V současnosti zaznívají z různých stran hlasy, které požadují zrušení absolutní neporušitelnosti zpovědního tajemství v souvislosti se závažnou trestnou činností, zvláště s delikty páchanými vůči mladistvým osobám. Tyto delikty jsou zcela jednoznačně těžkým hříchem a velice závažným trestným činem jak podle státních, tak také podle církevních zákonů. Avšak je nezbytné zodpovědět důležitou otázku, zda a případně do jaké míry by mohlo být zrušení zpovědního tajemství řešením situace. Mnozí považují toto řešení za zcela logické a o jeho účinnosti nepochybují, protože podle jejich mínění kněží kryjí viníky, když neprozrazují jejich trestné činy vyznané ve zpovědi. Avšak situace není ani zdaleka tak jasná a jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Především je třeba uvážit, zda se ten, kdo páchá závažné trestné činy, bude k tomuto svému jednání přiznávat ve zpovědi. Například v Austrálii, kde legislativní úsilí o zavedení povinnosti porušovat zpovědní tajemství pokročilo nejvíce, vyslechla Královská komise vyjádření několika zkušených kněží, kteří všichni měli několik desetiletí zkušeností z pastorace. Vyjádření bylo učiněno v rámci přípravných jednání o zákonech, které měly obsahovat povinnost porušit zpovědní tajemství v souvislosti se zneužíváním mladistvých. Kněžím byla položena otázka, zda se někdy během své duchovenské služby setkali ve spojení se zpovědí s trestným činem zneužívání mladistvých. Všichni odpověděli, že se tak nikdy nestalo. Tato situace je stejná také všude jinde. Z toho plyne závěr, že zrušení povinnosti mlčenlivosti vzhledem k uvedeným zločinům se v praxi zcela mine se zamýšleným účelem, protože předpoklad, ze kterého toto přesvědčení vychází, je naprosto mylný. Kněží se ve zpovědi s uvedenými delikty nesetkávají.
Pokud se zpovědníci přesto zcela výjimečně s tímto deliktem ve zpovědi setkají, nelze z žádného důvodu předpokládat, že viník tyto trestné činy aktuálně stále páchá. Proto také není možné tvrdit, že by porušení zpovědního tajemství mohlo vést k tomu, že viníkovi bude zabráněno pokračovat v této jeho činnosti. Spíše lze reálně předpokládat, že ten, kdo se z uvedeného deliktu vyznává, již tyto delikty nepáchá, uvědomuje si závažnost spáchaných trestných činů, lituje jich a je ochoten převzít před církví i před státem odpovědnost za svoje jednání. Proč by jinak vlastně přicházel ke zpovědi?
Další zcela zásadní skutečností je ochrana svátosti a jejích užitků v životě jednotlivců i církve. Zpovědní tajemství chrání nejen konkrétního kajícníka, nýbrž také samotnou zpověď. Svátostná pečeť chrání důvěrnost vztahu mezi věřícím a Bohem, který vzniká při zpovědi. Pokud by však tato garance chyběla nebo byla porušována, lidé by ke zpovědi nepřicházeli a svoje hříchy by nevyznávali a nedosáhli by tak jejich odpuštění. To je také nejhlubší teologický základ pro existenci zpovědního tajemství a jeho absolutní neporušitelnosti. Zrušení zpovědního tajemství by tak vlastně bylo nejen zcela neúčinné, nýbrž přímo kontraproduktivní. Výsledkem by bylo, že se násilníci nikdy nebudou ve zpovědi zmiňovat o zneužívání, a tím se ztratí i ta malá naděje, že by zpovědníci mohli vést viníky k tomu, aby si uvědomili velikost zločinu, litovali svého jednání a převzali za něj odpovědnost. V situaci, ve které je zpovědní tajemství garantováno, existuje alespoň minimální pravděpodobnost, že se viník bude ze svého hříchu upřímně vyznávat a převezme za toto své jednání odpovědnost. Pokud by však zpovědní tajemství nemělo svoji zákonnou garanci, je nejen možné či pravděpodobné, nýbrž zcela jisté, že se viník ze svých deliktů vyznávat nebude.
Jako dostačující důkaz opaku lze skutečně pouze stěží přijímat v některých státech medializovaná tvrzení odpadlých nebo potrestaných kněží (propuštěných z duchovenského stavu), kteří veřejně tvrdili, že se z těchto skutků vyznávali. Pokud byl lží jejich dosavadní život a služba, nelze brát ani jejich současné vyjádření jako jasný důkaz. Pokud dříve pošpinili církev svým hříšným a trestuhodným jednáním, není žádná záruka, že ji nyní nepošpiní svým křivým svědectvím.
Navíc případná legislativní ustanovení by byla v praxi neproveditelná, protože jsou založena na neznalosti toho, jak zpověď reálně probíhá. Mnoho kajícníků se vyznává anonymně, jak je jejich nezcizitelným právem. Kněz tedy v žádném případě nemusí znát totožnost kajícníka, a proto by mohl ohlásit pouze jakéhosi anonymního násilníka maximálně s několika málo podrobnostmi, které mohl během zpovědi poznat, což by k identifikaci konkrétního viníka bylo nakonec stejně nedostatečné.
Jiná situace by však nastala, pokud by se ve zpovědi o zneužívání zmiňovala oběť trestného činu. Zpovědník může tuto osobu vyzvat, aby o své situaci hovořila buď s ním mimo zpověď, nebo s někým jiným, a v takovém případě by pak následovala přísná povinnost případ ohlásit. Tato povinnost ohlášení je již v církvi zavedena. Řešením situace po právní stránce proto není zrušení zákonné garance zpovědního tajemství, nýbrž zavedení důsledné povinnosti uvedené trestné činy ohlásit osobami, které o spáchání deliktu ví mimo zpověď.
Dále je nezbytné v této souvislosti zdůraznit, že ke zneužívání nezletilých dochází nejen v katolické církvi, nýbrž také v mnoha jiných institucích, jejichž členové nejsou vázáni žádnou povinností mlčenlivosti, natož neporušitelnou povinností srovnatelnou se zpovědním tajemstvím. Avšak přesto také v těchto institucích docházelo ve velké míře k trestným činům vůči mladistvým a stále k nim dochází.
Snaha o vyjmutí závažných deliktů z obsahu zpovědní mlčenlivosti se tedy i při nejlepší vůli iniciátorů zakládá na zcela mylných a nereálných předpokladech. Z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že tímto způsobem nelze dosáhnout žádného pozitivního výsledku, tím méně systémového řešení situací spojených se závažnou trestnou činností v církvi.
R. D. ICLic. Mgr. Šimon Polívka, Ph.D., farář Římskokatolické farnosti Vejprty a člen Diecézního soudu Litoměřické diecéze