Dva národy, dva výjimečné projekty a dva silné příběhy osobního vděku. Polská obec Konotopie nedávno oslavila dokončení nejvyšší sochy Panny Marie v Evropě, česká Loučka u Vizovic zase otevírá kapli sv. Jana Pavla II. s největší domácí zvonohrou. Oba projekty vznikly z hluboké národní hrdosti, iniciativy klíčových osobností a víry, která může být pro současnou Evropu inspirujícím návratem k vlastním základům a zdravému vlastenectví.
Srovnávat českou a polskou religiozitu bývá oblíbeným sportem sociologů. Polsko je často vnímáno jako bašta tradičního katolicismu, zatímco Česko jako jedna z nejvíce sekulárních zemí světa. Když se však podíváme pod povrch dvou aktuálních sakrálních monumentů, které hýbou médii, zjistíme, že podstata obou děl je překvapivě identická. Je jí hluboká vděčnost, pokora a touha vyjádřit národní hrdost skrze trvalé duchovní dědictví.
Zázrak uzdravení versus historický dluh vlasti
Za oběma ambiciózními projekty stojí silná vůle konkrétních lidí, kteří odmítli nechat promlouvat jen materiální svět a rozhodli se otisknout své hodnoty do krajiny.
V polské Konotopii vyrostla monumentální, 55 metrů vysoká socha Panny Marie. Tento evropský unikát, který svou výškou překonává i slavného Krista v Rio de Janeiru, financoval miliardář Roman Karkosik s manželkou. Pro někoho možná kontroverzní stavba má hluboce lidský a vlastenecký rozměr – vznikla jako přímé poděkování Bohu za dar uzdravení z těžké nemoci a jako oslava Panny Marie, která je historicky uctívána jako Královna Polska.
Na druhé straně hranice, v malebné obci Loučka na Zlínsku, vyrostlo dílo postavené na silném spojenectví vizionáře a mecenáše. Kaple sv. Jana Pavla II. se pyšní největší zvonohrou v České republice se 40 bronzovými zvony.
Duší a hlavním organizátorem celého projektu je místní rodák Josef Kořenek. Právě on se stal motorem myšlenky splatit historický dluh vděčnosti za to, že Loučka na konci druhé světové války zázrakem unikla tragickému osudu sousední Ploštiny či Prlova a nebyla vypálena nacisty. Aby však mohl pan Kořenek tento odvážný vlastenecký sen proměnit v realitu, potřeboval silného partnera.
Tím se stal významný podnikatel a hlavní dárce Tomáš Chrenek. Právě jeho velkorysý mecenášský dar umožnil, aby myšlenka vděku zapustila hluboké kořeny do země a vzkvétala. Spojení organizační vytrvalosti Josefa Kořenka a finanční záštity Tomáše Chrenka ukazuje to nejlepší z tradic českého patriotismu: když jde o vyšší smysl a odkaz předků, dokáží se schopní lidé spojit pro velkou věc.
Polyfonie hrdinů: Když zvony spojují střední Evropu
Rozdílný přístup obou národů se propisuje do samotné formy obou děl, přičemž obě formy hluboce vyjadřují národní hrdost. Polská mentalita zvolila vizuální manifest – obří sochu, která dominuje krajině. Je to projev hrdé, nepřehlédnutelné víry a národní identity, která se nebojí ukázat světu svou sílu a tradici.
Český projekt vsadil na jiný smyslový zážitek – na zvuk, mistrovské řemeslo z brodecké zvonařské dílny a špičkovou moderní architekturu z pera Josefa Pleskota. Výjimečnost 40 bronzových zvonů v Loučce však nespočívá pouze v jejich tónovém rozsahu. Je skryta také v jejich jménech. Zvonohra totiž funguje jako symbolický a doslovný tlukot srdce celého středoevropského prostoru.
Každý zvon nese jméno osobnosti, která se nesmazatelně zapsala do duchovního boje. Řada z nich právě proti totalitním režimům. Nebo položila život za svobodu vlasti. Českou hrdost a nezlomnost zde reprezentují jména jako olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha, vězněný komunisty, nebo P. Přemysl Coufal, tajně vysvěcený kněz a mučedník podzemní církve, jehož památku zvon připomíná vůbec poprvé v historii.
Tento český chór je však záměrně provázán se sousedy. Zvony nesou jména polských mučedníků z druhé světové války – hrdinného františkána sv. Maxmiliána Kolbeho, který v Osvětimi obětoval život za spoluvězně, či nedávno blahořečené mučednické rodiny Ulmových, kterou nacisté vyvraždili za ukrývání Židů. Nechybí ani slovenští světci a ochránci víry, což celému dílu dává silný rozměr historického spojenectví bývalého Československa a Visegrádu. Je to projev zdravého vlastenectví, které nekřičí do světa, ale rezonuje v nitru skrze svědectví těch, kteří za naši dnešní svobodu zaplatili cenu nejvyšší.
Pozitivní kamínky v základech nové Evropy
Současná Evropa často působí dojmem, že ztrácí svou identitu. Odklání se od svých tradic, kořeny nahrazuje konzumním způsobem života a v krizových momentech složitě hledá pevný bod, o který by se mohla opřít. Zapomíná se na zdravou národní hrdost, která nestaví zdi mezi sousedy, ale naopak čerpá sílu z vlastního dědictví
Právě proto jsou polská Panna Marie i česká zvonohra v Loučce tak důležitými počiny. Ač vizuálně zcela odlišné, oba projekty představují pozitivní, pevné kamínky v základech duchovní obnovy našeho kontinentu. Ukazují, že ve středoevropském prostoru stále tepe živá křesťanská kultura, která dokáže inspirovat ke skutkům, jež nás přesahují.
Nejde o prázdné politické proklamace. Skrze krásu architektury, společnou melodii čtyř desítek zvonů a monumentálnost sochařského umění nám tito novodobí hybatelé a mecenáši připomínají to nejpodstatnější: z jakých kořenů naše kultura vyrostla, v čem spočívá naše skutečná vlastenecká hrdost a kam se můžeme v těžkých dobách s nadějí vrátit.
Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
