Co znamená patřit do řádu redemptoristů? Kde se český katolík cítí jako ryba ve vodě? A jak může hudba přivést člověka ke kněžství? Nejen o tom jsme s ThLic. Ing. Stanislavem Přibylem, Th.D. – budoucím litoměřickým biskupem – rozmlouvali. Studoval teologii i ekonomii, spravoval Svatou Horu a nyní má úlohu generálního sekretáře České biskupské konference. Litoměřickou diecézi poznal už dříve v roli generálního vikáře a nyní se do ní vrací. V rozhovoru jsme zabrousili i k náladě ve sboru českých biskupů, ke správě pozemských statků a dotkli jsme se rovněž biskupského hesla a erbu.
Začněme nejčerstvějšími událostmi: Jaké dojmy si odnášíte z plenárního zasedání biskupské konference?
Vzhledem k tomu, že je to můj sedmiletý denní chleba nebo takové vrcholy mé činnosti jako generálního sekretáře, nejsou to nějaké ojedinělé dojmy, ale zkušenost 32 prožitých a odpracovaných zasedání. Moje dojmy jsou většinou takové, že biskupskou konferenci tvoří skupina lidí, kteří k sobě mají pěkné vztahy. Když to řeknu po chlapsku, je to dobrá parta. Zažijeme tam jak hluboké diskuze, tak legraci a navzájem jsme schopni si pomoci. Ta změna v souvislosti s mým jmenováním biskupem vlastně je, že ze začátku jsem coby generální sekretář říkal „vy a já“ a pak už mi to moc nešlo, identifikoval jsem se s korpusem biskupské konference. Sice jsem často říkával „my“, protože to jednání zpravidla řídím, ale teď po jmenování jsem už věděl, že to říkat můžu a že je to tak správně – že už jsem insider. V tom asi byl ten jedinečný dojem: ze sekretáře, kterým prozatím ještě asi pár měsíců zůstanu, se stávám insiderem a „my“ mohu říkat docela bez uzardění, což mi – musím říct – dělá radost.
Na vašem jednání bylo přijato pastorační usnesení stran deklarace Fiducia supplicans. Mohl byste stručně přiblížit, co je obsahem onoho usnesení?
Úkolem biskupů není polemizovat s magisteriem. Charakter toho dokumentu je vlastně výkon učitelského úřadu církve; je to instrukce Dikasteria pro nauku víry potvrzená papežem. Jde spíše o to, některé věci vysvětlit, protože je to přecejenom nějaký nový pohled na věc a může působit nejasnosti, zmatky. Což je vidět, protože dotazy a žádosti o nějaké upřesnění chodí. V našem stanovisku se říká, že každý člověk žije z Boží dobroty, a že mu tedy Bůh žehná a chce požehnat. To požehnání slouží k tomu, abychom měli sílu konat dobro nebo abychom měli sílu změnit svůj život. Ale nemění se tím nauka o manželství, což říká i ona deklarace.
Žehná se vždycky osobám. Máme celé spektrum žehnání: žehnáme auta, hasicí vozy, kostely po opravách, vodu, kadidlo, křídu atd. Ale požehnání se vždycky vztahuje k osobě. Není to primárně požehnání věci, ta věc se vztahuje k osobě. Když si vezmeme požehnání auta: nežehnáme auto, ale vždycky se modlíme za lidi, kteří budou cestovat v tom autě, aby dojeli bezpečně, aby se naplnil smysl cestování, to znamená setkat se. Modlíme se, abychom si uvědomili, že naše životní cesta je Cesta, tedy Kristus. Požehnání se vždycky vztahuje k osobě a ve zmíněném pastoračním vyjádření ČBK se také zdůrazňuje, že to rozhodně není požehnání k formě života, která vyžaduje obrácení a změnu smýšlení. Ale je to požehnání těm osobám v jisté životní situaci právě k tomu, aby měly sílu nastoupit na cestu evangelia. To je tam explicitně řečeno. Takže je to takové vysvětlení. Neboli uvedení obecného papežského dokumentu, určeného pro celý svět, do naší konkrétní kultury. Protože v naší kultuře vyvolává požehnání určité konotace. Novináři říkávají, že někdo „požehnal“ fúzi podniků, a je tím míněno svolení. Jenže to je neoprávněná výpůjčka termínu, v této obecné řeči je význam posunut. Čili smyslem vyjádření ČBK je také vysvětlit kulturní kontext.
