Na přednášku, spojenou s autogramiádou nové knihy Marka Orko Váchy Nemocí stala se pravda, přišlo do kostela sv Tomáše v Brně kolo 150 lidí. Tématem povídání, které ústilo v naději, byl citát genetika Petera Goodfellowa: „Rád bych uvěřil, že opravdu zlý člověk přece nemůže být vědcem, ale to je pravděpodobně až příliš romantický pohled.“
Orko Vácha se zamýšlel nad tím, jaké to je, zažívat hanbu ze strany sociálních sítí od neznámých lidí, kteří neznají kontext, co je to vlastně morálka – a jak umět žít?
V knize, která je jeho osmnáctá v pořadí, mj. konstatuje, že podobně jako v minulosti lidé věřili různým nepravdám – třeba že země je placatá nebo že AIDS je naprosto přehnané strašení a pokus zvrátit právě dobytá práva homosexuálů, i dnes věříme různým omylům. A vlastně někdy pro všechny argumenty není snadné se dobrat pravdy. Ale v tom všem hledá cestu způsobem, jemu vlastním, jak žít. Nežít v mantinelech co se nesmí, co je špatně a kdo co kde napsal, ale dovolit Bohu, aby mě učinil šťastným.
Být šťastný i ve zpackaném životě?
„Všichni vědí, proti čemu církev je, a proto vás taky zvou do médií. Církev je proti sexu před svatbou. Církev je proti potratům, zejména v Polsku. Taky v USA. Církev je proti sňatkům homosexuálů. Církev je proti antikoncepci. Hormonální zejména. Církev je taky proti kondomům. Církev je proti adopci dětí homosexuály. Církev je proti eutanazii. Církev je proti svěcení žen. Církev je proti asistované reprodukci. Církev je proti preimplantační diagnostice. Církev je proti práci v neděli. Církev je proti otevřeným supermarketům v neděli. Církev je proti zrušení celibátu kněží. Kdybych se na ulici kohokoli zeptal, proti čemu je církev, každý by si asi na něco vzpomněl. Možná že i my křesťané spíše víme a spíše umíme v médiích mluvit o tom, proti čemu jsme, než pro co. Ale pro co je církev? Když rybáře definuje, že loví ryby, a zahrádkáře, že pěstuje zeleninu, co definuje křesťana? Že je proti potratům? Pro co je křesťan? Odpovídám naivně, křesťana definuje radost z Boha, která se navenek projevuje jako láska k lidem, láska k přírodě, k umění, k tanci, k jídlu, hudbě a všemu krásnému, co je. Ke každému slovu a ke každému činu je šťastný člověk pozorný a chce jej proměnit v liturgii. Definuje jej touha. My křesťané máme být odborníci na radost ze života, ale ne jen jako mít dobrou náladu nebo být po raním ristrettu a čokoládovém croissantu dobře naladěn, jde o něco hlubšího, o celý postoj života od první chvíle, kdy člověk ráno otevře oči, jako vděk za to, že jsem, vděk za život, díky za každé nové ráno. Nikoli jen mít štěstí, nýbrž být šťastný. To je přece jenom něco víc než jen být dobře naladěn nebo než vyhrát ve sportce. Křesťané mají být učiteli hudby. Ale nejen té lidské, učiteli hudby, která je tu a tam slyšet, když se v noci člověk dívá na nebe nebo když poslouchá chorály žab v noci nebo chorály ptáků brzo ráno. Slyšet melodii za zvuky. Když Bůh tak miloval svět, máme se i my po školách a nárožích učit milovat svět, máme se učit být odborníky na lásku k tomuto světu. Tohle máme učit žáčky v obecných a středních školách. Rybář ať učí, jak lovit ryby, zahrádkář, jak pěstovat zeleninu, a křesťan, jak být na světě šťastný do posledního atomu svého těla, jak milovat ryby i petržel a lední hokej. Chceme být odborníci na to, jak dovolit Bohu, aby nás učinil šťastnými.
