Už před časem jsem slyšel o jakési anketě v Německu, podle níž jen menší část tamějších praktikujících katolíků věří v život po smrti. Nedlouho poté jsem se právě v Německu účastnil pohřbu. Obřady konal starší kněz; rozuměl jsem mu jen trochu, ale poznal jsem, že hodně mluví o věčném životě.
Měl jsem pak příležitost se ho zeptat, co si myslí o víře přítomných ve věčný život – vyjádřil se tak, že většina jich spíše nevěří, ale nejsou si jisti: co kdyby přece. Byl jsem z toho mírně v šoku a dost smutný. Osobně nechápu, jak lze věřit v nesmrtelného Boha a nevěřit v život po smrti – jako stvoření k Božímu obrazu mi to nedává smysl a při představě, že bych měl jen tak bez dalšího umřít, se ve mě všechno bouří. Zdá se mi tedy, že křesťané, kteří nevěří ve věčný život, už asi ani moc nevěří v Boha.
Jsem rád, že sv. Pavel v tomto nepřipouští diskusi: „Jestliže mrtví nevstávají, pak jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme!“ a „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, /…/ a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli.“
Komunisté se nás dříve snažili vylíčit jako ty, kdo se utěšují odměnou v posmrtném životě, a proto si nechají tady na zemi všechno líbit. To je velmi vulgární zjednodušení – právě proto, abychom došli do nebe, máme se už teď angažovat pro spravedlnost a společné dobro. Z lásky, ne s nenávistí a násilně jako komunisté. Pravdou však je, že víra ve věčný život pomáhá unést různé křivdy a nepochopení, které by nás jinak mohly ještě více trápit a svazovat.
Žitá víra ve věčný život dává člověku větší nadhled a schopnost vidět věci z hlediska věčnosti – tedy moudrost. To vede ke svobodě, nezávislosti na věcech tohoto světa, a ke shovívavosti. Zároveň člověk začne chápat, že v našem dočasném bydlišti nejsou věci dokonalé, ty budou až v nebi. Toto poznání osvobozuje od přehnaného perfekcionismu, urputné snahy o spravedlnost apod. Je však potřeba se modlit, rozlišovat a poslouchat svědomí, když nás vybízí k jednání.
Nadhled a pokoj, vycházející z víry ve věčný život, umožňují také vděčnost Pánu a humor. Což není často až legrační, jak se tu „pinožíme“, rozčilujeme se a lpíme na hloupostech a maličkostech? Nemusíme zde na zemi všechno vidět, zažít, zkusit, ochutnat…, ba naopak, pro dosažení cíle se můžeme i dobrovolně omezovat a žít skromněji.
Především však víra ve věčný život plodí naději, že uvidíme Boha tváří v tvář, že se setkáme se všemi svatými a našimi zemřelými, a že se Boží království plně uskuteční.
Přeji Vám tuto naději! Těšíte se?
P.S.
- Že se těším do nebe alespoň v mém případě ještě neznamená, že se těším na smrt 🙂
- Když slyším stesky na to, že je (zvláště v současné situaci) málo zájemců o vstup do armády, a návrhy řešit to financemi, vzpomenu si na P. Maxe Kašparů, který mluví o technických záplatách na morální díry. Pokud si vážíte života (to je žádoucí i u vojáků), nasadit ten vlastní podle mě můžete, jen když věříte v život po smrti a Ježíšovým slovům: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Dobyvační diktátoři samozřejmě potřebují vojáky jiného typu.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!