Jak otec Dominik ovlivnil život bývalého disidenta a současného politika ODS? O tom si Katolické noviny povídaly s europoslancem za Občanské demokraty, s Alexanderem Vondrou.
Jak jste kardinála Dominika poznal a jak zasáhl do vašeho života?
Popravdě si už nepamatuji, kdy a kde jsme se viděli poprvé. Určitě to bylo ještě v dobách disentu – buď v bytě Václava Bendy na Karlově náměstí, nebo v kostele sv. Jiljí na Starém Městě, kam chodila k dominikánům Bendova rodina na mše. Právě tam sloužil otec Dominik půlnoční mši na Štědrý den 1989. Poprvé legálně a ve svobodných poměrech. Byl to nezapomenutelný zážitek. Pak jsme se několikrát viděli v jeho domovském Hradci Králové, spolu s Václavem Havlem, s nímž se dobře znal z kriminálu na Borech. Jako arcibiskup tam sloužil Dukův a Havlův přítel Karel Otčenášek, další úžasný člověk. No a pak jsme se víc vídali, když se Dominik Duka stal arcibiskupem v Praze a já byl ministrem obrany. Jeho dobrý vztah k armádě byl všeobecně znám. Měl to v rodině, jeho táta sloužil za války u jednotek RAF a pak byl komunisty taky vězněn. Solidarita vůči bývalým muklům a politickým vězňům provázela Dukovo veřejné vystupování celý život. Vážil si jich a dával jim to najevo.
Co považujete za největší přínos otce Dominika pro českou společnost a pro českou katolickou církev?
Dvě věci. Zaprvé, narovnání vztahů mezi státem a katolickou církvi, těžce poškozených komunistickým režimem i předsudky staršího data. Dokázal to, co se jeho předchůdci kvůli konfliktům s politiky nepovedlo. Vyřešil spor o katedrálu a má zásluhy na úspěšném prosazení restitučního zákona a majetkového vyrovnání. A téměř do úspěšného konce pomohl dotáhnout i konkordát s Vatikánem. Zbývá jen verdikt Ústavního soudu a podpis prezidenta. A zadruhé – jeho vytrvalá obrana rodiny v dnešním atomizovaném světě. Často kázal, že pokud ztratíme úctu k matce, přestaneme-li ctít otce a nebudeme-li bránit rodinu, je s námi konec. Byl konzervativní a neustále čelil útokům od progresivistických médií, na sítích i od různých aktivistů a reformně laděných intelektuálů. Ale jsem přesvědčen, že měl pravdu a že to budoucnost potvrdí.
Jaká je vaše nejsilnější osobní vzpomínka na kardinála Duku?
V posledních letech mi občas telefonoval. I pozdě večer. Někdy žádal o radu v zahraničně-politických a evropských otázkách, jindy si chtěl jen pokecat. Vždycky to pro mě bylo obohacující. Byl nesmírně vzdělaný, o dějinách věděl první poslední. Byla radost s ním komunikovat.
Budete jedním z těch, kdo ponesou rakev pana kardinála. Co to pro vás znamená?
Je to pro mě velká čest. Považuji ho za největší osobnost v české katolické církvi po roce 1989. Odešel poslední velikán generace, která vytvářela most mezi totalitní minulostí a svobodnou přítomností. Měl jsem ho osobně velmi rád a on mě, aspoň myslím, taky. Když jsem přistoupil před deseti lety ke křtu, přijal jsem jméno Dominik a myslel jsem i na něj…
Většina lidí se dnes setkání se smrtí bojí. Jak vy takový dotek vnímáte?
Strach je špatný rádce. Smrt přece není konec, je to jen vyvrcholení naší pozemské existence. Jako je narození její počátek. Vloni v létě jsem se synem a dcerami doprovázel na poslední pouti svou manželku Martinu. Měla rakovinu a v konci už se nedalo nic moc dělat než se s tím smířit. Dnešní zdravotní a hospicová péče už umožňují, aby umírající příliš netrpěl a je-li to jen trochu možné, tak byl se svými blízkými doma. Je to zkušenost, která rodinu může, přes všechen smutek, ještě víc posílit.
Mimochodem, teď jsem psal za kardinála Duku nekrolog a při sběru podkladů jsem narazil na jeho rozhovor s režisérem Jiřím Strachem na téma Velikonoc. Svátku smrti a vzkříšení, nejdůležitějším křesťanském svátku, který je v sekularizovaném Česku bohužel ve stínu Vánoc i Dušiček. Každému doporučuji se na rozhovor na internetu podívat. Otec Dominik tam říká mnoho podstatných myšlenek. Mimo jiné podotýká, že „jednomu každému z nás je dáno, že musí zemřít. A tam se ukáže, kdo jsme.“ Takhle nějak se snažím dotýkat smrti i já. Ale jak to nakonec bude, ví samozřejmě jen Pán Bůh.
Co bychom si, podle vás, měli ze života otce Dominika odnést?
Vážil jsem si jeho přátelské, otevřené, radostné povahy. I když byl tak říkajíc na „válečné stezce“, uměl se u toho usmívat a druhé respektovat. Ale kdybych měl zvýraznit jednu jeho mimořádnou vlastnost, tak je to statečnost, odvaha. Projevoval ji v mladí, když odmítl kolaborovat s bolševikem a působil v ilegalitě, ve zralém věku, kdy se zasloužil o obnovu katolické církve v nelehké době, i ve stáří, kdy statečně a odhodlaně čelil svým kritikům, tančícím podle různých módních, ale pomíjejících trendů. Odvahu Dominik projevil i v době covidu, kdy – mnohdy proti jiným ustrašeným hlasům ve vedení církve – prosadil, aby zůstaly otevřené kostely. Pán Bůh mu za to zaplať.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!