Připomínat si význačná výročí je velmi potřebné a také moudré, protože tím v sobě prohlubujeme vědomí vlastní totožnosti. Letos se naplňuje tisíc sedm set let od světodějného prvního ekumenického koncilu v maloasijské Nikái, kteréžto město tehdy bylo vlastně z etnického hlediska řecké a v roce 325 zde sídlil imperátor Konstantin Veliký.
Koncil se sešel k prvnímu zasedání buď dne 20. května 325, anebo podle jiných zdrojů to mohlo být 19. června. Soudíme, že pozdější datum zahájení koncilních jednání se zdá být pravděpodobnější. Informace ohledně počtu biskupů značně kolísá. Podle Eusebia z Kaisareie by jich mělo být kolem 250; podle Eustathia z Antiochie 270; Athanasios udává číslo 300; podle Gelasia z Kyreny více nežli 300; konečně Hilarius, z Poitiers hovoří o 318 shromážděných otců. Poslední číslo je symbolické, neboť právě tolik družiníků měl Abrahám, když osvobozoval ze zajetí Lota. Dodnes se zejména ve východních církvích pro označení Nikajského kréda používá výraz: „Vyznání víry 318 otců“. Moderní historikové odhadují, že v roce 325 jednalo v Nikái kolem 270 biskupů. Drtivá většina biskupů přišla z Egypta, Sýrie, Malé Asie, několik z Mezopotámie a snad i z Persie. Ze Západu to bylo asi šest osob, konkrétně dva presbytěři z Říma jako legáti stařičkého papeže Silvestra, biskup Cecilianus ze střední severní Afriky, hlavně pak Ossius z Cordoby jako imperátorův poradce a zmocněnec pro věci církevní. Na koncilu participovali snad ještě další dva biskupové ze Západu.
Co dané události předcházelo a co koncil svým způsobem vyprovokovalo? Situaci křesťanů v Římské říši změnily roky 311/312 a zejména 313. V onom roce Konstantin, který byl imperátorem nad Anglií, Galii a Hispánií, definitivně porazil římského imperátora Maxentia. V souvislosti s tím se odvrátil od slunečního kultu a stal se svým způsobem doživotním katechumenem. Roku 313 vydal v Miláně výnos, jímž se křesťanství zrovnoprávňovalo s ostatními náboženstvími. Imperátor Východu Licinius ukončil ostrou a krvavou persekuci, která trvala od roku 301 právě do roku 312/313. Konstantin pak v roce 324 Licinia, který byl mimochodem jeho švagrem, porazil a sjednotil tak ve svých rukou panování nad celým Římským impériem.
Kolem roku 318 vystoupil v Alexandrii se svým učením presbyter Areios. Učil, že Boží Syn není souvěčný s Otcem a že je pouze první tvor. Alexandrijský biskup Alexandr si jej předvolal. Areios nejenže odmítl odvolat, ale dokonce biskupa označil za heretika. Následovala synoda v Alexandrii v roce 319 nebo 320, jíž se účastnilo snad až sto biskupů z Libye, Egypta a dalších oblastí spadajících do alexandrijského okruhu. Areios byl exkomunikován a následně uprchl nejprve do Palestiny, pravděpodobně k Eusebiovi z Kaisareie, a poté k jinému Eusebiovi, tentokrát z Nikomedie, což bylo město v Bithynii nedaleko tehdejší císařovy rezidence.
Konstantin byl znepokojen, protože rozkol v církvi nakonec mohl přerůst v občanskou válku. Z uvedeného důvodu svolal biskupy k jednání do své rezidence. Problém arianismu byl a je pro věřícího křesťana zcela zásadní, protože naše křesťanská identita a život stojí a padají s vírou v Ježíše Krista jako pravého Syna Božího a Syna člověka. Řešila se také řada dalších otázek, jako například sjednocení data slavení Velikonoc, které se do té doby v různých církvích odehrávaly dokonce podle třech odlišných kalendářů, mezi něž zejména v Sýrii patřil také onen židovský lunární. Dále to byly problémy se schizmatiky, kteří se odloučili, protože odmítali po několikaletém pokání znovu přijímat do společenství ty, kteří v době pronásledování svou víru zapřeli.
