Časy se mění. V roce 2000 bylo vydáno prohlášení „Dominus Iesus“ o jedinečnosti a spásné všeobecnosti Ježíše Krista a církve. Dnes máme deklaraci „Fiducia supplicans“, která je v podstatě o tom, že lze žehnat homosexuálním párům, píše v komentáři pro internetový portál Opoka otec Dariusz Kowalczyk SJ, profesor teologie z Papežské gregoriánské univerzity.
Deklarace z roku 2000 byla kritizována pokrokovými teology a pastýři za to, že údajně ničí výdobytky ekumenického a mezináboženského dialogu. Deklarace o žehnání „neregulérním“ párům, včetně LGBT, vyvolala znepokojení u mnoha praktikujících věřících. O co tu jde? Jsme ještě v katolické církvi? – ptají se někteří poněkud dramaticky.
Prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Víctor Fernández, který deklaraci podepsal a předložil ji papeži Františkovi ke schválení, v úvodu ujišťuje, že tradiční církevní učení o manželství zůstává nezměněno. Manželství je výlučný, trvalý a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, přirozeně otevřený plození potomků. Úvodu slouží tomu, aby se posléze uvedlo, že kněží mohou žehnat neregulerním párům, včetně homosexuálních, ale takovým způsobem, aby bylo jasné, že nejde o žehnání manželství.
Napomůže požehnání k rozchodu?
Jaký to má tedy smysl? Jde o reinterpretaci biblického pojmu „požehnání“ tak, aby se dal rozšířit i na požehnání LGBT párů. Prohlášení rozlišuje mezi liturgickým požehnáním, udělovaným podle oficiálních rituálů, a spontánním požehnáním, které by bylo v jistém smyslu projevem lidové zbožnosti. Požehnání homosexuálnímu páru by spadalo do druhé kategorie. Z deklarace se dozvídáme, že takové požehnání nemá znamenat oficiální schválení statusu párů stejného pohlaví.
Jak to srovnat s poměrně zřejmým učením o tom, že žehnání má smysl pouze ve vztahu k věcem, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou dobré a Bohu milé? Znamená tedy požehnání homosexuálnímu páru – podle zásady lex orandi – lex credendi – že trvalé soužití dvou mužů je dobré a Bohu milé? Podle lidového vnímání by tomu vše nasvědčovalo. Deklarace však vysvětluje, že prosté (spontánní) požehnání nevyžaduje „stejné morální podmínky, jaké jsou vyžadovány pro přijetí svátostí“ (č. 12). Tento typ požehnání může být podle Deklarace „nabídnut všem, aniž bychom se na cokoli vyptávali“ a dává lidem pocit, že „zůstávají požehnaní navzdory svým závažným chybám a že nebeský Otec stále touží po jejich dobru a doufá, že se nakonec dobru otevřou“. V deklaraci se píše, že takové požehnání, o které lidé spontánně prosí, např. při poutích, ve svatyních nebo na ulici, „se vztahuje na všechny a nikdo z něj nemůže být vyloučen”.
P. Dariusz Kowalczyk SJ
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!