V předchozím článku jsme si společně připomněli základní historické okolnosti a také příčiny svolání prvního ekumenického koncilu. Nyní nadešel čas podívat se na danou problematiku z teologického hlediska. Je jasné, že s tím nevyhnutelně spjaté namáhání vlastních šedých buněk mozkových není právě to, po čem by většina čtenářů toužila. Jde-li však o naši křesťanskou totožnost, ba život, snad můžeme poprosit o trochu shovívavosti a určitou výjimku. Doufáme, že „ta trocha teologie snad nikoho nezabije.“
Začněme analýzou Areiova učení, podle něhož by Bůh měl být v zásadě časový, a proto si původce hereze jeho věčnost představoval jako nepřetržité plynutí jednotlivých okamžiků. Už to je velká chyba, protože Nejvyšší by tak byl pouze součástí našeho světa a bylo by veta po jeho transcendenci – svobodě vůči našemu stvořenému kosmu. Z toho Areiovi vyplývalo, že plození Syna je něco, co se odehrálo v určitém okamžiku na základě svobodného rozhodnutí jediného Boha. Syn by tak byl pouze první tvor. To silně připomínalo dobová schémata platoniků, kteří hovořili o nižším „bohu“ jako o božském řemeslníkovi, Demiurgovi, skrze něhož Nejvyšší stvořil svět.
Proti Synovu božství Areios namítal právě to, že je proměnlivý, a proto nemůže být Bohem. Onou proměnou mělo být v první řadě vtělení, což je ale změna, která se týká jen Ježíšova lidství, nikoli osoby věčného Slova, které v sobě určitým způsobem věčně obsahuje naše lidství, pročež s ním sjednocená lidská přirozenost mu nic nového nepřidává. Jenomže Areiova nauka nevyhnutelně implikuje rovněž proměnlivost i Boha Otce, který by Otcem nebyl, ale stal by se jím až v okamžiku, kdy by stvořil Syna, a vstoupil s Ním tak do nového vztahu. Pouze stvořená, Bohu hluboce podřazená zprostředkující bytost nemůže vysvětlovat relace Boha ke světu a k nám, aniž by to kompromitovalo jeho transcendenci – svobodu vůči světu. Ona Boží transcendence – svoboda má dalekosáhlé praktické důsledky, protože právě na ní závisí naše povolání k pravé svobodě, neboť jsme stvoření k Božímu obrazu. Ona každá hereze je vlastně racionalizací a ideologizací mystéria, které nakonec vedou ke ztrátě pravé křesťanské důstojnosti a hlavně svobody Božích synů a dcer u těch, kdo takové naukové chorobě podlehnou.
Naproti tomu vyznání koncilních otců z Nikaie, kteří chtěli pouze stvrdit pravost Kristova božství, představuje geniální řešení. Jestliže je v Bohu meziosobní vztahovost mezi Otcem a Synem, potažmo Duchem svatým, relace božských osob směrem ke světu a k nám Trojjedinému nic nepřidávají ani neubírají, neboť jsou to pouze stvořené a analogické participace tvorů na vnitrobožských vztazích. Proto je také celá liturgie zaměřena k Otci jako naše účast na věčném synovství v síle Ducha svatého. Tohle si ale koncilní otcové nemohli uvědomovat. Jim šlo jen a jen o postavení hráze proti arianismu a o stvrzení Synova božství. Nesaháme si tu tak trochu na působení Ducha svatého? Svatopisci a nositelé magisteriální moci při kapitálních rozhodnutí něco vyřknou a zároveň si neuvědomují všechny možné další významy daného výroku. Ono geniální řešení vztahů osob Trojice ke světu a k nám však dobře znal Duch Boží, který byl tenkrát nepochybně při díle. On umí i z velmi nedokonalých lidských „dřev“ udělat velký oheň, z něhož pak vyzařuje fascinující světlo pravdy. Teprve další generace pak tyto lidem dříve nezřejmé významy odhalují, a tak si jakoby sahají na dílo Božího Ducha.