Jakmile byly hned na počátku jednání prezentovány ariánské teze, naprostá většina zúčastněných se od nich spontánně distancovala, což dokládá rozpor dotyčných tezí s tradiční vírou. Konstantin do vlastního teologického řešení problému nezasahoval, protože jemu šlo pouze o nastolení smíru v církvi. Rozkol mezi věřícími mohl přerůst v občanskou válku, čehož se vladař pochopitelně obával.
Nastala velká diskuse, jak formulovat jasnou nauku o božství našeho Pána Ježíše Krista. Koncilní otcové se snažili postavit hráz arianismu prostřednictvím výroků Písma. Eusebiáni, jak se kvůli novému vůdci ariánské názorové skupiny začalo říkat, však vždy dokázali předložit vlastní interpretaci, která vyznívala v jejich prospěch. A právě to byl hlavní důvod, proč se poprvé v dějinách křesťanství do vyznání víry dostaly termíny pocházející nikoli z Písma, nýbrž z oblasti dobové filosofie. Hlavní antiariánské dodatky do výchozího textu vyznání víry, jímž bylo asi křestní krédo jeruzalémské místní církve, tedy „z Otcovy podstaty“ a „soupodstatný s Otcem“, však byly jednoznačné pouze zdánlivě. Mnozí podepsali pod tlakem imperátora a učinili tak jen navenek bez vnitřního přesvědčení.
Hlavní problém tkvěl v tom, že teologická terminologie ještě nebyla dostatečně vyzrálá. Koncilní otcové používali jako synonyma výrazy úsia – tedy druhová podstata a hypostasis – tedy individuální konkrétní podstata. Teprve pozdější spletitý vývoj přiřkl prvnímu výrazu význam „Boží přirozenost“ a druhému „božská osoba“. Někteří spatřovali v koncilním prohlášení nebezpečí heretického výkladu, který by směšoval Otce a Syna jako jednu osobu. Nastalo šedesát let nemilosrdných teologických sporů, do nichž zpravidla neblaze a diktátorsky zasahovali i Konstantinovi nástupci.
Již nyní ale můžeme konstatovat dvě věci. Ono vyznání víry z roku 325, které recitujeme každou neděli jakou součást doplněného Nikajsko-konstantinopolského kréda, určitě ukazovalo správným směrem ve smyslu obhajoby božství Ježíše Krista. Bylo však jakýmsi polotovarem, který bylo nutno inteligentně dokončit, což byl úkol pro další dvě generace teologů.
Mnoha lidem vadí, že na I. ekumenickém koncilu hrála tak velkou roli imperiální politika císaře Konstantina. Ono to ale není ta jednoduché, jak se mnozí domnívají. Takový koncil se rozhodně nemohl odehrát v době pronásledování. Kdo jiný by dokázal rozkmotřené biskupy přivést do koncilní auly a přimět je k jednání a k jakémus takémus smíru než imperátor Konstantin? Ona světská politická moc může, pravda, církev zneužívat, v některých okamžicích jí však také může napomoci k překonání svízelných problémů. Konstantin určitě nevymyslel ony antiariánské doplňky. Když viděl, že je to v souladu s velkou Tradicí víry a že je to většinové mínění, podpořil ho. Jemu nešlo o slovíčka, nýbrž pouze a výlučně o smír mezi biskupy, což by prospělo jeho obrovské říši.
Tolik tedy základní a zjednodušené historické údaje o prvním ekumenickém koncilu. Zbývá však celá řada teologických otázek, které se pokusíme co nejsrozumitelněji vysvětlit v následujícím příspěvku.
R. D. Prof. Ctirad Václav Pospíšil je katolický kněz a teolog, profesor systematické teologie na Katolické teologické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Věnuje se překladu teologických dokumentů (zejména Mezinárodní teologické komise) a studií z románských jazyků. Je spoluzakladatelem České christologické a mariologické akademie.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!