Kardinál Gerhard Ludwig Müller k deklaraci Fiducia supplicans
Deklarací Fiducia supplicans (FS) o pastoračním významu požehnání předložilo Dikasterium pro nauku víry (DNV) tvrzení, které v učení katolické církve nemá žádný precedens. Dokument ve skutečnosti tvrdí, že je možné, aby kněz požehnal (nikoli liturgicky, ale soukromě) páry žijící v sexuálním vztahu mimo manželství, a to včetně párů stejného pohlaví. Mnoho otázek, které k těmto výrokům vznesli biskupové, kněží a laici, si zaslouží jasnou a jednoznačnou odpověď.
Není ono tvrzení v rozporu s katolickou naukou? Jsou věřící povinni přijmout tuto novou nauku? Může kněz využívat takové nové praktiky? A může je diecézní biskup zakázat, děje-li se to v jeho diecézi? Abychom na tyto otázky odpověděli, podívejme se přesně, co dokument učí a z jaké argumentace vychází.
Tento dokument, který nebyl prodiskutován ani schválen valným shromážděním kardinálů a biskupů tohoto Dikasteria, uznává, že předkládaná hypotéza (nebo snad nauka?) je nová, a že je založena primárně na pastoračním magistériu papeže Františka.
Podle katolické víry mohou papež a biskupové předložit určité pastorační důrazy a tvořivě propojovat pravdu Zjevení s novými výzvami každé doby, např. v oblasti sociální nauky či bioetiky, když zachovávají základní principy křesťanské antropologie. Takové inovace však nemohou překračovat míru danou tím, co bylo jednou a provždy zjeveno apoštolům jako slovo Boží (Dei Verbum 8). Ve skutečnosti neexistují žádné biblické texty, ani texty církevních otců a učitelů církve, ani předchozí dokumenty magistéria, které by podporovaly závěry uvedené ve FS. Kromě toho to, co vidíme, není rozvoj nauky, ale překročení hranice nauky. O rozvoji nauky lze mluvit pouze tehdy, když je nový výklad přinejmenším implicitně obsažen ve Zjevení, a především když neprotiřečí dogmatickým definicím. A k rozvoji nauky prohlubujícímu její smysl musí docházet postupně prostřednictvím dlouhého období zrání. Ve skutečnosti však poslední výrok magistéria v této věci předložila Kongregace pro nauku víry v Responzu publikovaném v březnu 2021, tedy před necelými třemi roky, a tam kategoricky odmítá možnost žehnání těchto svazků. Týká se to jak veřejného, tak soukromého žehnání lidí žijících ve stavu hříchu.
Jak FS ospravedlňuje předložení nové nauky bez rozporu s předcházejícím dokumentem z roku 2021?
Za prvé, FS uznává, že Responzum Kongregace pro nauku víry z roku 2021, stejně jako tradiční, platná a závazná nauka o žehnání, nepřipouští žehnání v situacích, které jsou v rozporu s Božím zákonem, jako je tomu v případě sexuálních spojení mimo manželství. To platí pro svátosti, ale i pro jiná požehnání, která FS označuje jako „liturgická“. Tato „liturgická“ požehnání patří k tomu, čemu církev říká „svátostiny“, jak o tom svědčí Rituale Romanum. U obou těchto typů žehnání musí existovat soulad mezi požehnáním a naukou církve (FS 9—11).
Aby tedy učinila přijatelným žehnání v situacích, které jsou v rozporu s evangeliem, předkládá DNV originální řešení: rozšiřuje koncepci žehnání (FS 7; 12). Ospravedlňuje to následujícím způsobem: „Je třeba se vyhnout riziku redukce významu žehnání pouze na tento úhel pohledu [tj. na liturgické žehnání u svátostí a svátostin], neboť to by nás vedlo k požadavku na stejné morální podmínky pro prosté žehnání, jaké jsou vyžadovány pro přijetí svátostí.“ (FS 12). To znamená, že potřebujeme novou koncepci žehnání, mimo hranice svátostného žehnání, která nám umožní pastorační doprovázení lidí žijících v hříchu.
Takové rozšíření za hranice svátostí však již existuje u jiných žehnání dovolených v Rituale Romanum. Církev nevyžaduje stejné morální podmínky pro žehnání, jaké vyžaduje pro přijetí svátosti. Je tomu tak např. u penitenta, který nechce opustit hříšnou situaci, ale pokorně si žádá o požehnání, aby mu Pán dal světlo a sílu porozumět a následovat učení evangelia. Tento případ nevyžaduje nový druh „pastoračního“ žehnání.
