Matouš Maxmilián Venkrbec, syn hokejového trenéra, nadějný talent a mládežnický reprezentant ve svých jedenadvaceti letech prostě a jednoduše oznámil: končím. Nechal hokejové kariéry a šel studovat teologii a novinařinu.
V podcastu Z voleje Jana Dočkala na iDNES tv vzpomíná, co se stalo za uplynulých třináct let, i jak se zase k tomuto sportu neplánovaně vrátil. Mezitím vystudoval obě školy, oženil se a stal se otcem tří dětí.
„Já jsem ten hokej nenáviděl. V té době bylo pro mě nezbytně nutné skončit, protože jsem se úplně dusil,“ vzpomíná Venkrbec v rozhovoru s Janem Dočkalem. Když to oznamoval rodičům, už to měl v sobě vyřešeno jako hotovou věc. Nečekal, že se někdy ještě k hokeji vrátí. Začal studovat dvě vysoké školy – teologii a novinařinu a jak sám říká: „Otevřel se mi svět, po kterém jsem strašně moc toužil. Ta oblast duchovna byla pro mě hrozně lákavá… Bylo to v době mého obrácení, zamilování do Boha. Byly to nádherné tři roky, kdy se mi podařilo ty školy dokončit, mohl jsem si užívat studentský život.“
Nepočítal s tím, že by teologii využil ve svém profesním životě, ale vnímal ji pro sebe jako cestu k hledání Boha, upevnění vztahu s Ním. „Dalo mi to vnitřní základ, hluboký pokoj, takový životní basement, že všechno je jak má být. Že ať se děje cokoliv, není to konečná,“ vzpomíná. Po dvou letech studila, kdy hokej přestal být jeho životní prioritou, ovšem dostal nabídku trénovat děti v Olomouci. Protože má rád děti a cítil, že práce s nimi ho bude bavit, přijal to jako dobrý přivýdělek ke studiu…. A rok poté už se opět vrátil i k samotnému sportu, ovšem jinak a s jinými prioritami. V Prostějově, na půl úvazku jako hráč a na půl úvazku jako trenér. V té době se oženil.
Přestože je z věřící rodiny, musel si svou víru najít sám a sám zažít své obrácení. „Vztah s Bohem bych přirovnal ke vztahu s manželkou. Je taky intimní a když se na něm nepracuje, tak chladne. Je to o důvěře a času. Pokud se neotevírám, neudělám si chvilku ticha, pokud se nesnažím vnímat Boha v každodenních situacích, tak to není dobré. Je to každodenní boj, i o čas, který mu dáte. Ale na tom to stojí a padá,“ říká.
V podcastu vzpomíná několik intenzivních zážitků, kdy se ho dotkl Bůh, a které mu dávají jistotu, že opravdu existuje. Jak podotýká často je to těžko sdělitelné slovy. Někdy je to skrze lidi nebo události, které bychom nečekali. „Měl jsem první dceru. Ležela vedle mě, byla hluboká noc a já četl článek o zneužívání dětí. Najednou jsem měl potřebu se modlit a říkal jsem: Bože, to je ti jedno, že se tohle děje? Nejsem člověk, který brečí. Ale najednou jsem tím byl tak zasažený, že jsem brečel. Trvalo to asi deset, patnáct minut. Slzy mi tekly všude, zajíkal jsem se… nešlo to zastavit a jen jsem se divil, co se to děje, že nad tím nemám žádnou moc. Když to přestalo, jsem z toho úplně vyčerpaný a sesunul se na zem v kuchyni. Najednou jako bych cítil, že to mohla být Boží odpověď na mou otázku: je ti to jedno? Že mi dal zakusit účast na tom.“
Venkrbec ale hovořil i o vtipných momentech, kdy po svém obrácení toužil být apoštolem hokejistů a občas se stával terčem komentářů a narážek spoluhráčů. „Jeli jsme na zápas do Břeclavi a já si četl v autobuse Bibli. David Šebek, kterému jsme říkali Šeba, mi ji vzal. Chtěl mě trochu zesměšnit, náhodně ji otevřel a začal číst větu, která mu padla do oka: Náhle se objevil ničemník jménem Šeba… tak to zavřel a vrátil mi ji zpátky. Já ani nevěděl, že v Bibli nějaký Šeba je a doma jsem si to musel najít.“
Pro zajímavost – bakalářská práce Matouše Venkrbce z Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci je zde.
(kš)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!