„Je to poprvé v historii, kdy přežití rodiny závisí na relativní spokojenosti páru,“ konstatoval párový terapeut Pavel Rataj na konferenci Patchworkové rodiny – trendy a souvislosti, která tento týden proběhla v senátu.
Zatímco dřív stačilo, slovy terapeuta, „být dobrými hospodáři, zabezpečovateli, fungovat dobře jako rodiče, nemlátit, nezpronevěřovat, nesouložit příliš viditelně někde jinde, naplňovat ono ´v dobrém i zlém´- a když už to nestačilo, zafungovaly morální tlaky z okolí, že to tak má každý, a že je potřeba to vydržet – a tak se rodina snadněji udržela. Nebylo příliš jiných voleb. A vypadalo to, že rodiny byly stabilnější – dnes je tomu jinak. Situace se změnila s rozvojem psychologie ve 20. století, která se začala člověka ptát: jak se máš, jak se cítíš, co prožíváš, co potřebuješ, z čeho pramení tvoje nespokojenost, vztek, úzkost či deprese. Rataj konstatuje, že takové sebereflexivní snahy prostě člověka více zvědomují i v jiných oblastech svého lidského snažení. Mnohem více začíná vnímat své emoce, myšlenky, přání, touhy či hranice. To bylo v předchozích stoletích nemyslitelné. „Jen si vezměme, že odloučení samostatného páru od rodového soužití nastoupilo teprve před dvěmi sty lety. To je v osobním rozvoji velká věc. Taky říká, že pokud dnes přemýšlíme o kvalitě rodiny, tak musíme přemýšlet nejen o rodičích, ale o těch dospělých jako o partnerech. Hlavním vztahem v rodině se tak stává vztah partnerský a vztah sám k sobě. Což neznamená, že nejvíce času nevěnujeme dětem. Terapeut říká, že nikdy neviděl tolik skvělých rodičů, kteří jsou tak empatičtí, vnímaví, pozorní, záleží jim na tom, jak se jejich děti cítí, a investují do této péče tolik energie a času, ale při tom všem dojde k odcizení rodičů jako partnerů. A pak se často stane, že z tohoto odloučení dojde k rozpadu rodin, i když jsou v nich děti nádherně a citlivě opečovávány a rozvíjeny.
Jde to ještě vydržet?
„Už nemáme tolik vytěsňovacích mechanismů, které by nás nechaly chladnými, nebo kterými bychom do v sobě mohli podvědomě vytěsnit, vydržet, popřít,“ podotýká párový terapeut.
Pokud je člověk v roli partnera a rodiče dlouhodobě unaven, vyčerpán, nezazdrojován, osamocen, frustrován či nepochopen, velmi často se stává, že se dostaví různé „bolavé“ symptomy. Například v podobě úzkostí, nespavostí, depresí, nemocí či vztahových konfliktů, napětí, hádek, závislostí či jiných úniků. Psychickou reakcí na takovou vnitřní zátěž často bývají různé obrazy a odpojení se od sebe sama a často i od partnera. Takže pak záleží, jestli má sílu, odvahu a chuť to řešit s partnerem či nikoliv, a zda má partnera, který je ochoten to řešit. A tím se partnerský problém prohlubuje, i když pro rodinu dělají stále maximum.
… Ale pak jede třeba ten nespokojený partner na teambuliding, kde visí s kolegyní na jednom lanu, pak s ní večer zůstane ještě v baru, a pokračuje to i další dny na pracovišti… Anebo se sousedi potkají na společném grilování, pijí alkohol, ke konci už jich tam zůstane jen několik, manželka už šla spát, protože je unavená a nemá tyhle akce ráda… a najednou si muž s tou sousedkou rozumí, protože se cítí podobně opuštění. Někdy žijeme relativně spokojený život a neuvědomujeme si svou vytěsněnou nespokojenost, dokud nám někdo nepoloží šťouravou otázku nebo nám život nepřichystá lákavou nabídku – a jsme v pasti.
Pavel Rataj konstatuje, že jako párový terapeut se většinou potkává s patchworkovými partnery, kteří se zamilovali někde jinde a odešli ze svého původního primárního vztahu. Mnohem méně s takovými, kteří byli oba rozejití. Oni odešli ze svých rodin, protože doufali, že ji bude lépe, že tentokrát to vyjde, aniž by tomu rozuměli. Spousta z nich řeší, jestli odejít nebo zůstat. A zatímco emoce jim říká: Jdi za svým štěstím, rozum oponuje: máš tady děti, to jim nedělej, vzpomeň si, jak to bolelo, když ti odešel táta. Ale někdy dojdou v novém vztahu tak daleko, že už není cesta zpět.