Proč je tedy nutné rozšiřovat význam „žehnání“, jestliže žehnání, jak mu rozumí Rituale Romanum, již jde za hranice žehnání v rámci svátosti? Důvodem je to, že žehnání je z pohledu Rituale Romanum možné pouze u „věcí, míst, nebo okolností, které nejsou v rozporu se zákonem, nebo duchem evangelia“ (FS 10, kde se cituje Rituale Romanum). A právě to je bod, který chce DNV překonat, neboť chce žehnat párům za okolností jako je stejnopohlavní vztah, který je se zákonem a duchem evangelia v rozporu. Je pravda, že církev může přidat „nové svátostiny“ k těm, co již existují (Sacrosanctum concilium 79), ale nemůže změnit jejich význam tak, aby trivializovaly hřích, a to především v ideologicky nabité kulturní situaci, která také mate věřící. A přesně této změny smyslu se dopouští FS vynálezem nové kategorie žehnání mimo rámec toho, co je obsaženo ve svátosti, nebo jak ho chápe církev. FS říká, že jde o neliturgická žehnání patřící do oblasti lidové zbožnosti. Pak bychom měli tři druhy žehnání.
- a) Modlitby spojené se svátostmi, které vyprošují, aby byl člověk ve stavu odpovídajícím přijetí svátostí, nebo aby dostal sílu odvrátit se od hříchu.
- b) Žehnání, jak jsou obsažená v Rituale Romanum a jak je církev vždycky chápala, tj. žehnání, která mohou být udělena lidem, i když žijí v hříchu, ale nikoli „věcem, místům, nebo okolnostem, které jsou v rozporu se zákonem, nebo duchem evangelia“ (FS 10, kde se cituje Rituale Romanum). Například žena, která podstoupila umělý potrat, může dostat požehnání, ale ne na potratové klinice.
- c) Nové žehnání předložené FS by bylo pastoračním, nikoli liturgickým nebo rituálním žehnáním. Proto by už nepodléhalo omezením „rituálu“ neboli žehnání uvedeného typu „b“. Šlo by jej použít nejen na člověka v hříchu, jako je tomu u „rituálního“ žehnání, ale také na věci, místa nebo okolnosti, které jsou v rozporu s evangeliem.
Tato žehnání typu „c“ neboli „pastorační“ žehnání jsou novinkou. Jako žehnání patřící nikoli do liturgie, ale do „lidové zbožnosti“ by se nezpronevěřovala evangelní nauce a nemusela by být v souladu s morálními normami katolické nauky. Co můžeme říci o této nové kategorii žehnání?
Prvním závěrem je, že neexistuje žádný důvod pro takové nové chápání biblických textů citovaných ve FS a předchozích výroků magistéria. Ani texty papeže Františka nepředstavují žádný základ pro tento nový typ žehnání. Žehnání podle Římského Rituálu (typ „b“) přece umožňuje knězi požehnat někomu, kdo žije v hříchu. A tento typ žehnání může být snadno použit na toho, kdo je ve vězení, nebo v terapeutické komunitě, jak říká František (citováno ve FS 27). Novátorské „pastorační“ žehnání (typ „c“) je ovšem nad rámec toho, co František říká, neboť tímto způsobem lze žehnat skutečnosti, která je v rozporu s Božím zákonem, např. mimomanželským vztahům. To znamená, že podle kritérií tohoto typu žehnání by šlo dokonce žehnat i potratové klinice, nebo mafiánskému spolku.
To nás vede ke druhému závěru: Je riskantní zavádět nové termíny jdoucí proti tradičnímu užívání jazyka. Takový postup může vyvolat svévolné užití moci. V našem případě jde o to, že žehnání má samo o sobě objektivní realitu a nelze ho tedy předefinovat tak, aby vyhovovalo subjektivnímu úmyslu, který je v rozporu s povahou žehnání. To připomíná známou debatu z Alenky v Říši divů, kde Valihrach říká: „Když já řeknu nějaké slovo, pak znamená to, co se mi zrovna zlíbí, aby znamenalo – a nic jiného.“ „Jde o to,“ řekla Alenka, „jestli dokážete, aby slovo mělo různý význam.“ „Jde o to, kdo z obou rozhoduje,“ řekl Valihrach, „to je to celé.“
Třetí závěr se týká samotné koncepce „neliturgického žehnání“, které nechce nic schvalovat (FS 34), tj. „pastoračního“ žehnání (typ „c“). Jak se liší od žehnání, jak ho chápe Římský Rituál (typ „b“)? Rozdíl nespočívá ve spontánní povaze žehnání, které je možné i v typu „b“, protože tato žehnání nemusí být upravena či schvalována v Římském Rituálu. Rozdíl není ani v lidové zbožnosti, neboť žehnání podle Římského Rituálu jsou uzpůsobena pro lidovou zbožnost, která si žádá žehnání předmětů, míst a lidí. Zdá se, že novátorské „pastorační“ žehnání je vytvořeno k tomu, aby žehnalo situacím, které jsou v rozporu se zákonem či duchem evangelia.