Základní věta je jednoduchá. Bůh chce, abys byla šťastná. Bůh chce, abys byl šťastný. Bez jakéhokoli ohledu na reálie tvého života. Bez ohledu na nemoci, pracovní nebo vztahové neúspěchy, bez ohledu na lidi, kteří tě nenávidí a třeba mají proč a třeba nemají proč. Není to tak, že si nyní každý čtenář vzpomene na nějaké trable vlastního života. No, já bych vlastně chtěl být takto šťastný, ale v mém případě to nejde. Je zde ta zítřejší písemka, a já jsem se dobře nenaučil. Je zde ten vztah, který se mi nezdařil. Je zde ten člověk, který mě nespravedlivě pomlouvá na sociálních sítích. Je zde ta nemoc. Je zde tento hřích, stav hříchu, který se opakuje a ze kterého se nechci nebo nemohu odpoutat. Je zde fakt, že už jsem pár let nebyl u zpovědi. Je zde tato závažná a objektivní překážka. Je zde můj zpackaný život, a co se stalo, nelze odestát. Ať jsou šťastni ostatní, já nemohu.
Být troskou je rovněž nová životní zkušenost a člověk se toho hodně o sobě dozví. To všechno je možné. Had to říká takto přesně, ano, budete znát dobré i zlé, poznáte něco nového, pojďte, zkuste, udělejte novou a obohacující životní zkušenost. Jsem Ustrnutí, jsem Stání na místě, jsem Smrt, poznej mě zblízka. Za plotem vás čeká pohled do zrcadla a uvidíte, co jste ještě neviděli, co ještě o sobě nevíte, co všechno je ve vašich možnostech, co andílci na druhé straně nevědí, a vy to víte a poznáte to. Poznej temnou stránku svého nitra – staň se drogově závislým! Příliš klidný život? Staň se gamblerem! Věříš na osud? Je zde ruská ruleta! Máš-li zde ještě úkol, osud tě jistě zachrání. Nesnesitelná lehkost bytí? Řekněte stop Desateru! Myslíš nezávisle? Staň se alkoholikem! Nudný rodinný život? Zkuste MDMA! Duchovní zážitek snadno a rychle? Je zde ayahuascový rituál!
Morálka ale není naukou o tom, co je za plotem. Morálka se především zabývá volným oceánem, volným prostorem. Morálka má být uměním života v zahradě Edenu, jak bláznivě a divoce pít z pramene života, je uměním tance, uměním správného slova, uměním činu, naukou o umění, jak žít. S překvapením zjistíš, že život, ten reálný, divoký, bláznivý, barevný život, se odehrává zde, v zahradě, nikoli dole v propasti. Morální teologie je návodem k životu, aby to dávalo smysl, aby to bylo v radosti, aby to bylo nadšené a divoké.
Jak žít v tomto světě, jak umožnit Bohu, aby mě učinil šťastným? Jak žít svůj čin jako modlitbu? Jak být člověkem, jak umožnit Bohu, abych se stal jeho obrazem, abych byl člověkem, abych naplnil svoje lidství, jak žít v lásce, skrze ni a s ní, aby dotek Boha způsobil radost?
Toto je téma morálky. Jak umět svůj život, jak žít mezi všemi stromy zahrady, aby to dávalo smysl, aby to bylo krásné a trochu i vtipné, jak svůj život neprohrát. Ano, kdesi na hranicích jsou závory záporných příkazů Desatera, nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nesmíš si prostřelit hlavu revolverem, byla by to škoda, střez se, aby ti v hlavě nehrkaly závisti, abys neumřel sebelítostí, abys svoji spiritualitu nezaložil na nenávisti, ale abys myslel na nebe, morálka není věda hraničářů, morálka je věda našeho každodenního života zde v zahradě.“
Z knihy Nemocí stala se pravda, Texty 2021 – 2023, Marek Orko Vácha, nakladatelství Cesta
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!