Kardinál Gerhard Müller: Církev sice může migrantům samozřejmě pomáhat „charitativními skutky, ale naším prvním úkolem je kázat evangelium všem a evangelizovat ty, kteří přicházejí do Evropy.“
Kardinál Gerhard Müller vysvětlil, že od zvolení papeže Lva XIV. vnímá hlásání evangelia jako „více Kristostředné“. Je zde „více řádu a méně důrazu na otázky druhořadého významu pro církev, jako je migrace, která je primárně odpovědností státu“. Církev sice může samozřejmě „pomáhat charitativními skutky, ale naším prvním úkolem je kázat evangelium všem a evangelizovat ty, kteří přicházejí do Evropy – nejen poskytovat materiální pomoc, ale sdělovat jim pravdu.“ To uvedl kardinál Gerhard Müller, emeritní prefekt Kongregace pro nauku víry, v rozhovoru s Diane Montagnou na jejím blogu Substack. Server Kath.net uvádí rozhovor v několika tematických sekcích.
Müller k tématu migrace výslovně uvedl: „Přichází tolik muslimů a my jim nemůžeme dovolit, aby vnucovali své náboženství naší kultuře. Musíme reagovat poselstvím Boží lásky, protože jejich obraz Boha – diktátora, jehož svévolnou vůli je třeba slepě poslouchat – neodpovídá obrazu, který nám dal Ježíš. Bůh je náš Otec, náš Stvořitel, který nás stvořil k obrazu svému. Jsme jeho děti a skrze Ducha svatého se můžeme stát přáteli Boha, přáteli Ježíše Krista.“ Toto je poselství, které musí být svědkem, „zejména v těch evropských zemích, které se unavily svou křesťanskou vírou a byly sekularizovány ideologiemi nacionalismu, fašismu, komunismu a nyní i wokeismu, který hrozí zničením jak lidí, tak i jejich identit.“
Montagna se zeptala, zda by kardinál skutečně ztotožnil wokeismus s komunismem. Müller odpověděl kladně a řekl, že wokeismus vnímá jako „pokračování marxistického pohledu na lidstvo. Podle Marxe nejsme lidské bytosti s nesmrtelnou duší, schopné z milosti žít v osobním vztahu s Bohem, naším Stvořitelem. Spíše jsme vnímáni jako závislí na politické straně nebo ideologické skupině – nebo na rozhodnutích organizací, jako je Světové ekonomické fórum – které definují lidskou přirozenost. Malá elita rozhoduje o tom, co je lidská důstojnost, a od mas se očekává, že budou poslouchat a podřizovat se všemu, co diktují. To je naprosto destruktivní.“
Müller vysvětlil, že wokeismus je „součástí ideologického hnutí“, které „se staví proti osobní identitě, tělu – mužskému i ženskému – stabilním rodinným vztahům, rozmanitým kulturám a jazykům, historii a normálním, stabilním vztahům, které jsou součástí lidské bytosti. V podstatě je pokračováním starého marxismu. Ačkoli nefunguje jako oficiální politická strana, má dobře organizované nátlakové skupiny všude – v Evropské unii, ve Spojených státech prostřednictvím deep state (tzv. hlubokého státu, vlády tvořené potenciálně tajnými a neautorizovanými mocenskými sítěmi, které fungují nezávisle na politickém vedení státu a sledují vlastní agendu a cíle), v masmédiích, sociálních médiích a na univerzitách. Tyto skupiny jsou extrémně represivní, militantní a agresivní vůči každému, kdo se neřídí jejich způsobem myšlení.“
Člověk by si měl být vědom toho, že islám jako náboženství nemá s wokeismem nic společného. Wokeisté však islám „instrumentalizují“, „aby podkopali křesťanskou identitu i západní tradici a kulturu. Domnívám se však, že právě tito wokeisté by se mohli stát dalšími oběťmi radikálních islamistů. Možná očekávali, že muslimové nakonec wokeistické myšlenky přijmou, ale to se nestane. Naopak: Islám odmítá důstojnost žen a jeho morální rámec nemá nic společného s cíli wokeismu, mezi které mimo jiné patří homosexualizace společnosti a myšlení.“
Müller poté jako příklad uvedl Anglii, kde „v raných fázích wokeismus využíval islamismus jako nástroj k oslabení křesťanské kultury a tradice. V tragických případech – například když je dívka znásilněna několika muslimskými muži – je pravděpodobnost, že se dívka dostane do vězení, vyšší než že se tam dostanou pachatelé. Doufám, že s příštími volbami v Anglii uvidíme významné změny.“
