Kázání Prof. Mons. Petra Piťhy na Velikonoční pondělí 2020.
Matoušovo evangelium nás dobře uvádí do doby, kterou liturgicky označujeme jako dobu Velikonoční, v níž znovu prožíváme, co se dělo od chvíle zmrtvýchvstání do okamžiku nanebevstoupení Kristova. Sv. Matouš totiž ukazuje dvojí reakci na neuvěřitelnou zprávu, že Kristus vstal z hrobu. Ženy ve své lásce a vlastně věrny svému úkolu dávat život se prostě rozradují, i když je chvíle setkání i pro ně děsivá. Není nezajímavé, že jim Kristus řekne totéž, co řekl anděl Marii při zvěstování. Jsou pak vyslány k apoštolům, a nelze jim upřít primát v hlásání radostné zvěsti. Ony totiž evangelizovaly apoštoly.
Na druhé straně vidíme reakci velerady. Zřejmě se lekli, ale jinak než ženy. Čistě rozumově obsah zprávy odmítli, ale zůstala v nich pochyba, protože ten člověk udělal za života mnoho mimořádných věcí. Zcela v linii svého sporu s ním se rozhodnou věc ututlat. Opět jsou velice obratní a postupují nám dobře známým způsobem: svedou to na druhé a pak uplácet, zatloukat, zatloukat a uplácet.
Koneckonců je tu i jakýsi střední přístup ke zprávě. Apoštolové se jdou přesvědčit. Bylo by to nádherné, ale je to neuvěřitelné.
Po celou dobu velikonoční se jako červená nit táhne problém víry ve zmrtvýchvstání. Apoštol Tomáš se chce dotknout Ježíšových ran, všichni apoštolové opětovně Krista při řadě setkání zprvu nepoznají a všichni se přikrčují v obavě, že budou pronásledováni. Teprve sesláním Ducha sv., které si připomínáme o svatodušních svátcích, se situace změní a apoštolové statečně vystoupí.
Co nám to všechno říká? Předně, že máme před sebou významnou dobu upevňování víry. Zároveň je nám dáno ponaučení, že zápas o víru a nejrůznější pochybnosti nejsou nic neobvyklého. Apoštolové na tom nebyli líp. I oni procházeli těmi dny plni zmatku a pokleslosti a Kristus je doučoval lásce a vytýkal jim tvrdost srdce a pramalou chápavost.
Je tu ovšem ještě jedno ponaučení. Co bylo jádrem problému? Kristovo tělo, dalo by se dokonce říct jeho mrtvola. Té se mnozí děsí dodnes, tu chtějí ohmatat jiní a ověřit si, že je živá. Ale jako je po celé Velikonoce všechno jinak, je tomu jinak i se zmrtvýchvstáním. Všimněme si, kdy je Kristus poznáván. V Emauzích při lámání chleba, při všelijaké službě – má pro apoštoly-rybáře nachystanou snídani, když se vracejí z noční práce. Kristus je živý jako láska. Jeho zmrtvýchvstání je dotvrzením vrcholné suverenity Boží, a ne že se mrtvola vyhrabe z hrobu. Jeho tělo se totiž proměnilo ve svátost a my to podle jeho příkazu stále slavíme, protože Eucharistie je vzkříšením, které má prostoupit i nás a všechny. A tak, milovaní bratři a sestry, nebuďme zasmušilými strážci Kristova hrobu a nelámejme si hlavu, jak druhým vysvětlíme, proč je prázdný, ale pojďme a nesme jim s radostnou tváří pomoc, službu, útěchu a všechno, co přináší láska. Amen.
Liturgické texty: 1. čtení – Sk 2, 14.22b-33. Žl 16, 1-2a, 5.7.-8.9-10.11. Evangelium – Mt 28, 8-15.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
