Jen zřídka se civilizace mohla pyšnit mužem tak velkého ducha, který dokázal vstřebat její hodnoty a rozmnožit její vnitřní bohatství – Benedikt XVI. o svatém Augustinovi
Rád bych se vrátil k úvahám o církevních Otcích a dnes hovořil o největším otci latinské církve, svatém Augustinovi. Tento velký světec a učitel církve, muž vášně a víry, mimořádné inteligence a neúnavné pastorační péče, je často známý, alespoň z pověsti, těm, kteří křesťanství neznají nebo mu nejsou cizí, protože zanechal hlubokou stopu v kulturním životě Západu a celého světa. Díky svému jedinečnému významu měl svatý Augustin hluboký vliv a dalo by se tvrdit, že na jedné straně všechny cesty latinské křesťanské literatury vedou do Hippo (dnešní Annaba na pobřeží Alžírska), místa, kde byl biskupem, a na druhé straně, že z tohoto města římské Afriky, jehož byl Augustin biskupem od roku 395 až do své smrti v roce 430, pramení mnoho dalších cest pozdějšího křesťanství a západní kultury.
Jen zřídka kdy civilizace zrodila muže takového intelektuálního formátu, který by dokázal vstřebat její hodnoty a obohatit její vnitřní bohatství vynalézáním myšlenek a forem, které by živily budoucí generace, jak zdůraznil i Pavel VI.: „Dá se říci, že celé myšlení starověku se sbíhá v jeho díle a z něj plynou myšlenkové proudy, které prostupují celou doktrinální tradicí následujících století“ (AAS, 62, 1970, s. 426). Augustin je také církevním otcem, který po sobě zanechal největší počet děl. Jeho životopisec Possidius říká: „Zdálo se nemožné, aby jeden člověk mohl za svůj život napsat tolik.“ Dnes se naše pozornost zaměří na jeho život, který lze dobře rekonstruovat z jeho spisů, zejména z Vyznání, mimořádné duchovní autobiografie napsané k chvále Boha a jeho nejslavnějšího díla. A právem, neboť právě Augustinova Vyznání se svou pozorností k niternosti a psychologii představují jedinečný model v západní literatuře – a nejen v západní literatuře, ale i v literatuře nenáboženské až do moderní doby. Tato pozornost k duchovnímu životu, k tajemství sebe sama, k tajemství Boha skrytého v já, je něčím mimořádným a bezprecedentním a navždy zůstane, takříkajíc, duchovním vrcholem.
Ale nyní se podívejme na jeho život: Augustin se narodil v Thagaste – v provincii Numidie v římské Africe – 13. listopadu 354 jako syn Patricia, pohana, který se později stal katechumenem, a Moniky, horlivé křesťanky. Tato energická žena, uctívaná jako svatá, měla na svého syna hluboký vliv a vychovala ho v křesťanské víře. Augustin také přijal sůl jako znamení svého přijetí do katechumenátu. A vždycky ho fascinovala postava Ježíše Krista; sám říká, že Ježíše vždy miloval, ale že se od víry a praxe církve stále více distancoval, jak se to děje s mnoha mladými lidmi dnes.
Augustin měl také bratra Navigia a sestru, jejíž jméno není známo a která se po ovdovění stala představenou kláštera. Chlapec, velmi živé inteligence, získal dobré vzdělání, i když nebyl vždy vzorným studentem. Dobře se však učil gramatiku, nejprve ve svém rodném městě, poté v Madauře a od roku 370 rétoriku v Kartágu, hlavním městě římské Afriky. Dokonale ovládal latinu, ale nikdy nedosáhl podobného zvládnutí řečtiny, ani se nenaučil punštinu, kterou mluvili jeho krajané. Právě v Kartágu Augustin poprvé četl Hortensia, později ztracené dílo Cicera, které představuje začátek jeho cesty k obrácení. Cicerův text v něm probudil lásku k moudrosti, jak později jako biskup napíše ve Vyznáních: „Ta kniha skutečně změnila mé smýšlení,“ natolik, že „náhle každá marná naděje ztratila svou hodnotu a já jsem s neuvěřitelnou vroucností srdce toužil po nesmrtelnosti moudrosti“ (III, 4,7).
