Dne 13. ledna 2025 uplynulo 1180 let od téměř zapomenutého křtu 14 českých knížat v Řezně.
V lednu roku 845 byla tvrdá zima, ale přesto přijelo do Řezna 14 knížat z Čech a žádali o křest. Do Řezna přijeli zřejmě koncem rohu 844, nejpozději do 6. ledna 845. Příprava na křest trvala podle tehdy platné instrukce arcibiskupa Alkuina nejméně týden, kdy se katechumen postil, vlastní výuka měla trvat 2 až 3 nebo i více týdnů[1]. Na příkaz východofranckého krále Ludvíka Němce jim bylo uděleno poučení a v oktávu svátku „sv. Tří králů“ (dnes Zjevení Páně), tj. 13. ledna r. 845 přijali v Řezně křest.[2]
Jak chápat výraz „vévoda – dux“ u 14 „vévodů“ Čechů? Z některých, časově nepříliš vzdálených pramenů se zdá, že název „vévoda – dux“, zejména mimo území Francké říše, tehdy znamenal velmože, který měl vlastní vojenskou družinu – vojsko. „Vévody“ v roce 845 lze pravděpodobné chápat, jako mocné muže, kteří měli vlastní vojenskou družinu, vodili ji do boje a ovládali území z centra – hradu. O více knížatech v jednom politickém útvaru a s hrady mezi ně rozdělenými píše „Bavorský geograf“ v případě Obodritů v nynějším Meklenbursku.[3]
K pokřtění všech českých „vévodů“ tehdy zřejmě nedošlo, i když počet 14 českých „vévodů“ je velice blízký počtu 15 hradů – hradských center v Čechách (Beheimare) u tzv. bavorského geografa[4]. Je ale otázka, jest-li lze pod názvem Beheimare chápal celé nynější Čechy, nebo jen jejich část. Bavorský geograf např. jmenuje jako samostatný útvar Fraganeo, což lze vykládat jako Pražané, Pražsko.[5] Ještě geografie sv. Alfréda Velikého z konce 9. stol. uvádí západně od Moravy Čechy a Charvátsko.[6] Existenci více, v ještě roce 895 dvou knížectví v Čechách odpovídá také tomu, že v roce 895 se v Řezně podřídila východofrancké říši 2 knížata Čechů, Spytihněv I. a Vitiskav,[7] dobrovolně, bez vojenského nátlaku a stali se spojenci Bavorů proti Moravanům. Známe také z 9. až 10. stol. 2 významná centra s knížecímu pohřby, Prahu a Kouřim.
I když se událost křtu z roku 845 příliš nepřipomíná, stojí za pozornost už skutečnost, že čeští velmoži požádali o křest sami, bez cizího vojenského nátlaku, alespoň od roku 806[8] není o nějakém boji mezi tehdejší Franckou říší a Čechami žádná zmínka. Bohužel nevíme, jaký byl faktický dopad křtu z roku 845 na přijetí a šířená křesťanství v Čechách, historické prameny mlčí. Podle mého názoru pro alespoň pokus o konsolidaci křesťanství v Čechách může svědčit skutečnost, že ve stejném roce bylo wurzburskému biskupovi věnováno 14 kostelů v Čechách, podle některých badatelů však tyto kostely ležely mimo Čechy.
Následující rok, když německý král Ludvík II. Němec na Moravě dosadil za knížete Rostislava na místo Mojmíra I. se jeho vojsko vracelo přes Čechy. Při tom došlo k boji, ve kterém zahynul mimo jiné wurzburský biskup.[9] Přítomnost wurzburského biskupa v Čechách v roce 846 ale může ukazovat na jeho zvýšený zájem o českou zemi. Následující válka trvala do roku 849, kdy české vojsko uštědřilo vojsku Ludvíka Němce zdrcující porážku.[10]
Jsou autoři, kteří se domnívají, že křest 14 „vévodů“ byl čistě politický a vychytralý tah, jak oslabit nebezpečí ze strany Francké říše a dosáhnout mírových vztahů s ní. Náboženství ve středověku ale představovalo důležitou součást života jednotlivce i společnosti a jeho změna nebyla záležitostí snadnou pro jednotlivce ani komunitu.
