Prokop jako svorník západního a východního křesťanství
Zdá se, že muž, který později v Břevnově přijme jméno Prokop, se stává žákem některých učedníků Cyrila a Metoděj, kteří dost možná po pádu Velké Moravy po roce 900 odcházejí na území Čech, možná na některé z vedlejších hradišť. Prokop je tedy zvláštním pokračovatel tradice cyrilometodějské, i latinské. Prokop v sobě snoubí to, co je charakteristické pro území Moravy a Čech, tedy jakousi hranici a spojování prvků pozdějšího křesťanského západu a východu.
Prokop jako hledač duchovní cesty
Když se podíváme na život našeho sázavského světce, vidíme především v první části jeho života jakési hledání duchovní cesty. Podle všeho byl náš muž z místních vyšších vrstev v Chotouni českého původu. Stává se studentem asi staroslověnského písemnictví a teologie v podání dalších generací žáků slovanských věrozvěstů. Asi ještě před svěcením, jak je to charakteristické i dnes pro východní křesťanství, vstupuje do manželství. Žije jako manžel a otec rodiny, následně jako kněz v oblasti hradiště Kouřim, tedy v širší oblasti Kolínska. Později možná již jako vdovec vstupuje do Břevnovského kláštera a stává se bratrem Prokopem. V Břevnově podle všeho proniká do tradice a kultury latinské, ale asi brzy odchází někam více do samoty. Nejprve je to patrně Prokopské údolí a později Sázava. Teprve zde uprostřed přírody u řeky získává pokoj, který roste a vrcholí během jeho asi čtvrt století poustevnického života. Později až ve 30. letech 11. století se stává představeným komunity bratří a opatem. Teprve v tichu s Bohem a uprostřed přírody na Sázavě získává pokoj do srdce. Jak nakonec říká i další hledač duchovní cesty sv. Augustin: „Nepokojné je naše srdce, Bože, dokud nespočine v Tobě.“
Pokop jako bojovník se zlem a pohanstvím
Středověké prokopské legendy mluví o vyhnání tisíce démonů z jeskyně. Popis sv. Prokopa v jeskyni je velmi pravděpodobně inspirován legendou o sv. Benediktovi, nebo jiných sv. poustevnících (sv. Jiljí, sv. Ivan Český ve Svatém Janu pod Skalou). Obraz Prokopa jako exorcisty může naznačovat, že je duchovním synem sv. Benedikta, který je mj. spojen s exorcismem a také kříž sv. Benedikta toto jasně naznačuje. Obraz vyhánění démonů však může být také symbolický obraz přetrvávajícího pohanství. V textech legend o českých patronech tento moment můžeme vnímat. Sv. Ludmila žila horlivě svou víru a ve víře také vychovávala vnuka Václava, asi také toto vyznavačství ji stálo život. Kníže Václav vykupoval otroky, když už asi neměl moc a politickou sílu otroctví úplně vykořenit. Sv. Vojtěch, který byl ovlivněn reformními hnutími emancipující se církve se toto snažil po roce 982 jako ani ne třicetiletý mladý biskup prosazovat. Emancipace církve a odmítání pohanských způsobů života vládců i lidu. Také Prokop o 40 let později se snažil omezovat vliv pohanství a prosazovat křesťanství. Možná právě obraz tisíce démonů naznačuje mnoho pohanských zvyků, kultů a vlivů na kulturu v tehdejších Čechách.
Také v dnešní době je v tomto sv. Prokop velmi potřebným a aktuálním přímluvcem. Lidí, kteří nejenže nemají křesťanskou víru, ale věří nejrůznějším pověrám, křesťanství vzdáleným duchovním naukám, nebo věří nejrůznějším názorům, které jsou mnohdy v rozporu nejen s křesťanstvím, ale někdy také s pozitivistickým vědeckým poznáním, je bohužel pořád dost. Sv. Prokop působí jako účinný přímluvce v boji s okultismem, démony, magií, čarodějnictvím, pověrami a vírou v nejrůznější další bludy a pošetilosti. Jeho jméno vzývejme v litaniích, střelných modlitbách a osobních exorcismech v době démonického halloweenu a podobných vypjatých okamžicích, při kterých nečisté síly ovládají mysli svedených lidí.
