, řekl by každý, a to včetně těch nejagilnějších pokrokářů, že ne každá stará věc je špatná a překonaná. Například ta zmíněná Bible je pro každého křesťana asi pořád dobrá, i když je tak šíleně stará. U kostelů je to složitější. Naše země se může chlubit nádhernými starými kostely různých architektonických slohů. Nezbouráme je a nepostavíme hromadu brutalistních posvátných bunkrů jen kvůli tomu, že jsou staré. Občas ale někteří z nás mají obrazoborecké záchvaty aggiornamenta a pokud mají moc, tak dokáží staré a krásné kostely „zdnešnit“ tak, že je to k pláči (pro mnoho z nás odstrašující mohou být příklady kostelů v Letohradu-Orlici nebo v Dražicích). Podobné to může být i s paramenty. Dostojevskij sice řekl, že „krása spasí svět“, ale přesto si v našich kostelích kněží oblékají nevkusně pytlovité ornáty s kýčovým zdobením, zatímco vzadu ve skříních našich sakristií a far hnijí krásné vyšívané kousky, které se provinily pouze tím, že jsou staré a předkoncilní.
Problematika je to mnohovrstevnatá a složité. Nechejme prozatím stranou předměty a soustřeďme se na ideje. Jak je to se starou a novou teologií, nebo dokonce se starými a novými formulacemi věcí víry? Vzpomínám si na jednu debatu s kolegy filosofy na Akademii věd. Otázka zněla: Proč studujeme starou filosofii? Někteří z nás byli přesvědčeni, že ve staré filosofii je prostě hodně pravdy. A že stojí za to ji očišťovat od dobových nánosů a omylů. Jiní naopak pravdu vůbec nehledali. Starou filosofii studovali prostě jako historikové. Co napsal Platón či Cicero pro ně nebyl podnět k přemýšlení pro dnešek, ale ke zpracování historického rámce, nic víc. V oblasti věrouky dnes vidíme zase jiný typ pochybností o významu starých formulací. Před časem zaujal představený jezuitů názorem, že text evangelia nelze brát příliš vážně proto, že tehdy Ježíšova slova nikdo nenahrával a nemůžeme si být jisti, jak je evangelista zaznamenal. Zcela pominul fakt, že podle křesťanské víry je text evangelia Bohem inspirovaný a diskuse o „kvalitě záznamu“ Ježíšových slov je tedy zcela irelevantní.
Zůstaňme ale u základní otázky hodnoty starých a nových myšlenek. Hodnota myšlenek přece není dána jejich stářím, ale tím, jak jsou přesvědčivé. Pravda přece nestárne. V nedávno vydané knize o Walteru Benjaminovi mě zaujala věta, která přesně vystihuje náš problém: „Pravý obraz může být starý, ale pravá myšlenka je vždy nová.“ Otázka po hodnotě starého a nového v oblasti filosofie nebo teologie je tedy vlastně směšná. Pokud má křesťanství pravdu, tak nemůže být nikdy staré. Progresivismus odmítající věci jen proto, že jsou staré, se střílí do vlastní nohy. A naopak křesťanský tradicionalismus či konzervatismus mají smysl jen tehdy, když nenechávají zapadnout ony stále nové věci. Nové, protože trvalé.