Zazněly v rozpravě během plenárního zasedání nějaké podněty z rad či komisí, které byste vypíchl?
Spíše se tam referovalo, co se minulý rok dělo: každý biskup je zodpovědný za nějakou oblast života církve, má nějakou agendu. Kupříkladu se stále vracíme k setkání mládeže v Lisabonu, poněvadž to byla veliká věc. Mimo jiné z hlediska velikosti české účasti v poměru k velikosti české církve. Protože ty tři a půl tisíce účastníků byly něco mimořádného na Českou republiku, která je poměrně malá jak v počtu obyvatel, tak v počtu věřících. Je to na jednu stranu radost, na druhou stranu závazek, že tu je x tisíc mladých lidí, kteří mají zájem žít s Kristem, a my musíme hledat nové, další způsoby a formy, jak se s nimi setkávat, jak s nimi být a jak jim pomáhat na té cestě. Letos bude setkání animátorů v Kroměříži čili mladých lidí, kteří chtějí nejen konzumovat pastoraci mládeže, ale chtějí být spolučinní. Například toto. Ale že by se tam řešily nějaké zásadní věci v jednotlivých komisích, to ne. Spíše to byla rekapitulace loňského roku.
Nedávno jsem četl, že jste ještě jako seminarista s hlubokým zaujetím naslouchal přednáškám církevního historika Jaroslava Polce: Je nějaké období našich církevních dějin, které Vás zvláště přitahovalo?
Je to těžká otázka, neboť všechna období dějin církve jsou nesmírně zajímavá. Pokud mám říct, co je má srdeční záležitost, je to český středověk předhusitské doby, onen reformní kvas spojený s koncem vlády Karla IV. a s prvními pražskými arcibiskupy, tedy s Arnoštem z Pardubic, Janem Očkem z Vlašimi a především s Janem z Jenštejna, jehož generálním vikářem byl svatý Jan Nepomucký. Nedávno vyšla pěkná knížka modliteb Jana z Jenštejna v českém překladu (původně jsou latinské). Ačkoli to byla doba dramatická, když se podíváme do těch textů (které nejsou moc známy), vidíme v nich obrovskou bohatost duchovního života včetně toho, co my jsme „vynalezli“ po koncilu: denní svaté přijímání. Řečený Jan z Jenštejna jej zavedl tuším v roce 1391, a dokonce kladl podmínky docela moderní: kdo je disponován, může k svatému přijímání. V době, kdy se chodilo jednou dvakrát do roka a předtím se muselo ke zpovědi (čili nebyl to proces bytí s Kristem, ale spíše jednotlivé slavnostní události), to bylo dosti revoluční. Nevím, jestli to má nějakou obdobu v ostatních zemích okolo nás v té době. Byla to doba nesmírného vzmachu a samozřejmě řešení krize světa, jenž se zmítal dost často mezi dvěma císaři, a krize církve, která se zmítala mezi dvěma papeži. Všechno bylo v obrovském chaosu. Jestliže měl život církve velký vliv na celou společnost, pak to byla doba vskutku nebezpečná, doba nejistot, válek, různých nemocí a podobně. A přitom vznikaly takové krásné věci jako katedrála svatého Víta, kterou právě Jan z Jenštejna v říjnu 1385 světil, když byl hlavní chór – můžeme říci ta stará část katedrály – hotový. Líčená historická etapa byla také srdečním obdobím Jaroslava Polce, po něm jsem to zdědil a rád se v tom probírám a konstatuji, že je to úsek dějin nevyčerpaný a těžko vyčerpatelný a velmi inspirativní i pro současné křesťany.
Určitě je to dále období baroka, kdy se víra poučená, vzdělaná snoubila s lidovou zbožností, doba masových poutí a poutních míst: naše krajina je dodneška barokní. Upozornění na Boží existenci a přítomnost Boží ve světě jsou u nás, můžeme říci, na každém patníku: křížky u cesty, kostelíčky, kapličky atd. Barokní věk mě tedy také velmi oslovuje.
