Čtvrtý díl historického seriálu o našich Habsburcích
Tak tedy Rudolf. U Bohuslava Balbína – českého jezuity, barokního vlastence a historika – si vysloužil přiléhavou přezdívku „český Šalomoun“ a postupně pochopíte proč.
Na Rudolfově dětství pozorujeme, jak se kolikrát výchovný záměr obrátí v cosi nepředpokládaného. Rodina ho poslala do Španěl – daleko od konfesně nespolehlivého otce –, aby se po návratu, vybaven nezdolnou pravověrností, energicky postavil do čela katolické strany zápasící s tou protestantskou. To se nestalo. Když se v 19 letech vrátil, mluvil nejradši španělsky, oblékal se po španělsku, vyžadoval španělský dvorský ceremoniel (tj. obšírný soubor zvyklostí pro každou část dne), a ano, smýšlel katolicky, ale náboženské spory „šly mimo něj“. Čemu ho naučilo traumatizující odtržení od nejbližších, byla nesnášenlivost vůči vlastní rodině s výjimkou bratra Arnošta, jenž byl na Iberský poloostrov odeslán spolu s ním. Naprosto nevhodná pro Rudolfa byla u španělských Habsburků i průprava politická, jelikož ve Španělsku byly stavy (šlechta, měšťané, duchovenstvo) pokořeny, vládce byl nad ně vysoko povznesen a jeho slovo platilo absolutně. Realita střední Evropy byla úplně jiná – u nás se prostě pánům šlechticům nedalo rozkazovat.
Uherskou korunu přijal Rudolf roku 1572, českou a římskou o tři roky později. Srdce Čechů tehdejších i mnohých v pozdějších staletích si získal přesídlením z Vídně do Prahy. Dnes se nám to zdá jako romantikova záliba v periferiích, ale císařovo rozhodnutí mělo několik logických důvodů: zaprvé Praha tehdy převyšovala Vídeň velikostí, lidnatostí i výstavností; zadruhé se nacházela dále od hranice s osmanskou říší; zatřetí z českých zemí plynuly do státní pokladny hlavní příjmy. Něco z toho, jaká Praha byla, vyjádřil roku 1600 Johannes Kepler: „Praha je vhodná pro má studia, je tam čilý styk národů, tam bych nejlépe mohl dohlížet na své věci […] Naproti tomu se tam však nedá žít jinak než velmi draze.“
Rudolf byl panovník váhavý a pasivní. Státní akty nevyřizoval, oficiální návštěvy nepřijímal, své pomocné orgány nesvolával – přitom ale žárlivě lpěl na svých pravomocech. Dostal do vínku inteligenci spojenou se vzděláním, leč rovněž až příliš složitý charakter: dovedl být hned velkomyslný, hned melancholický, střídavě neústupný a nečinný, vznešeně uhlazený i vzteklý.
Král prožíval četná období, kdy celý jeho obzor vyplnilo opojení uměním a záhadnými předměty. Díky tomu sice vybudoval věru renesanční panovnický dvůr plný výtvarníků a vědců, ale ladem ležela jeho role mocenská. Vkus měl nicméně vyspělý a objednával pro své potěšení výtvarná díla, jejichž hodnota je trvalá. Pracovali pro něj malíři Tizian, Correggio i Parmigianino, také Hans von Aachen nebo Roelant Savery; sochy zadával Adrianu de Vriesovi, rytiny Antoniu Abondiovi; sbíral obrazy Breughela či Dürera. Toto pestré bohatství pohříchu vzalo za své na sklonku 30leté války, kdy se Švédy na jejich vozech opustila Čechy spousta vzácností. Naštěstí ne tzv. Rudolfova koruna, zhotovená pražskými zlatnickými mistry, takže se mohla o mnoho let později (r. 1804) stát insignií Císařství rakouského.
Renesanční sběratelská koncepce rozlišovala mezi dvěma druhy shromažďovaných předmětů: artificialia a naturalia. Druh prvý znamená umění, druhý zahrnuje nejroztodivnější přírodní kuriozity včetně podvrhů. Na Pražském hradě bychom si proto vedle minerálů a vzácných rostlin prohlédli „roh jednorožce“ či „mandragoru“. S tím souvisí, že Rudolfa vábily nejen taje přírodních věd, ale rovněž alchymie, esoterických nauk a kabaly. Hranice mezi vědou a pověrečností byla tehdy ještě dost nepřehledná čili medicína měla blízko k alchymii, astronomie k astrologii. Kupříkladu slavný Kepler kromě toho, že sestavil Tabulae Rudolfinae, kde stanovil oběžné dráhy planet sluneční soustavy, také pro císaře psal horoskopy. Nepřekvapí nás pak Rudolfovo heslo: Fulget ceasaris astrum (= Ať září císařova hvězda).
Rudolfovu nestálost a liknavost velmi zřetelně sledujeme na jeho přístupu k otázce, jež se postupem času stávala čím dál tím palčivější – k otázce nástupnictví. Král sám dědice nezplodil, protože se nikdy neoženil, ačkoli sexuální apetit ani plodnost mu nechyběly. Jeho nejznámější milenkou byla Anna Marie Stradová, dcera Rudolfova antikváře, s níž měl šest dětí. Roku 1568 sice došlo k oficiálnímu dojednání sňatku Rudolfa s jeho sestřenicí přes jedno koleno Isabelou, jenže Rudolf ne a ne se ke zdavkám rozhoupat. Isabela stárla, a tak ji rodiče ze zoufalství po asi 30 letech čekání zasnoubili jinému – když se to císař dověděl, zuřil a v jeho blízkosti nebylo bezpečno. Přestože Rudolf měl několik bratrů, a řešení nástupnictví se tedy nabízelo, král odmítal o věci s kýmkoli mluvit, což jeho příbuzné pochopitelně iritovalo. Tím spíše, že poklidnější půlka Rudolfova panování končila: na východě se vzmáhali Turci a především – ve Svaté říši římské se přiostřovaly vády mezi katolíky a protestanty. Jinými slovy, na trůně bylo třeba muže činu.
Do toho roku 1600 postihlo císaře záhadné pomatení mysli, kdy vyhnal ode dvora své dosavadní oblíbence, ohrožoval okolí zbraní, vyhostil z Hradčan kapucíny jakožto údajné špióny, a dokonce se pokusil o sebevraždu. Začal se vyhýbat bohoslužbám, poněvadž se kvůli horoskopu obával vraždy rukou mnicha. Bylo toho moc i na jindy tak semknutou dynastii Habsburků, příbuzní se proti Rudolfovi spikli a za novou hlavu rodu vybrali jeho bratra Matyáše. To vše zatím tajně. Plán nahradit Rudolfa Matyášem se stával stále akutnějším, jak císař selhával v zahraniční politice. V Uhrách nebyl schopen dojednat mír s povstalci v Sedmihradsku, ve Svaté říši římské nezabránil zformování nepřátelských táborů, tj. Katolické ligy a Protestantské unie.
Možná jste si vzpomněli na pověst o Svatoplukových prutech: spojenectví bratří je velkou silou, zato jejich konfrontace zanechává tím rozsáhlejší škody. Právě ke konfrontaci se schylovalo a jejím dějištěm se staly Čechy.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!