Noví Frankensteinové ve službách „změny pohlaví”

V roce 1944 Georges Bernanos ve svém eseji nazvaném Francie versus roboti napsal, že „člověk nemůže pochopit nic z moderní civilizace, pokud si především nepřipustí, že je to univerzální spiknutí proti všem formám duchovního života“.

Dnes by aktualizovaný Bernanos musel říci, že člověk nepochopí mnoho o současné (západní) civilizaci, pokud nepřizná, že ji ovládá slepé, totalizující a tekuté myšlení. A fluidita, jak den ode dne vidíme stále více, může zajít velice daleko. Zejména pokud jde o pohlaví, gender, orientaci, identitu a tělesnost.

Podle článku publikovaném v Daily Mail doktor Miroslav Djordjević, který „pracuje v nemocnici Mount Sinai v New Yorku a ve svém rodném Srbsku“, tvrdí, že „zdokonalil svou techniku“ změny pohlaví, pardon, genderu, a dosáhl tak „vrcholu revolučního postupu výměny pohlavních orgánů“. Jakýsi trans-výměnný obchod nebo trans-směna.

V zemích považovaných za vyspělejší a méně moralistické, jako jsou Spojené státy nebo Skandinávie, tisíce a tisíce mužů a žen, alespoň z biologického hlediska, tvrdí, že se cítí být opakem toho, čím se zdají být. A v posledních letech se takto začínají vnímat ve stále mladším věku.

Podle studie ve vědeckém časopise Annals of Plastic Surgery se počet mastektomií, tedy odstranění prsou z důvodu sebepercepce, provedených u nezletilých amerických dívek „mezi lednem 2013 a červencem 2020 znásobil třináctkrát”. Zvýšil se z „3,7 na 47,7 případů na 100 000“ žen. A podobná čísla jsou i u dalších operací kosmetické nebo plastické chirurgie, vždy odůvodňované vůlí upravit tělo tak, aby se „podobalo duši“. MuDr. Djordjević chce ve své praxi zahájit „radikální nový postup“: „výměnu pohlavních orgánů muže a ženy během jedné operace“. Jakési chirurgické nastříhej a sešij. Tak přece zabráníme také plýtvání, které se nelíbí ani Gretě Thunbergové, ani OSN. Ve skutečnosti, poznamenává lékař, napodobující Frankensteina, mnoho chirurgů po celém světě „již provádí operace rekonstruující pohlavní orgány, známé jako vaginoplastiky a faloplastiky“. Jako by chtěl říci, ať už plastické nebo ne, předělané nebo bio, důležité je, že to funguje.

Vytváření – někde mezi pseudobožským a ďábelským – „neopenisu nebo neovagíny“ se doposavad provádělo z „masa pacientů“. Odebírá se „na rukou, nohou nebo jinde“. A doktor Djordjević chce takovému „plýtvání“ zamezit. V neposlední řadě proto, že „odstraněný pohlavní orgán pacienta se jednoduše vyhodí do koše“. A je to škoda, protože věda, ta disciplína, o níž od časů Covidu víme, že je neomylná, by mohla „využít tyto neporušené orgány“, které obvykle patří „zdravým mladým lidem kolem dvaceti let“.

Všechno jasné? Problém podle Djordjeviće není v tom ptát se, jak je možné, že si fyzicky zdraví mladí lidé chtějí dát amputovat tělo, a ignorují přitom fakt, že biologie je osud a že buňky jsou (a zůstávají) s chromozomy XY nebo XX. Ne, problémem je usnadnit takzvaný přechod, a to v době, kdy ve světě sílí potlačovaný (mainstreamem) a znepokojivý hlas „detranzistů“, tedy těch, kteří by rádi, kdyby mohli, vrátili devastaci vlastního těla zpět a kteří denuncují lékaře a psychology, kteří s neseriózně a ukvapeně dávali své placet.