To nás přivádí ke čtvrtému závěru ohledně předmětu tohoto „pastoračního“ žehnání, který ho odlišuje od „rituálu“ žehnání v Římském Rituálu. „Pastorační“ žehnání může zahrnovat situace, které jsou v rozporu s evangeliem. Všimněme si, že zde nejsou žehnány pouze hříšní lidé, ale žehnáním páru je žehnán samotný hříšný vztah. Bůh ovšem nemůže dát svou milost vztahu, který Mu přímo odporuje a nemůže k Němu směřovat. Pohlavní styk mimo manželství jako takový nemůže lidi přiblížit k Bohu, takže nemůže být otevřen Božímu požehnání. Pokud je takové žehnání uděleno, jediným výsledkem je zmatení lidí, kteří ho přijímají, nebo se ho účastní. Mohou totiž nabýt dojmu, že Bůh žehná tomu, čemu žehnat nemůže. Takové „pastorační“ žehnání pak není ani pastorační, ani žehnání. Je pravda, že kardinál Fernandez v pozdějším vyjádření pro Infovaticana řekl, že žehnáme nikoli svazek, ale pár. To je však jen zbavení slov jejich významu, neboť to, co definuje pár jako pár, je přesně vzato svazek.
Problematičnost žehnání svazku či páru je zjevná především v případě homosexuality. V Bibli má totiž žehnání co do činění s řádem, který stvořil Bůh, a o kterém bylo řečeno, že je dobrý. Tento řád je založen na rozdílu pohlaví muže a ženy, kteří jsou povoláni být jedním tělem. Žehnání skutečnosti, která odporuje stvoření je nejen nemožné, ale přímo rouhavé. Opakuji, že nejde o otázku žehnání lidí, kteří „žijí ve svazku, který nemůže být v žádném případě srovnáván s manželstvím“ (FS 30), ale přímo o žehnání svazku, který nemůže být srovnáván s manželstvím. Právě za tímto účelem je vytvořen nový druh žehnání (FS 7, 12).
V textu se objevují některé argumenty, které mají taková žehnání ospravedlnit. Především je to možnost situace umenšující přičitatelnost. Taková situace se však týká osoby, nikoli samotného vztahu. Také se říká, že žádost o požehnání představuje možné dobro, které tito lidé mohou uskutečňovat v jejich současné situaci, jako by žádost o požehnání otevírala dveře Bohu a obrácení. Tak tomu může být u lidí, kteří žádají o požehnání pro sebe, ale nikoli u lidí, kteří žádají o požehnání jako pár. Když si žádá o požehnání pár, tak se implicitně či explicitně snaží ospravedlnit sebe sama před Bohem, aniž by uznávali, že to, co je od Boha vzdaluje, je právě jejich vztah. Dále se pak tvrdí, že ve vztahu existují pozitivní prvky, které mohou být požehnány, ale tyto pozitivní prvky (např. vzájemná pomoc v nemoci) jsou ve spojitosti se vztahem samotným až druhotné. Definujícím rysem je zde společná sexuální aktivita. Ony pozitivní prvky pak nemění povahu tohoto vztahu, který nemůže být v žádném případě zaměřen k Bohu, jak už bylo řečeno v Responzu Kongregace pro nauku víru z roku 2021. Dokonce i v potratové klinice existují pozitivní prvky, počínaje anesteziology, kteří odstraňují fyzickou bolest, konče snahou lékařů chránit život ženy, která jde na potrat.