Prokop jako Slovan a Čech
Menší legenda o sv. Prokopovi říká hned na začátku, že Prokop byl Čech. Již na počátku, v prvních desetiletích sázavského kláštera, se v něm udržovala staroslověnská bohoslužba. Zdá se, že na Sázavě se chápala staroslověnština jako národní jazyk a symbol kulturní svébytnosti. Asi také z tohoto důvodu se slovanští mniši bráni latinizaci v době jejich prvního vyhnání. V roce 1096 příchozího břevnovského opata Děthara ve snu sv. Prokop vyhání ze svého slovanského kláštera. Později pak Prokop před rokem 1204 má ve snu hrozit i velmi mocnému papeži Inocenci III. Dost možná je i tato jakási protonacionalistická symbolika důvodem, proč husité Sázavu přímo nezničili.
Na tuto slovanskou, resp. českou tradici pak navazují v době Národního obrození texty z pera Jaroslava Vrchlického nebo Xavera Dvořáka. Významným počinem je založení spolku a vydavatelství – Dědictví sv. Prokopa roku 1860 na popud Karla Aloise Vinařického. Nakladatelství vydalo řadu českých bohovědných knih, překladů zásadních textů i práce historické a další. V době národního uvědomování se Čechů je Prokop také vzorem přímluvcem.
Svatý Prokope, patrone české země, oroduj za nás!
J. M. Radim Cigánek je farářem v Sázavě a kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském
Foto: redakce
Vysvětlující poznámka z internetu o Dědictví sv. Prokopa
Dědictví sv. Prokopa
Když r. 1860 konán v Praze valný sjezd jednot katolických, rokováno po návrhu K. Al. Vinařického o zřízení spolku, jenž by měl péči o vydávání spisů vědeckých pro duchovenstvo, tak aby kněží českoslovanští v materštině bohoslovecké knihy čísti a z nich prospěch čerpati mohli. R. 1861 byl spolek ten skutečně uveden v život pod názvem D. sv. Prokopa. Jeho nákladem vydána již řada důležitých spisů, zejména výtečného exegety prof. Sušila »Výklady písma sv. Nového Zákona (4 evangelia, skutky apoštolské, listy sv. Pavla, spisy sv. Otců apoštolských a Justina mučenníka). Dále vydán správný překlad katechismu sněmu tridentského od T. Herčíka, »Rukověť pro zpovědníky« od dra. Smolíka, dvě monografie »Antonín Brus z Mohelnice« a »Martin Mede? od dra. Kl. Borového, »Učení mistra Jana Husa a »Anthropologie katolická« od dra. Lenze, Desoldův překlad sv. Otce Irenea »Patero knih proti kacířstvím«, Tertullianovo »Apologetico? od Vojáčka a dra. Baura, »Padesát homilií sv. Makaria od Vlčka, Beckovského »Poselkyně starých příběhů českých«, Kryštůfkův »Všeobecný církevní dějepis« (3 d.). monografie »Arnošt hrabě Harrach« od dra. Krásla, »Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského od dra. Hlavatého, »Starověda biblická« od dra. Mlčocha a druhé vydání Skočdopolova »Pastýřského bohosloví« (2sv.) Počet členů as 1700; vklad 40 zl. Starostou dědictví sv. Prokopa byli: Vinařický, Štulc a dr. Borový. K vydávání bohoslovecké encyklopaedie koná výbor tohoto dědictví již dlouho přípravy pilné.
Dle:
https://arl.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/arl-pnp/cs/detail/?&idx=pnp_us_auth*0062344
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!