Vítězství českého nad franckým vojskem v roku 849 je považováno za konec křesťanství v Čechách Argumentuje se pohanskými reakcemi, zejména z oblasti polabskýh a pobaltských Slovanů a předpokládají se jen politické důvody k přijetí křesťanství.[11] Situace v Čechách však byla od poměrů u Polabských Slovanů, kteří většinou přijímali křest pod vojenským nátlakem východofrancké říše, podstatně odlišná. Připomíná spíše situaci na Moravě, kde pasovský biskup Reginhar v roce 831 pokřtil všechny Moravany a kde křesťanství od té doby nezaniklo.[12] O tom svědčí i kníže Rostislav při pozvání sv. Cyrila a Metoděje, když uvádí: „Lidé naši od pohanství odstoupili a křesťanský zákon zachovávají, nemáme však učitele takového, který by nám našim jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, /…/“
Podle mého názoru nelze vyloučit ani určitou dobu soužití křesťanství s pohanstvím. Legenda o sv. Amandovi, který se šířil křesťanství u Slovanů v Podunají okolo r. 629 ukazoje, že pokojné šíření křesťanství a jeho soužití s pohanstvím bylo možné. Sv Amand se vydal hlásat křesťanství mezi Slovany, ale získal jen málo novokřtěnců a když viděl, se mučednictví, po kterém toužil, se nimi mezi nimi nedočká, vrátil se zpět do svého biskupství.[13] To svědčí o malém zájmu přijímat křesťanství, ale také o toleranci Slovanů ke křesťanům. Situaci, ze které je třeba usoudit na soužití pohanů a křesťanů popisuje Nestorův letopis ruský k roku 944. Nestor píše, že pohané i křesťané byli ve vojsku kyjevského pohanského knížete Olega. Křesťané z jeho družiny přísahali v chrámu sv. Eliáše, pohané u Perunovy modly.[14] Podle Nestora bylo možné, aby společně žili v Kyjevě křesťané i pohané a dokonce aby tam byl křesťanský kostel i socha pohanského boha Peruna.
V Čechách lze předpokládat podobnou situaci jako na Moravě, nenásilné přijatí křesťanství. Mohla zde být podobná situace jako v Kyjevě. O šíření křesťanství v tomto období může svědčit, že se šíří se šíří pohřby do země, bez pohřební výbavy – křesťanský způsob pohřbu, místo pohřbu žehem, kterým téměř výlučně pohřbívali pohanští Slované. Jako křesťanský se může jevit pohřeb pohřeb velmože (vévody) v Kolíně s křesťanskými artefakty[i][15] a byl vysloven i názor, že prvá stavební fáze kostela Panny Marie v předhradí pražského hradu nepochází od knížete Bořivoje, ale že byl založen po roce 845, pak zanikl a kníže Bořivoj nebo Spytihněv I. kostel obnovil.[16]
Na rozdíl od Moravy ale Přemyslovci, kteří Čechy sjednotili, v roce 845 křesťanství nepřijali.[17] Odpovídalo by i tomu, že jeden z 15 vévodů – držitelů hradů, křest nepřijal. Křesťanství přijal až kníže Bořivoj, pravděpodobně v roce 873 na Moravě od arcibiskupa sv. Metoděje.
Osud křesťanství mezi křtem 14 velmožů v roce 845 a přijetím křtu knížetem Bořivojem I. a sv. Ludmilou neznáme. Ale je dobré si připomínat, že do Čech nebylo křesťanství přineseno na kopích cizích vojsk, ale naši předkové sami křest a křesťanství vyhledali.
Domnívám se, že historiky mýlí také to, že o nějaké křesťanské misii před rokem 845, ani o vyslání kněží s pokřtěným „vévody“ nemáme informace. Je pravdou, že neexistence dochované zprávy neznamená neexistenci skutečnosti samé. Ve skutečnosti nejsme o nějaké misii zcela beze zpráv, jde ale o zprávu pozdní, nespolehlivou. Václav Hájek z Libočan ve své „Kronice české“ uvádí k roku 844, že kníže Křesomysl svěřil výchovu svých synů muži jménem Světlo, který hlásal nové učení. To vyvolalo nespokojenost a obavy o osud země, tak kníže vzal syny zpět do svého sídla. V roce 845 pak došlo k zabití Světla a vypálení jeho sídla. Kníže tento čin potrestal.[18]
Jména knížete Křesomysla je odvozováno od jména Kristus, křesťan, resp. Christus, Chrestos, mohlo znít původně např. Chrestomysl s významem křesťansky (nebo v Kristu) smyšlející. Někteří kronikáři, uvádějí, že Křesomysl bylo druhé jméno buď knížete Vnislava nebo Neklana, což by ještě více podporovalo výše uvedené odvození jména.
