Církev jako společenství – eklesiologické úvahy Josepha Ratzingera

 

Joseph Ratzinger své obsáhlé eklesiologické úvahy vtělil do mimo jiné do textu knihy Církev jako společenství, která vyšla v devadesátých letech i v českém překladu. V této knize se tento brilantní teolog a pozdější papež Benedikt XVI. snaží odpovědět na základní otázku, která zní: „co je vůbec církev“? Stručný náhled na toto jeho dílo přinášejí následující řádky.

V průběhu textu Ratzinger navazuje na tuto základní otázku a snaží se prezentovat nepřehlednou exegetickou situaci a množství hypotéz na vývoji exegeze ve dvacátém století, které přineslo tři zásadní exegetické pohledy na prvotní církev. Zde rozlišuje tři zásadní generace exegetů, kteří ovlivnili pohled na prvotní církev.

Jako první zmiňuje takzvanou liberální exegezi, která pohlíží na Ježíše Krista způsobem, jenž mu nepřisuzuje založení církve: „Tento Ježíš odmítá kult, přeměňuje náboženství v morálku a tu prohlašuje za individuální záležitost. Nemůže tedy pochopitelně založit žádnou církev. Je odpůrcem všech institucí, a proto sám nebude další zřizovat.“[1]

Po první světové válce a změně paradigmatu ve světových dějinách dochází ke změně požadavku i v exegezi. Je znovu objevena církev a přichází hlad po společenství ve svatosti v protikladu proti dřívějšímu důrazu na individualismus. Přichází zcela zásadní teze ohledně Ježíše Krista: „ (…) že sám Ježíš poslední večeří založil nové společenství, že poslední večeře je původ církve a její trvalé kritérium.“[2]

Po druhé světové válce pak přichází v novoliberálním světě Západu obnovená varianta dřívější liberální teologie a exegeze, která opět staví Ježíše Krista do pozice zvěstovatele konce institucí. Tato varianta se navíc stala snadno zneužitelnou pro marxisticky orientovaný výklad, který proti sobě staví instituci a lid.

Na těchto třech generacích exegezí i pohledů na prvotní církev a její založení, které se vystřídaly během pouhého jednoho století, demonstruje autor svoji tezi, že exegezi je nutno očistit od ideologické složky nánosů současnosti a naopak exegezi vrátit do souladu se základním vědomím církve obsaženém v písmu a očištěném od nánosů současného myšlení.

V další kapitole se autor zastavuje u samotného Krista a přesnou teologickou argumentací i s využitím myšlenek jiných teologů nachází odpověď na otázky původu církve. I když Ježíš Kristus bezprostředně nezvěstoval církev, ale Boží království, je dle Ratzingera více než jasné, že přišel shromáždit lid: „Ale Ježíš není nikdy sám. Přišel proto, aby shromáždil rozptýlené. Proto je celé jeho působení shromažďováním nového lidu.“[3] V této části autor prezentuje jasnou vizi o založení církve Ježíšem Kristem.

Postupem dále v textu se objevuje zacílení také na společenství dvanácti učedníků, jako na předobraz budoucí církve. Autor například vidí v prosbě učedníků o modlitbu vyjádření jejich vědomí o tom, že Ježíš z nich učinil nové společenství. Pevně ustanovené jádro dvanácti a okolo nich shromážděné společenství sedmdesáti respektive dvaasedmdesáti společníků chápe autor jako symbolický nejen vzhledem k dějinám Izraele: „Sedmdesát učedníků vyjadřuje nárok Ježíše na celé lidstvo, jenž se má stát zástupem jeho učedníků; jsou poukazem na to, že nový Izrael má zahrnout všechny národy země.“[4]

Zásadním bodem, z něhož navěky proudí svátostná povaha církve, je však ustanovení eucharistie. Tak lze chápat zlomový bod v celém textu Josepha Ratzingera.

Smysl celku je jasný: „Jako starý Izrael kdysi živě uctíval v chrámu svůj střed a záruku své jednoty a tuto jednotu aktuálně uskutečňoval ve společném slaven Paschy, tak má být tato nová Večeře poutem jednoty nového Božího lidu. Nepotřebuje již lokální centrum vnějšího chrámu…Tělo Páně, jež je středem Večeře Páně, je nový chrám, jež křesťany sjednocuje k daleko větší jednotě, než to mohl činit kamenný chrám.[5]

Na základě ustanovení eucharistie staví pak autor své další myšlenkové schéma jasně vyjadřující svátostnou povahu církve, která vzešla ze zřejmého konání a chtění Ježíše Krista. Eucharistie je označena jako stálý původ a střed církve, lid nového zákona je lidem na základě těla a krve Kristovy. Zde můžeme v textech vidět hlavní ze zdrojů, ze kterého plyne svátostná povaha církve, totiž od samotného Ježíše Krista a jím ustanovené eucharistie.

