Byl zatčen 23. srpna 1952. Osouzen byl za velezradu s jedenáctičlennou skupinou. Mezi odsouzenými byli i tři římskokatoličtí kněží: Bradna, Pilík a Kolář. P. Antonín Bradna byl odsouzen na 15 roků, P. Karel Pilík na 12 roků a P. Bohumil Kolář na 10 roků těžkého žaláře.
.
O semináři:
Když jsem byl jako bohoslovec první týdny v semináři, dostal jsem k duchovní četbě knížku ‚Ze života bohoslovců a kněží‘ a z té jsem si zapamatoval jedinou větu: ‚Kněz se setkává s nezaslouženou nenávistí a s nezaslouženou láskou.‘ Často si na to vzpomenu, protože to je pravda doslova, jenom bych k tomu dodal, že té lásky je mnohem a mnohem více než té nenávisti, tak jako těch radostí je mnohem a mnohem víc než těch bolestí a trápení, které také patří k věci.“
.
O kriminále:
„Etapu, která se zdála být nepříznivá, by někdo mohl považovat za osm ztracených roků. Ve skutečnosti vůbec ne. V kriminále se člověk setkal s lidmi, se kterými by jindy tu příležitost vůbec neměl: vyšší funkcionáři Orla, představitelé skautingu, Sokola, lidé, kteří zastávali významné úřady. Někteří tam našli cestu k víře jako například vysoký důstojník Hruška, který žije v Plzni a vybudoval tam světoznámou meditativní zahradu. Především tam bylo mnoho kněží a jako jeden z nejmladších jsem měl od těch zkušenějších co pochytit. Byla to vynikající škola bratrského společenství. Říkali jsme si, že bychom nikdy nedokázali zorganizovat koncil, který by trval několik roků bez přestávky, na kterém jsou biskupové, bohoslovci, kaplani, univerzitní profesoři, faráři, spisovatelé, pedagogové, řeholníci ze všech diecézí, různých národností. Panovala tam taková atmosféra, že se člověk cítil bez sebemenší výhrady opravdu jako mezi bratry, ať to byl biskup nebo poslední kaplan jako já.
.
P. Bohumil Kolář dovršil svůj život s podporou Cesta 121 na faře v Karlíně v péči P. Mirka Cútha, Magdaleny Solničkové a dalších přátel. Včera se při mši svaté vzpomínalo na oba tyto báječné kněze.
.
Vzpomínka Antonína Randy z Cesty 121:
Před deseti lety zemřel P. Bohumil Kolář. Kněz, kterého pro jeho dobré srdce a milou povahu miloval každý, kdo se s ním setkal.
.
Tak tady teď bydlí Bohumil Kolář – kněz, chodící sluníčko, jehož měl každý rád a který kolem sebe rozdával tolik radosti. Zvoním na zvonek fary v pražském Karlíně, pár kroků od kostela, kde jsme před patnácti lety stáli se ženou Eliškou u oltáře a před Hospodinem si slibovali, že spolu v dobrém i zlém vydržíme do konce našich dnů. Vcházím dovnitř. Přízemí je kvůli probíhající rekonstrukci zahaleno prachem. Vrtačky jedou naplno a já nejistě odhaluji závěs oddělující přízemí od schodiště vedoucího do horních pater budovy. Vítá mě usměvavý farář Miroslav Cúth, který se P. Bohumila ujal. Ještě před pár měsíci ho vozil na vozíku po karlínských ulicích, P. Bohumil se mohl účastnit bohoslužeb, byl soběstačný, zpovídal.
.
„Převoz do nemocnice už nezvládne,“ oznamuje mi tiše kněz.„Může to přijít dnes, zítra nebo za týden – nevíme. Pouze leží na lůžku.“ Povídám si s Miroslavem Cúthem v kuchyni, hovoříme o vážných věcech, ale občas se i smějeme. Říkám si, kde se v něm bere taková síla, že o všech těžkostech dokáže mluvit tak obyčejně, jako by to nic nebylo. A ono přitom je. Vím, že je. Pokoj P. Bohumila je prostorný tak akorát. Polohovací lůžko, kapačky, léky, čisté bílé povlečení. „Nechám vás tu o samotě,“ slyším hlas za zavírajícími se dveřmi a nikdo v tu chvíli neví, jak jsem za tu větu rád. Jen před pár hodinami jsem se dozvěděl, že v novinách, které tak přirostly k mému srdci, končím v pozici šéfredaktora, a než jsem vstoupil do této místnosti, přišlo mi to jako nejdůležitější zpráva dne. Jak jsem se mýlil.
.
Bohumil Kolář mluví tiše. Tak tiše, že se musím k němu naklonit, abych zaslechl, co říká: „Máte tolik práce, pane šéfredaktore. A přesto jste si na mě našel čas. Děkuji. Moc vám děkuji.“ Do očí mi vstoupí slzy. To ne. Topřeci nemůže říkat. On není ten, kdo má děkovat. Chci mu odpovědět, ale vidím, že vyčerpáním usíná. A tak jen sedím a držím ho za ruku, ochromen klidem, který z něj vyzařuje. V kapse mi vrní mobil zapnutý na diskrétní vyzvánění, ale žádné zprávy ani hovory nepřijímám. Svět tam venku je daleko, tak nekonečně daleko. Loučím se. Když odcházím, s překvapením zjišťuji, že u kuchyňského dřezu myje nádobí paní Ludmila, co má kancelář hned naproti mé. „Občas zaskočím s něčím pomoci,“ směje se s odzbrojující samozřejmostí. Uvědomuji si, že tohle je to křesťanství, které mám rád. Nezištné, pomáhající jakoby mimochodem, ale přitom žité až na dřeň.
.
Ocitám se opět na ulici. Vytáčím první číslo z nepřijatých hovorů: „Dobrý den, promiňte, nemohl jsem hovořit, už se vám mohu věnovat, co jste potřeboval?“ odříkávám mechanicky slova jako kletbu, jež mě vrací do míst, kde nechci být. Ano, jsem zpátky v „mém“ světě. Jen se ještě otočím k oknům P. Bohumila. Snad abych se ujistil, že kus mého srdce, co tam nahoře zůstal, mě doběhne a nenechá mě samotného.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
Katolické noviny vstoupily do rodiny katolických médií již v roce 2023, následně získaly církevní schválení a začaly nabízet obsah, po němž mnozí z vás volali. Po necelých třech letech mají na sociálních sítích více než 10 000 sledujících a v květnu zaznamenaly dva miliony zobrazení! Nesmírně si vážíme přízně, kterou nám projevujete.
Všechny články vám nabízíme zdarma. Neucházíme se o podporu z kostelních sbírek na média, ale pokud se vám obsah Katolických novin líbí, za vaši finanční podporu budeme vděčni. A chcete-li mít jednou týdně ve svém e-mailu newsletter s přehledem vybraných článků z webu, objednejte si, prosím, bezplatné zasílání v pravém sloupci stránky www.katolickenoviny.cz. Děkujeme!
Chcete-li podpořit naši další činnost, pošlete prosím příspěvek dle svého uvážení na účet 2202574896/2010.
Uvítáme zejména menší, ale pravidelné příspěvky formou trvalého příkazu.
Na příspěvky nad 1000 Kč vám na vyžádání vystavíme potvrzení pro daňové účely.