Podle německého kardinála je situace podobná v Německu. Tam se v průměru „denně stane 18 útoků nožem a oběťmi hromadného znásilnění se stanou dvě až tři dívky nebo mladé ženy. Ale i když je policista pobodán, často nedojde k žádné účinné protiakci.“
Tato situace také vede k „rostoucím problémům ve školách: Často je více muslimských než křesťanských dětí, ale jen málo z nich je ochotno čelit této realitě. Zdá se, že ani mnoho biskupů si plně neuvědomuje závažnost situace.“
Montagna se zeptala: „Opravdu si myslíte, že biskupové to nechápou?“ Müller odpověděl, že pro biskupy bylo jistě snazší „zavřít oči. Mnozí jsou strženi touto ideologickou vlnou a vědí, že ti, kdo otevřeně vyznávají svou křesťanskou víru, jsou pod útokem. Biskupové chtějí být milováni všemi, být miláčkem všech. Jen málo biskupů v Německu skutečně chápe, co se děje. V Německu máme náboženskou svobodu a teoreticky může každý otevřeně praktikovat svou víru, včetně islámu. Realita je však zcela jiná. Muslimové aktivně využívají veřejná prostranství, zatímco křesťané často váhají s pořádáním i veřejného eucharistického průvodu ze strachu, že by urazili nebo provokovali ostatní.“
V nejhorším případě by se situace v Německu mohla vyvíjet podobně jako v severní Africe: „Až do 7. století to byl čistě katolický region, i když s odchylkami, jako byli donatisté. Pak ale přišel islám a o 500 let později bylo obyvatelstvo zcela muslimské. Pokud by se to stalo v našem současném světě, křesťané by se stali občany druhé kategorie. Jen málokdo si to ale chce přiznat. Například moje rodné město Mainz bylo před 50 lety ze 70 procent katolické; dnes se toto číslo kvůli sekularizaci, migraci a dalším faktorům snížilo na 27 procent. V současné době 30 procent německé populace není etnicky německé a jsou to převážně mladí lidé. Za 20 až 30 let by se islám mohl stát dominantním náboženstvím.“
Navíc muslimové již dominují veřejnému životu, částečně proto, že politici z nich mají strach.
Také „bývalá komunistická strana východního Německa je absolutně proislámská. Ačkoli je její ideologie marxistická a ateistická, vytvořili postkomunisté spojenectví s muslimy, kteří vyznávají víru v jednoho Boha, kterému se musí všichni podřídit. To je naprostý rozpor, ale slouží cíli odkřesťanštění Západu.“
Diana Montagna, viditelně šokovaná, se zeptala: „Myslíte si, že by v určitém okamžiku mohla vypuknout občanská válka?“ Kardinál německého původu odpověděl: „Myslím, že mladí Němci se už nedokážou bránit; bitvu prakticky už prohráli. Ve skutečnosti žádná bitva nebyla – byla to infiltrace. Ze Sýrie přišlo milion lidí, mnozí bez znalosti němčiny. Německo jim nabídlo finanční podporu a rozvinutou infrastrukturu, aniž by od nich vyžadovalo práci. Pro ně se to jeví jako pozemský ráj – dokud nevyčerpají zdroje. Jakmile se tak stane, mohly by vypuknout konflikty, které by mohly skončit občanskou válkou, podobně jako jsme to viděli v Sýrii.“ Toto je „absolutně realistický“ scénář, protože neexistuje „žádné účinné obranné hnutí řešící důsledky vylidňování nebo politiku podpory potratů“.
Montagna zpochybnila spoluodpovědnost katolických biskupů za tento vývoj, „protože v posledních desetiletích selhali v kázání evangelia a zprostředkování katolické víry věřícím.“ Müller odlišil dvě situace: „Na začátku poklesu počtu obyvatelstva, s iniciativami jako Římský klub, existoval znatelný odpor. Papež a biskupové se proti těmto protipopulačním tendencím ozvali. Ale další generace biskupů ztratila energii. Podívejte se na německou synodální cestu: Zaměřuje se na přizpůsobení víry moderním ideologiím spíše než na zachování autentické katolické doktríny.“
Text a foto: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