Ale protože byl přesvědčen, že bez Ježíše nelze tvrdit, že skutečně nalezl pravdu, a protože mu v této podmanivé knize toto jméno chybělo, začal ihned po přečtení číst Písmo svaté, Bibli. Byl však zklamán. Nejen proto, že latinský styl překladu Písma svatého byl nedostatečný, ale také proto, že samotný obsah se mu zdál neuspokojivý. V biblických vyprávěních o válkách a jiných lidských záležitostech nenacházel vrchol filozofie, nádheru hledání pravdy, která je jim vlastní. Přesto nechtěl žít bez Boha, a proto hledal náboženství, které by odpovídalo jeho touze po pravdě a také jeho touze přiblížit se k Ježíši. Tak padl do spárů manichejců, kteří se vydávali za křesťany a slibovali zcela racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo. A to vysvětlovalo celou složitost lidských dějin. Svatý Augustin, protože to pro vyvolené znamenalo velmi vysoký morální standard: A pro ty, kteří se ho stejně jako on drželi, byl možný život, který byl mnohem vhodnější pro tehdejší situaci, zejména pro mladého člověka. Stal se tak manichejcem a v tu chvíli byl přesvědčen, že nalezl syntézu mezi racionalitou, hledáním pravdy a láskou k Ježíši Kristu. A to mělo pro jeho život i konkrétní výhodu: příslušnost k manichejcům mu otevírala příznivé kariérní vyhlídky. Příslušnost k náboženství, které mezi svými stoupenci mělo tolik vlivných osobností, mu umožnila pokračovat ve vztahu, který navázal se ženou, a postoupit v kariéře. S touto ženou měl syna Adeodata, kterého velmi miloval. Byl velmi inteligentní a později se účastnil přípravy na křest na jezeře Como a účastnil se „Dialogů“, které nám svatý Augustin odkázal. Chlapec bohužel předčasně zemřel. Augustin, kterému bylo asi dvacet let, učil gramatiku ve svém rodném městě, ale brzy se vrátil do Kartága, kde se stal brilantním a oslavovaným mistrem rétoriky. Postupem času se však Augustin začal distancovat od víry manichejců, kteří ho zklamali právě z intelektuálního hlediska, jelikož nebyli schopni objasnit jeho pochybnosti. Přestěhoval se do Říma a poté do Milána, tehdejšího sídla císařského dvora, kde získal vlivné postavení díky zájmu a doporučením římského prefekta, pohana Symmacha, který byl nepřátelský k milánskému biskupovi svatému Ambroži.
V Miláně si Augustin – zpočátku proto, aby si dále prohloubil své rétorické znalosti – zvykl naslouchat krásným kázáním biskupa Ambrože, císařova zástupce pro severní Itálii. Afrického rétora fascinovala slova velkého milánského biskupa; a nejen jeho rétorika, ale především jeho obsah se stále více dotýkal jeho srdce. Velký problém Starého zákona, totiž nedostatek rétorické krásy a filozofické velkoleposti, našel řešení v kázáních svatého Ambrože díky typologickému výkladu Starého zákona: Augustin pochopil, že celý Starý zákon je cestou k Ježíši Kristu. Nalezl tak klíč k pochopení krásy a filozofické hloubky Starého zákona a pochopil úplnou jednotu Kristova tajemství v dějinách, stejně jako syntézu mezi filozofií, racionalitou a vírou v „Logos“, v Krista, věčné Slovo, které se stalo tělem.
Augustin si za krátkou dobu uvědomil, že alegorická četba Písma a novoplatónská filozofie uplatňovaná milánským biskupem mu umožnily vyřešit intelektuální obtíže, které se mu v mládí při prvním přístupu k biblickým textům zdály nepřekonatelné.
Augustin tak po čtení spisů filozofů následovalo opětovné čtení Písma, zejména Pavlových listů. Jeho obrácení ke křesťanství 15. srpna 386 tak představovalo vyvrcholení dlouhé a namáhavé vnitřní cesty. Afričan se vydal na venkov severně od Milána u jezera Como – spolu se svou matkou Monikou, synem Adeodatem a malou skupinou přátel – aby se připravil na křest. Augustin byl tedy ve věku 32 let 24. dubna 387 o Velikonoční vigilii v milánské katedrále pokřtěn Ambrožem.
