Dne 16. září byla v pražském týnském chrámu zádušní mše za amerického křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Měla jsem na stejný den a hodinu ¾ roku domluvené vyšetření. Den před ním jsem volala do nemocnice, abych se přeobjednala, ale nepodařilo se mi se s lékařkou spojit. Ráno, už připravená na návštěvu nemocnice, jsem si uvědomila, že nemocnice bude stát dál, vyšetření může být jindy, ale rekviem za zavražděného Charlieho je jen jednou.
Zavolala jsem tedy opět do nemocnice. Nic jsem si kvůli zrušení vyšetření nevymýšlela. Zdravotní sestra mě předešla a zeptala se: „Vám se to dnes nehodí?“ Potvrdila jsem to bez dalšího. Dostala jsem náhradní termín a zároveň e-recept. Opravdu neobyčejně nezvyklé jednání. Vydala jsem se do Týna.
Neboj se, nestarej se!
Mše, kterou sloužil kardinál Dominik Duka, byla silným zážitek. Cestou na ni mi bylo jasné, že jdu přesně na čas a že už asi nebude místo k sezení. Napadlo mě, zda přes hodinu vydržím stát. V odpovědi na tuto myšlenku mi byla slova: „Nestarej se o to, není to třeba.“ Tak jsem v klidu prošla plným kostelem až ke kazatelně (v Týnu vpředu vpravo). Zastavila jsem se a v tu chvíli vyskočil z lavice muž sedící na kraji a obřadně mi nabídl své místo.
Při odchodu jsme před Týnem procházeli kolem aktivistů s levičáckými transparenty. Jejich ostuda. Nevědí, co činí. Potkala jsem řadu známých a také kamaráda, se kterým jsem dlouho nemluvila. Pozvala jsem ho na popovídání. Strávili jsme spolu asi hodinku, než se musel vrátit do práce. Protože jsem ho pozvala a protože mnohokráte hostil on mě, trvala jsem na tom, že zaplatím. Útrata byla za 200 korun. Domlouvala jsem se s číšníkem, zda hotově nebo kartou. Vyndala jsem dvoutisícovou bankovku a položila mu ji na inkasní tácek.
Číšník se za chvíli objevil s tím, že mu bankovku musí rozměnit kolegyně. Pokud tedy spěcháme, můžu zaplatit kartou. Udělala jsem to a z restaurace v Platýzu, kde jsme s kamarádem byli, jsme se vydali na tramvaj. Když jsem přijela k domovu, zastavila jsem se v nedaleké restauraci, abych si koupil oběd s sebou. Chtěla jsem rozměnit svou dvoutisícovku, ale nenašla jsem ji. Zaplatila jsem kartou, šla domů a prohledala celou kabelku. 2000 korun nikde. Zcela v klidu, bez paniky jsem usoudila, že jsem peníze musela nechat v restauraci.
Spíše neobvyklé se stalo skutkem
2000 korun není málo. Na druhou stranu jsem v životě přišla o mnohem víc a byla to má nepozornost, která to způsobila. Zavolám do restaurace, napadlo mě – ale číšník už přece musel zjistit, že mu tam peníze zůstaly. Těžko to nyní budu dokazovat. – Zapudila jsem tyto myšlenky, myšlenky na to, že to dopadne špatně, že přece každý člověk by se radoval, že si takto „přivydělal“, a nebude nic přiznávat. Prostě jsem se těmto myšlenkám nevěnovala a zavolala.
Číšník Petr ihned řekl, že jsem tam peníze zapomněla a můžu si pro ně přijít. Sebrala jsem se tedy a jela znovu do Platýzu. Milý muž na mě čekal, peníze mi dal a ještě se omlouval, že si toho včas nevšiml a neupozornil mě na ně. Obyčejný příběh, ale není tak trochu zázračný?
A celý tento můj den začal tím, že jsem si uvědomila, že uctít památku Charlie Kirka je prioritou. Byť jsem ho do doby jeho vraždy neznala. To není podstatné. Ostatně kardinál Duka sloužil mši i za zavražděnou ukrajinskou imigrantku Irynu Zakrutskou, političku Melissu Hortman, děti z katolické školy v Minneapolis a za zabité křesťany v Nigérii, Kongu a dalších místech světa. Je opravdu zvláštním poslání veřejnoprávní televize, která se následně ve svém pořadu kardinála Duky ptala, proč sloužil mši za Kirka, kterého neznal.
Mše za křesťanského aktivistu Charlie Kirka byla mše za všechny, kteří ctí život, kteří ctí základní hodnoty, na kterých stojí euroatlantická civilizace, kteří vidí sílu v obyčejné lidské slušnosti. Podobně jako číšník Petr.
Foto: archiv autorky