Pátý závěr se týká vnitřní nekonzistence tohoto novátorského „pastoračního“ žehnání. Je snad možné neliturgicky žehnat, tj. dávat požehnání, které nereprezentuje oficiální nauku Krista a církve? Klíčem k odpovědi na tuto otázku není to, zda jsou příslušné rituály oficiálně schválené, nebo spontánní a improvizované. Otázkou je, zda ten, kdo žehná, je kněz, představitel Krista a církve. FS tvrdí, že pro kněze nepředstavuje problém připojit se modlitbou k těm, kdo se nacházejí v situaci, která je v rozporu s evangeliem (FS 30). Při žehnání se ale kněze pouze nepřipojuje v modlitbě, ale spíše přivolává příchod Božích darů na vztah samotný. Vzhledem k tomu, že kněz jedná jako kněz, jedná ve jménu Krista a církve. Tvrdit, že člověk může oddělit význam takového žehnání od nauky Kristovy, znamená hlásit se k dualismu mezi tím, co církev dělá, a co Kristus říká. Jak nás ale učí Druhý vatikánský koncil (De Verbum 2), zjevení k nám přichází v událostech a slovech, které jsou navzájem neoddělitelné. Církevní prohlášení nemůže události a slova oddělovat. Jde právě o prosté lidi, kterým chce dokument prospět podporou lidové zbožnosti, ale kteří jsou v nebezpečí, že budou oklamáni symbolickými úkony, které protiřečí nauce, neboť intuitivně přijímají naukový obsah přítomný v úkonech.
Může věřící katolík ve světle toho, co bylo řečeno, přijmout nauku FS? Předpokládáme-li v rámci křesťanské víry jednotu skutků a slov, pak člověk může pokládat za dobré žehnat (třeba jen pastoračně) takovým svazkům pouze tehdy, pokud se domnívá, že nejsou v objektivním rozporu s Božím zákonem. To znamená, že dokud bude papež František tvrdit, že homosexuální svazky vždycky byly v rozporu s Božím zákonem, tak implicitně tvrdí i to, že uvedená požehnání nelze udělovat. Nauka FS proto odporuje sama sobě a vyžaduje další vyjasnění. Církev nemůže slavit jedno a učit něco jiného, neboť jak říká sv. Ignác z Antiochie, Kristus je Učitel, „který řekne a stane se.“ (Ef 15, 1). Jeho tělo od jeho slova oddělovat nelze.
Dále se ptáme, zda by kněz mohl souhlasit s požehnáním takových svazků, když některé z nich koexistujují s legitimním manželstvím, nebo u nich není neobvyklé střídání partnerů. Podle FS tak může učinit skrze neliturgické, neoficiální „pastorační“ požehnání. To by znamenalo, že by kněz takto žehnal, aniž by jednal ve jménu Krista a církve. To by ovšem znamenalo, že by nejednal jako kněz. Po pravdě by takto žehnal nikoli jako kněz Kristův, ale jako ten, kdo Krista zapřel. Takovým jednáním kněz žehnající takovým svazkům představuje tyto svazky jako cestu ke Stvořiteli. Proto se dopouští svatokrádeže a rouhání proti plánu Stvořitele a proti Kristově smrti za nás, která plán Stvořitele naplnila. Jde i o diecézního biskupa. Jako pastýř místní církve je povinen těmto svatokrádežným úkonům zabránit, neboť jinak by se stal jejich spoluviníkem a zapřel by svůj úřad, který mu dal Kristus, aby své bratry posiloval ve víře.
Kněží by měli hlásat Boží lásku a dobrotu všem lidem a také pomáhat radou a modlitbou hříšníkům i těm, kdo jsou slabí a nedaří se jim dojít obrácení. To je něco úplně jiného než přicházet k nim se srozumitelnými, ale zavádějícími znameními a slovy, že Bůh není tak náročný ohledně hříchu, a skrývat skutečnost, že hřích myšlení, slovy i skutky nás vzdaluje od Boha. Neexistuje žádné žehnání, ani veřejné, ale ani soukromé, pro hříšnou životní situaci, která je objektivně v rozporu s Boží svatou vůlí. A nic, co by bylo založeno na zdravé hermeneutice, neumožňuje označovat statečné obhájce křesťanské nauky jako rigoristy, které zajímá více zákonické plnění morálních norem, než spása konkrétních osob. Ježíš ve skutečnosti řekl lidem: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11, 28—30). A Apoštol Jan to vysvětluje takto: „A jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ V době, kdy falešná antropologie podkopává božský základ manželství mezi mužem a ženou s rodinou a dětmi, by církev měla připomínat slova Pána a Hlavy církve: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7, 13—14)
Kardinál Gerhard Ludwig Müller působil od 2. července 2012 do 2. července 2017 ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry.
Z anglické a francouzské verze textu přeložil Tomáš Machula
https://www.pillarcatholic.com/p/muller-fiducia-supplicans-is-self
Cardinal Müller : Les bénédictions pour les couples homosexuels sont blasphématoires
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!