V další kapitole textu se autor zabývá myšlenkou na vznikající apoštolskou církev, kde nachází ve vznikající církvi založené Kristem návaznost na starozákonní i řecké kořeny.

Kořeny apoštolské církve vidí Ratzinger jak v řeckém světě, tak především ve světě starozákonním, kde navazuje na shromáždění lidu tzv. qâhâl. V tomto shromáždění se lid utvářel jako kultovní veličina a stával se postupem času jádrem naděje izraelského lidu: „Prosba o toto shromáždění – o příchod církve –  je pevnou součástí pozdně židovských modliteb.“[6]

Jestliže se potom rodící církev nazývá ekklésia, je jasné, že se tímto prosby Izraele naplnily: „Toto nové společenství se vytváří vždy jen dynamikou shromažďování vycházející z Krista a nesenou Duchem svatým, jejímž středem je Pán, který se nám sděluje ve svém těle a krvi.“[7]

Toto nové qâhâl je však již zcela univerzální a vede pouze a jedině ke sjednocení s Kristem i celou Trojicí.

Autor se dále zamýšlí nad texty svatého Pavla, který ve svých listech pojímá vizi církve jako těla Kristova. Zde dochází k poznání, že svatý Pavel nevytvořil nic nového, ale pouze formuloval to, co od počátku určovalo vznik církve. Ratzinger odmítá teorii, že svatý Pavel do tohoto myšlenkového schématu aplikoval stoickou filozofii jeho doby, naopak opět dává důraz na eucharistii, kterou označuje jako zásadní bod, ze kterého vychází i svatý Pavel: „Vyjádření ‚církev je tělo Kristovo‘ tedy znamená, že eucharistie, v níž nám Pán dává své tělo a vytváří jedno tělo z nás, je trvalé místo vznikání církve, kde ji on sám neustále znovu zakládá.“[8]

Další část textu se zabývá knihou Skutků apoštolů, kde autor nachází několik obrazů, které nabízejí svědectví o církvi.

První obraz nachází v pobytu učedníků ve večeřadle, shromáždění apoštolů a celého malého společenství: „Jejich zásadní konání je přimknutí se k živému Bohu – být otevřený vůči jeho vůli.“[9]

Druhý obraz autor nachází na konci druhé kapitoly, kde již vzniká prvotní církev. Tento obraz je složen ze čtyř bodů: učení apoštolů, setrvání ve společenství, lámání chleba, modlitby.

Uprostřed mezi první dva obrazy pak Ratzinger zasazuje obraz letnic; bouře a oheň zakládají církev. Tato církev není produktem lidské vůle, ale Boží dílo v podobě konání Ducha svatého.

Celou knihu skutků apoštolů poté autor představuje jako cestu evangelia: „Univerzální, katolická církev byla uskutečněna, je pokračováním starého vyvoleného lidu a jeho dějin a přejímá jeho poslání.“[10]

Text Josepha Ratzingera je i po čase od vydání zcela aktuální a reflektuje tématiku, která rezonuje i církví současnosti. V turbulentní době jako je naše současná, se církev nutně musí opět zcela upnout k Ježíši Kristu, z jehož konání vyvěrá její svátostná povaha. Tato svátostná povaha církve není postavena na ničem jiném než na nepochybném založení církve samotným Kristem a jeho ustanovení eucharistie, která je jejím největším zdrojem. Univerzální, Katolická církev není společenstvím pomyslných univerzálních etických hodnot, nebo jen jakousi sociální společností. Je společenstvím následovníků Krista. Jako taková musí neustále tíhnout ke svému zdroji, totiž ke Kristu, který se nám sám dává v eucharistii.

Svůj text Joseph Ratzinger doplnil vhodnou teologickou argumentací podpořenou návratem k „ideologicky čistému“ obrazu církve a jejího ustanovení obsaženém v Písmu, tak jak nastínil v první kapitole. Tento text lze doporučit k neustálému studiu nejen laikům, ale i církevní hierarchii.

Martin Šulc

 

[1] RATZINGER, Joseph. Církev jako společenství. Praha: Zvon, 1994, s. 8.

[2] Ibid. s. 9.

[3] RATZINGER, Joseph. Církev jako společenství, s. 14.

[4] Ibid. s. 16.

[5] Ibid. s. 17.

[6] RATZINGER, Joseph. Církev jako společenství, s. 20.

[7] Ibid.

[8] Ibid. s. 24.

[9] Ibid. s. 27.

[10] RATZINGER, Joseph. Církev jako společenství, s. 29.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!