Měsíc po pohřbu pana kardinála Duky přinášíme rozhovor s otcem Jaroslavem Lobkowiczem, ve kterém tento český kněz působící v Paříži a potomek české šlechty vzpomíná na velkého českého kardinála.
Otec Jaroslav si uchovává Dominika kardinála Duku v paměti jako hrdinskou osobnost, která ukazuje cestu, jak uniknout ideologickým extrémům, a jako inspiraci pro vyvážený model společenského života.
Jak jste poznal Dominika kardinála Duku?
Osoba Dominika Duky upoutala mou pozornost v době, kdy byl vysvěcen na biskupa. Byl jsem tehdy jako seminarista svého řeholního řádu na školení ve Španělsku. Zprávy z církevního dění v České republice jsem sledoval spíše zprostředkovaně, protože můj strýc František Lobkowicz byl biskupem Ostravsko-opavské diecéze. Dominika Duku jsem znal jako statečného odpůrce komunismu, spoluvězně Václava Havla, pozdější hlavy státu.
Když jsem byl pak jako seminarista koncem roku 2005 v Římě, měl jsem štěstí, že jsem se setkal se svým strýcem během jeho návštěvy ad limina spolu s ostatními biskupy (včetně Mons. Duky) u nového papeže Benedikta XVI. V semináři Collegium Nepomucenum, kde biskupové pobývali, se mi dostalo vřelého přijetí a se všemi jsem se tehdy seznámil.
Jaký význam pro Vás měla jeho osobnost?
Jako oběť komunistické diktatury, včetně vězení a nucených prací, pro mě Mons. Duka ztělesňoval zároveň lidskou a občanskou statečnost i autentickou spiritualitu víry a lásky. Roky věznění a soudního dohledu posílily jeho pokoru. Jeho osoba vyzařovala – stejně jako u mnoha kněží a řeholníků té generace – opravdovou lidskost a nadpřirozenou dobrotu. Nástrahy moci a pýcha bohatství – nabízené tehdy komunismem a dnes korupcí – na něj neměly žádný vliv.
Kdy jste se s ním blíže seznámil?
Přímý kontakt s kardinálem Dukou jsem navázal až v říjnu 2014. Jako kněz českého původu jsem byl pozván teologickou fakultou Collège des Bernardins, abych na semináři přednesl referát o vztazích mezi církví a státem v různých zemích. Mým tématem byla situace církve v České republice. Nejdříve jsem se obrátil na České centrum v Paříži, které mi doporučilo napsat přímo kardinálu Dukovi, jenž byl tehdy v Paříži na setkání Řádu bratří kazatelů (dominikánů). Přišel jsem za ním jednoho večera před večeří do dominikánského kláštera na historické adrese Rue du Faubourg Saint-Honoré 222. Mohl jsem se ho ptát na aktuální stav vztahů mezi církví a českým státem. Sdělil mi, že je stát vstřícný k iniciativám církevních institucí, přičemž si zachovává náboženskou neutralitu.
Nehrozí, že restituce církevního majetku, o které se Dominik Duka výrazně zasazoval, zatíží jeho duchovní odkaz?
Dobře známe marxistický výklad správy pozemských statků. Duka jej nejen dokonale znal, ale také obyvatelstvo v České republice má v paměti selhání tohoto materialistického systému. Společné vlastnictví hmotných statků církví je dnes spíše odpovědností než privilegiem. Odpovědná správa znamená činnost profesionálního správního fondu, což vytváří pracovní místa na všech úrovních. Nezodpovědná správa by nevyhnutelně vedla k likvidaci a bankrotu. Komunistický režim byl klasickým příkladem úpadkového hospodaření a jeho takový musel padnout. Kardinál Duka, důkladně vzdělaný v teologii a pastorační praxi církve, uplatňoval při restituci principy katolické sociální nauky: Církev nefunguje jako oligarchie, ale jako společenství dialogu. Ačkoli je hierarchická, praxe subsidiarity rozšiřuje prostor pro rozhodování, především v záležitostech každodenního života – což neplatí pro věci posvátné, neboť zde závisí na osobním nasazení každého, kdo se chce posvětit a růst v milosti.
Jaké poselství vzkázal Dominik Duka těm, kteří chtějí zachovat a budovat Evropu?
Také v tomto ohledu Duka vycházel z traumatu komunistického totalitarismu: ústřední výbor, jedna strana rozhodující o dobru a zlu, vládnutí prostřednictvím komisí. Duka podporoval Evropu národů, kde si každá kultura zachovává svou specifičnost a vládnutí je decentralizované. Tato koncepce odpovídá principům sociální nauky církve a je to Evropa jejích zakladatelů: Konrada Adenauera, Alcide De Gasperiho a Roberta Schumana. Duka miloval svou vlast stejně jako svou rodinu; zůstal jí věrný navzdory pronásledování, které zakusil. V paměti si tedy uchováváme příběh hrdinské osobnosti, která ukazuje cestu, jak uniknout ideologickým extrémům, a která může sloužit jako inspirace pro vyvážený model společenského života.
Otec Jaroslav Lobkowicz, potomek české historické šlechty, je knězem ve farnosti Notre-Dame de Boulogne v Boulogne-Billancourt (Paříž). Po studiu stavebního inženýrství v Mnichově absolvoval noviciát u Legií Krista v Bad Münstereifel (1995–1997) a studoval filozofii a teologii na papežské univerzitě Regina Apostolorum v Římě (1998–2000 a 2003–2008). Svou první pastorální zkušenost získal v Lyonu, poté působil v Paříži jako asistent vedení kongregace. Od roku 2012 se stal vikářem – nejprve ve farnosti Notre-Dame d’Auteuil (Paříž) a od roku 2020 v Notre-Dame de Boulogne. Aktivně se věnuje katechezi dětí, školní pastoraci a náboženskému životu farnosti. Zapojil se také do šíření křesťanského učení a podporuje duchovní život místní komunity. Příležitostně slouží v Paříži i české mše.
Autorka Alice Muthspiel je zahraniční zpravodajkou Českého rozhlasu ve Francii
Foto: Alice Muthspiel a redakce Katolických novin
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!