Po křtu se Augustin rozhodl vrátit se svými přáteli do Afriky a uvažoval o klášterním komunitním životě ve službě Bohu. Když však v Ostii čekali na odjezd, jeho matka náhle onemocněla a krátce nato zemřela, což trápilo srdce jeho syna. Poté, co se konvertita konečně vrátil domů, se usadil v Hippu, aby založil klášter. V tomto africkém pobřežním městě byl navzdory svému odporu v roce 391 vysvěcen na kněze a s několika společníky zahájil klášterní život, o kterém dlouho uvažoval, dělíc svůj čas mezi modlitbu, studium a kázání. Chtěl pouze sloužit pravdě; necítil žádné volání k pastoračnímu životu, ale pak pochopil, že Božím povoláním je právě být pastýřem mezi ostatními a tak přinášet dar pravdy ostatním. O čtyři roky později, v roce 395, byl v Hippu vysvěcen na biskupa. Augustin sice dále prohluboval své studium Písma svatého a textů křesťanské tradice, ale ve své neúnavné pastorační práci byl příkladným biskupem: několikrát týdně kázal svým věřícím, pomáhal chudým a sirotkům a dohlížel na formaci duchovenstva a organizaci klášterů a ženských konventů. Bývalý rétor se za krátkou dobu etabloval jako jeden z nejvýznamnějších představitelů křesťanství své doby. Během více než 35 let svého působení ve funkci biskupa byl mimořádně aktivní ve správě své diecéze – s pozoruhodnými důsledky i v občanském životě – a měl hluboký vliv na vedení katolické církve v římské Africe a obecněji na křesťanství své doby. Postavil se proti nekřesťanským náboženským proudům a přetrvávajícím a rozdělujícím herezím, jako byl manicheismus, donatismus a pelagianismus, které ohrožovaly křesťanskou víru v jediného a milosrdného Boha.
A Augustin se svěřoval Bohu každý den, až do konce svého života: Zatímco jeho město Hippo bylo téměř tři měsíce obléháno vandalskými útočníky, biskup, sužován horečkou – jak vypráví jeho přítel Possidius ve Vita Augustini – požádal, aby kajícné žalmy byly opsány velkým písmem, „a nechal stránky připnout na zeď, aby je během nemoci mohl vidět a číst z lůžka, a neustále ronil horké slzy“ (31,2). Tak uplynuly poslední dny Augustinova života, který zemřel 28. srpna 430, ani ne 76 let.
Svatý Augustin byl nejvýznamnější a nejvlivnější církevní otec křesťanského Západu, energický muž, který se vyznačoval jak svou průraznou inteligencí, tak – po svém obrácení – velkou horlivostí pro víru a který se jako biskup osvědčil neúnavnou pastorační prací. Z obrovského množství jeho dochovaných knih, kázání a dopisů vyniká především autobiografické dílo „Vyznání“, které se stalo vzorem pro autobiografie až do moderní doby. V něm popisuje své bohaté mládí, jak nejprve skrze svou matku Moniku rostl ve víře, pak ji ztratil, hledal něco nového, vždy setrvával na cestě a nakonec se po náročných stezkách vrátil zpět do církve.
Augustin se narodil v roce 354 v Thagaste v Numidii, dnešním Alžírsku. Jeho otec, Patricius, byl pohan, poté katechumen. Jeho matka, svatá Monika, byla naopak zbožná křesťanka, která Augustina a jeho sourozence – měl bratra a sestru, která se později jako vdova stala řeholnicí a abatyší – učila křesťanské víře. Především se mu dostalo velmi dobrého vzdělání v rétorice, jedné z nejdůležitějších disciplín v té době, a sám se v ní stal slavným učitelem. Naříkal si však nad tím, že byl jako student líný v řečtině, protože později, jako biskup, by ji hodně využil. Ale tehdy už bylo příliš pozdě.
Hledání opravdové „filosofie života“ zpočátku vedlo Augustina k manicheismu, systému, který prohlašoval svět za založený na dvou principech, dobru a zlu; tak se dalo vysvětlit vše. Morálka se dělila na dvě části: velmi přísnou pro vyvolené, kteří dosáhli vrcholů, a poněkud uvolněnější pro ostatní v předběžné fázi. A protože se sám považoval za předběžnou fázi, byl to pro něj takříkajíc pohodlným náboženským a filozofickým útočištěm. Jeho profesní kariéra ho vedla přes Řím do Milána, kde nakonec zastával důležité místo rétora u císařského dvora. Pod vlivem kázání biskupa Ambrože se však v roce 387 na Velikonoce obrátil a byl pokřtěn. Poté se rozhodl vrátit do vlasti; cestou trpěl velkým zármutkem nad smrtí své matky, která zemřela a byla pohřbena zde v Ostii, tehdejším římském přístavu. Doma založil klášterní komunitu, vlastně komunitu filozofů s křesťanským základem. Během pobytu v Hippo, kde se účastnil eucharistie, ho však překvapivě zavolal dopředu starší biskup Valerius, který řekl: „Dlouho jsem potřeboval kněze, který by uměl dobře kázat – biskup to neuměl – a tak ho vysvětil na kněze.“ Augustin si myslel, že je povolán pouze k filozofii, a zpočátku trpěl, když mu byl svěřen pastorační úřad, kněžství. Pak se však do něj plně zapojil, v roce 395 se stal biskupem, požehnaně tam působil téměř 40 let a v roce 430 zemřel během obléhání města Vandaly. (Benedikt XVI., leden 2008)
„Všechno, co se má stát v budoucnosti, se pro Boha již stalo.“ (Sv. Augustin)
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!