Otec Michael Sherwin, dominikánský bratr Jeho Eminence kardinála Dominika Duky, se vydal na cestu z Říma do Prahy, aby se při slavnostní liturgii rozloučil se svým bratrem a přítelem. Přinášíme našim čtenářům svědectví o jejich přátelství a spolupráci.
Na Dominika kardinála Duku vzpomínám jako na pokorného a svatého bratra, který měl skvělý smysl pro humor, který miloval Pána, Písmo a pravdu. Přijal za své slova papeže Jana Pavla II.: „Ježíš Kristus se i s člověkem naší doby setkává se stejnými slovy: ‘Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí’ (Jan 8,32).“ Zatímco bratr Dominik nebral vážně sám sebe, bral věrnost pravdě velmi vážně a hořel přesvědčením, že Pravda vítězí.
Poprvé jsem se s Dominikem Dukou setkal, když jsem byl mladý student – bratr pracující na generální kapitule dominikánů, která se konala na břehu Sanfranciského zálivu v Oaklandu v Kalifornii během léta roku 1989. Ačkoli byl oficiálně Duka v té době stále pracovníkem Škodových závodů, kde navrhoval lokomotivy, byl také podzemním provinciálem dominikánů v Československu. Jeho klidná a tichá účast na kapitule zanechala dojem na každém, kdo ji zažil.
Měl jsem také to potěšení účastnit se událostí spojených s udělením čestného doktorátu teologie Dominiku Dukovi na univerzitě ve Fribourgu. Udělení této pocty bylo jednou z mála událostí, které sjednotily celou teologickou fakultu (jak německou, tak francouzskou sekci): zcela nesporně si kardinál Duka tento čestný doktorát zasloužil. Kardinál Duka nejenže sehrál zásadní roli při vydání českého překladu Jeruzalémské bible, ale podobně jako otec Vincent Zapletal, O. P. (český biblista, který působil ve Fribourgu) také trpěl pro svou věrnost víře a pravdě.
A konečně při návštěvách Prahy kvůli přednáškám nebo jiným kulturním událostem jsem obnovoval své kontakty s kardinálem Dukou a čerpal z jeho moudrosti u šálku čaje nebo sklenky slivovice.
Nejdražší jsou mi vzpomínky na neformální rozhovory s kardinálem Dukou u jídla nebo drinku, kdy jsem se ho ptal na jeho dobu ve vězení a na jeho účast na tom, co Václav Benda nazval paralelní polis, která vznikla kvůli surreálnímu zážitku stát se disidentem jednoduše tím, že člověk zůstal věrný základním pravdám. Mluvil o těch dnech upřímně, byť trochu zdráhavě. Z těchto setkání jsem vždy odcházel dojatý a povznesený.
Zvláště mě zasáhl jeho popis doby strávené s Václavem Havlem. Jeho portrét Havla jen potvrdil můj obdiv k budoucímu prezidentovi. Diskutovali jsme také o románech Josefa Škvoreckého a jeho antihrdinovi Dannym Smiřickém, stejně jako o knězi Josefu Toufarovi, který se stal předlohou pro Škvoreckého Mirákl. Duka se nikdy nestavěl do pozice odborníka, ale jednoduše nabízel své postřehy s humorem a způsobem, který vyjadřoval úžas nad tím, čím si prošli. Skutečně, vždy jsem z rozhovorů s kardinálem Dukou odcházel v úžasu nad tím: Jaké věci Bůh učinil.
Jeho význam pro katolickou církev spočívá v jeho věrnosti pravdě a v jeho tvrdošíjném odmítání žít ve lži. Usiloval být tím „obyčejně statečným člověkem,“ kterého Solženicyn tak výstižně popisuje ve své Nobelově přednášce: „Jednoduchý čin obyčejně statečného člověka je neúčastnit se lží, nepodporovat falešné činy! Jeho pravidlo: ‘Ať to ve světě je, ať to dokonce vládne — jen ne skrze mne.’“ Kardinál Duka se možná občas potýkal s tím, jak to sdělovat; možná ne vždy viděl tak jasně, jak by si člověk přál, ale nikdo ho nemůže obvinit, že by vědomě přijal něco menšího než pravdu. V tom bude připomínán jako ten, kdo se snažil podporovat to, co jeho přítel Václav Havel popsal jako „nezávislý duchovní, společenský a politický život.“
Pohřební obřad kardinála Duky pro mě byla ohromující a krásná liturgie: Dvořákovo Requiem, Verdiho Va, pensiero a hebrejské recitování žalmu 16. Bylo to hluboce dojemné. Po celou dobu mě provázel úžas nad tím vším. Z vězení až sem! Kdo z nás by v roce 1985 uvěřil, že takový obrat je vůbec možný? Současně, uprostřed veškeré této nádhery, jsem si vzpomněl na slova z římského triumfu: „Podívej se za sebe. Pamatuj, že jsi člověk.“ Dominik Duka byl člověk, za něhož jsme přišli prosit. Jednoduché modlitby při závěrečném odevzdání nás na to znovu upozornily.
Michael S. Sherwin, O.P. je profesorem fundamentální morální teologie na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského (Angelicum) v Římě. Otec Sherwin přišel na Angelicum po téměř dvaceti letech výuky na Univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku, kde sehrál roli při získání čestného doktorátu teologie pro Dominika Duku. Působil také na Dominican School of Philosophy and Theology v Berkeley v Kalifornii, kde získal svou počáteční dominikánskou formaci a byl v roce 1991 vysvěcen na kněze.
Právě v Berkeley se otec Sherwin poprvé dostal do kontaktu s dílem disidentů ze střední Evropy, nejprve prostřednictvím spisů polského básníka Czesława Miłosze a poté díky objevení průlomového eseje Václava Havla Moc bezmocných. Otec Sherwin rozvinul své vlastní pochopení významu myšlení těchto disidentů ve svém článku Freedom and the Fearful Symmetry: Theological Reflections on Freedom’s Relationship to Truth, Nova et Vetera 15 (2017): 1085–1100.
Článek vznikl ve spolupráci s paní Alicí Muthspiel, zahraniční redaktorkou Českého rozhlasu ve Francii
Foto: archiv A. Muthspiel
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!