„Oni tomu nerozumí, nevědí, co se děje, a přicházejí na naše kurzy. Často si lidé v takové těžké životní situaci kladou chybné (ale pochopitelné) otázky. Jedna z těch klíčových je přestat se ptát zda ona či ona (manželka vs. milenky/manžel či milenec), ale je důležité více a hlouběji porozumět tomu, co je pod tím, co se mi to stalo? Co skutečně se děje v mém mysli, srdci, duši? Jeden z našich klientů řekl, že do mileneckého vztahu ho vedla touha žít, užívat si. Ale když se podíval na ostatní oblasti svého života, neměl to ani v nich. A tak v terapii zjistil, že ten milenecký vztah, který ho vedl od rodiny s dětmi byl jen symptomem toho, že v celé škále svého života byl příliš svázaný úkoly, povinnostmi, pravidly, příliš odpovědný, úzkostný, a svědomitý a tak co scházelo jeho duši byla hravost, lehkost vzrušení. A když má odvahu se na to hlouběji a celistvěji podívat, tak často přestane řešit toto osobní téma přes únik do jiného vzrušivého vztahu, kam by s sebou bral i své děti. A tím je vlastně zatížil,“ vysvětluje terapeut. Ale není vždy úplně jednoduché se k tomuto dostat a zjistit, kde je ta hranice mezi osobním a partnerským.
Mnoho lidí odejde ze svého primárního vztahu a vůbec nezpracují důvod, proč se jim to stalo. Na začátku nového, dalšího vztahu zažívají nadšení. Čím více je to vážné, tak někteří do toho dokonce zatahují i děti, nenápadně testují zda si budou rozumět s novým protějškem, vezmou je k nové partnerce a řeknou třeba, že to je kamarádka. Když to dopadne dobře, oddechnou si. Zamilovanost je krásná, ale i bestiální věc. Horší je, když se děti šprajcnou nebo když podvědomě vycítí, že to není jen kamarádka…
Pokud dojde k rozpadu primárního vztahu a vznikne vztah nový a každý z partnerů si „přivede“ své děti, tak to na začátku, slovy Rataje, může být celkem v pohodě, protože se partneři, jakožto třetí rodiče, na začátku snaží, mají motivaci, ale ta často vydrží pouze několik měsíců. „A oni jsou na začátku přesvědčeni, že to bude dobré. To zvládneme. Ale vůbec si neuvědomují, jaké to je, být rodičem tam, kde není biologická vazba, emoční pouto a dlouhodobý rodičovský vztah. Protože ty takovému rodiči dávají spousty síly, kompetence, lásky, trpělivosti, respektu. Ale mít najednou vedle sebe děti, které přijímám proto, že jsou součástí mého partnera, byl bych radši, kdyby je neměl, ale když už jsou, musím je mít rád…“ Pavel Rataj vysvětluje, že toto je velmi náročný úkol pro každého třetího rodiče, pro každého nového partnera. A tím dochází často k novému chaosu, přetížení systému, velkým odlišnostem, a velkému vztahovému stresu. A pokud třeba ještě některý z nových partnerů nemá bezpečný attachement, vyžaduje velkou míru ujišťování, lásky a pozornosti, tak v přítomnosti dětí se může časem cítit partnerovými dětmi ohrožen. A může začít žárlit, nebo se začne cítit nemilován a tím se to celé komplikuje i mezi těmi novými partnery. Patchworkoví partneři by si měli být vědomi toho, že partnerský vztah a rodičovský si bohužel nemohou konkurovat.
Možná to vydrží týdny, měsíce, možná i roky v naději, že to bude dobré. Ale ty děti ho budou štvát. Terapeut podotýká, že přes počáteční naděje, že bude všechno dobré, je pak realita často jiná. A páry zjišťují, že je to nové společné soužití mnohem náročnější, než čekali. Mnozí zažívají zklamání a postupně v nich narůstají pochybnosti. Jen asi 20% patchworkových párů konstatuje, že mají lepší život. Většinou jsou to ti, kteří prošli terapií a zjišťují, co už nechtějí opakovat a proč se jim děje to, co se děje.
Na otázku jestli by nestačilo hledat to svoje štěstí nejprve u starého partnera, a tím by se předešlo veškeré té bolesti, ovšem Rataj odpovídá, že ne. Protože vztahy jsou blíž emocím a emoce jsou hodně vzdálené rozumu. A člověk často jedná podle těch emocí. Bohužel s tímto dostává dítě ještě další informaci do života: „Dítě, které vyrůstá v patchworku, kde má vztahovost k jednomu rodiči, druhému, třetímu, má několik prarodičů – pokud vidí, že táta má jednu paní, druhou, třetí, nebo dokonce pána… jeho vztahová mysl bude spíše pak programována na otevřenost vůči vztahům, spíš na polyamorické než monogamní nastavení oproti dítěti, které vyrůstá v monogamním vztahu. Ale vše má svoje pro a proti. Dítě, které vyrůstá v monogamním vztahu svých rodičů, kteří ale roky trpí, hádají se, nenávidí se, nemluví spolu, tak takové dítě může ve své dospělosti vnímat závaznost monogamního vztahu jako vězení, jako teror a podvědomě se mu bude třeba bránit. Je to složitější než by se mohlo zdát,“ uzavírá Pavel Rataj.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!