Přítomnost wurzburského biskupa v Čechách v následujícím roce 846 při vojenské výpravě, při které byl zabit,[19] může ukazovat na snahu upevnit a organizovat církevní strukturu. Nějaká nejasná zpráva o křtu českých „vévodů“ v roce 845 a smrti wurzburského biskupa v roce 846 se nějak mohla dochovat, ve zkreslené podobě, a Václav Hájek ji zapracoval do své kroniky. Pro roky 846 až 849 Václav Hájek z Libočan o bojích s Němci nepíše, zařazuje k nim příběh Horymírův, tedy o nepokojích v zemi. Zdá se ale, že události z let 846 až 849 ve zkreslené podobě chybně zařadil k rokům 820 až 824.[20] Není bez zajímavosti, že událost chybně zařadil do období okolo roku 822, se kterém se čeští Slované spolu se všemi Slovany, Obodritů při Baltském moři, Veletů, Srbů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a Avarů v nynějším Maďarsku zúčastnili ve Frankfurtu rokování s císařem Ludvíkem Pobožným,[21] tedy byli nějakém v kontaktu s franckou říší.
Nelze zapomínat, že Václav Hájek psal pod dozorem nejvyšších úředníků a soudců zemských a měl k dispozici více dokumentů než máme dnes. Byl již v roce 1520 knězem, od r. 1527 děkanem na Karlštejně, v roce 1533 se stal správcem kapituly na Vyšehradě, ale v témž roce odešel jako farář na Tetín. Pracovali pro něj písaři zemských desek a v roce 1539 byla kronika sepsána.[22] Můžeme s jistotou říci, že znal i obsah zemských desek, které shořely při požáru Hradčan a Malé Strany v roce 1541. Měl i řadu dalších pramenů, které, utrpěly či byly zničeny za 30.leté války a při rušení klášterů Josefem II. Nelze proto jeho informace jednoduše odmítat.
Václav Hájek z Libočan je sice pramen pozdní a podle historiků zcela nespolehlivý, původ mnoha jeho informací neznáme, ani je nemůžeme ověřit. Podle mého autora je třeba jeho informace srovnat s událostmi doby, uvažovat o chybném časovém zařazení a vyvracet je pozitivně, ne odkazem na to, že jiné prameny se o nich nezmiňují. Proto si myslím, že je dobré je znát. Může ale stát, že se nalezne důvěryhodný pramen, který Václavem Hájkem popisované události potvrdí nebo úplně vyvrátí.
Ing. Mgr. Josef Pejřimovský, PhD., je lesník, religionista a muzikoterapeut
[1] Usnesení synody na břehu Dunaje z r, 796, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968,, s. 141
[2] Fuldské anály rok 845, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 87
[3] Bavorský geograf, : Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 129
[4] Bavorský geograf, : Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 129
[5] Bavorský geograf, : Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 129
[6] Střední Evropa za Alfréda Velikého: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 133
[7] Fuldské anály rok 845, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 103
[8] Anály francké říše rok 806, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 70
[9] Fuldské anály rok 846, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 88
[10] Fuldské anály rok 848/849, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 88/89
[11] Třeštík, D. Počátky Přemyslovců. NLN Praha 1997. s. 74 – 95
[12] Záznamy o pasovských biskupech. In: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 331
[13] Legenda o sv. Amandovi. In: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 59-60
[14] Téra, M. Kyjevská Rus. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2019, ISBN: 978-80-7465-413-8, s. 199
[15] Lutovský, M.: Hroby knížat. SET OUT Praha
[16] Davídek, V.: Co bylo před Prahou .Vyšehrad Praha 1971
[17] Třeštík, D. Počátky Přemyslovců. NLN Praha 1997. s. 74 – 95
[18] Hájek z Libočan, V.: Kronika česká. Academia Praha 2013 s. 131-132
[19] Fuldské anály rok 846, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 88
[20] Hájek z Libočan, V.: Kronika česká. Academia Praha 2013 s. 119 – 123
[21] Anály francké říše rok 806, in: Ratkoš, P.: Pramene k dejiná,m Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 72
[22] https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_H%C3%A1jek_z_Libo%C4%8Dan
Foto Dóm sv. Petra v Řezně, kde byla roku 845 pokřtěna česká knížata: autor fotografie Tomáš Cigánek, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!