Někdy se na daný koncil útočí tak, že použití výrazů z oblasti filosofie, tedy z „Otcovy podstaty“ a „soupodstatný s Otcem“ znamenalo helenizaci novozákonní zvěsti. Vyvrátit tuto dezintepretaci je však poměrně snadné. Ti, kdo chtěli zvěst helenizovat, byli ariáni, protože jejich obraz jediného Boha, prvního stvořeného prostředníka, jakéhosi Božího řemeslníka, přesně kopíroval dobové platonistické schéma. Žádný platonik by nikdy neřekl, že Syn je soupodstatný s Otcem.
Ano, koncilní otcové uchránili pohoršlivost prvotní křesťanské zvěsti a vzepřeli se dobové módní ideologii a filosofii. V nové situaci to vyjádřili inkulturovanou formou. Pohoršení vtělení a kříže se výrazem „soupodstatný“ nyní vyjadřuje v nové kulturní situaci prostřednictvím nebiblických výrazů.
Ono „Ne“ módním ideologiím má evidentně prorocký ráz a je vzorem i pro nás, kteří jsme neustále pokoušeni k moderní formě modloslužby, tedy k nadřazení oněch módních a leckdy populárních ideologií jádru naší křesťanské identity. Nejsme tu od toho, abychom se všem líbili a podbízeli se kdekomu, ale od toho, abychom v proměnlivých podmínkách lidské existence odvážně vydávali svědectví Ježíši Kristu, jenž je pravým Božím Synem i Synem člověka.
Ochrana životního prostředí je jistě správná věc, my však nejsme organizací na záchranu planety, protože naším posláním je přivádět lidi ke Kristu, a tak je zachraňovat. Emancipace osob s jinou sexuální orientací je dobrá, naším úkolem ale není na to konto pořádat výprodej biblické víry.
Objevuje se další módní ideologie, která by náš poměr k mimokřesťanským náboženstvím vykládala tak, že Kristus je prostředník na stejné úrovni jako třeba Mojžíš, Mohamed nebo Buddha. To ovšem implikuje popření vtělení a božské osobní důstojnosti našeho Spasitele, a proto můžeme hovořit o ultraarianismu. Výsledek takových líbivých tezí není sbratření všech náboženství světa, ale jenom totální demolice křesťanství. Ano, mimokřesťanské náboženské tradice obsahují věci dobré, nicméně také nepřijatelné a zvrácené. Pokud přispívají ke spáse svých vyznavačů, pak je to z našeho hlediska jedině na základě tajemného působení Otce, Syna a Ducha svatého v nich samotných. Základem toho je právě to, že všechny vztahy Trojjediného k nám a nás k Němu jsou jen participací člověka na vnitrobožských vztazích. Když se tedy zbožný judaista nebo muslim těší ze svých svatých knih, v nichž k němu promlouvá Nejvyšší, a když se k Němu modlí, je to zase možné jen díky Božímu Synu a Božímu Duchu. Logika věci je tak ocelová, že naši odpůrci proti tomu mohou protestovat, mohou s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím zmohou.
Nyní by mělo být zřejmé, že sedmnáctisté výročí od konání prvního ekumenického koncilu je příležitost k hlubšímu promýšlení jádra naší křesťanské identity, k obnově a posílení víry, k odvaze vyznávat ji, k vděčnosti a v jistém slova smyslu také obdivu k těm, kdo nám takové úžasné naukové a spirituální dědictví uchovali a předali. Jelikož ona víra v Syna Božího a Syna člověka, v Trojjediného by měla propojovat všechny křesťany, slavení daného výročí by mohlo mít také velmi široký ekumenický rozměr. Každopádně by ale mělo platit, že my, katolíci, bychom se v tom rozhodně neměli nechat našimi bratry a sestrami z jiných konfesí nechat zahanbit.
R. D. Prof. Ctirad Václav Pospíšil je katolický kněz a teolog, profesor systematické teologie na Katolické teologické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Věnuje se překladu teologických dokumentů (zejména Mezinárodní teologické komise) a studií z románských jazyků. Je spoluzakladatelem České christologické a mariologické akademie.
Zvýrazněné části textu a obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!