Neméně zajímavé jsou počátky církve. Povědomí o nich se u nás teprve pomaličku mění s tím, jak se díky badatelům, kteří mohli studovat v zahraničí, k nám začínají dostávat jistá díla v českém překladu nebo v moderním českém překladu. Jde o díla těch klasiků křesťanství jako svatý Augustin, Ambrož, Lev Veliký, o díla takzvaných Otců. U nich vidíme, jak se církev rodí, jak jisté myšlenky a konstanty – v našem křesťanském životě zavedené – přicházejí na svět, jak to všechno bylo tehdy nejasné, jak se to postupně vyvíjelo. Jedná se o fascinující dobu. Z křesťanského starověku pro mě plyne poselství k velkorysosti. Teď se v církvi vedou kulturní boje mezi liturgií tradiční a moderní, a když se podíváme, jak to celé vznikalo, boje tam byly taky, avšak ukazuje se, že musíme být snášenliví, neboť všechny akcenty vyskytující se například v liturgii mají svůj zvláštní význam. Dějiny mě učí, že nejsem nejchytřejší – lidé přede mnou dokázali věci veliké, obdivuhodné a inspirativní. Zároveň všechny ty kotrmelce církve a různé slepé uličky mě vedou ke snaze o velkorysost.
Jaroslav Polc nás nejen učil, ale byl naším kněžským vzorem, žil v semináři s námi. Zároveň kázal na mé primici, tudíž měli jsme vztah opravdu velmi úzký a jsem rád, že se teď tady přes Českou biskupskou konferenci můžeme starat o jeho hrob a pečovat o jeho památku.
Alfons z Liguori založil řád redemptoristů, protože měl soucit se zanedbanými venkovany okolo Neapole: Souhlasil byste, že český venkov na tom byl tou dobou díky jezuitům a dalším řádům lépe?
Určitě. Barokní společnost v Itálii a zvlášť v Neapoli (Itálie byla tehdy rozdrobena na mnoho států), to byly nebetyčné rozdíly. Pokud se nemýlím, každý šestý obyvatel Neapole byl duchovní, a kvůli jejich naprostému nadbytku vznikaly například dokonce kněžské gangy, které přepadávaly lidi, protože kněží se prostě neměli jak uživit. Být duchovním tehdy znamenalo především statusovou záležitost. Teď tady nehodnotím ničí kvality, ale například Antonio Vivaldi (který nebyl neapolský, ale benátský obyvatel) byl sice kněz – ale kněz, který vlastně ani moc knězem být nechtěl, kněžství byla to pro něj cesta, jak se věnovat hudbě. A jelikož byl kaplanem v nějakém dívčím sirotčinci, měl k dispozici lidi, s nimiž mohl hrát a zpívat. Jeho kněžství leželo naprosto stranou.
Alfonse z Liguori neuspokojovala dráha advokáta: patřila k ní spousta kompromisů a prohřešků proti spravedlnosti, pročež se chtěl stát knězem. Po jednom soudu, který prohrál a kde šla spravedlnost proti výkladu zákona, řekl: „Soudní síně, už mě neuvidíte.“ Vytrucoval si na svém otci – jenž těžce nesl, že bude knězem jeho nejstarší syn, s nímž měl veliké plány –, že se stane knězem. Ale kým pak byl? Rodinným kaplanem. To ho taky neuspokojovalo, tak chodil do různých oblastí Neapole, kde byli ti nejchudší. Potom chtěl do misií, dokonce do Číny. To pořád nevycházelo. Až jednou při nějakém výjezdu zjistil, že nedaleko za hranicemi toho překněženého města jsou lidé, kteří neumějí číst a psát, a o Pánu Bohu jim nikdo nic neřekl, protože je to prostě moc daleko. Dnešníma očima vidíme, že to je jen dvacet třicet kilometrů od Neapole, ale tehdy to znamenalo překročit hranice do úplně jiného světa. Tam vzniklo jeho povolání k misijní činnosti, která je jiná, než bychom předpokládali. Misie redemptoristů, to neznamená jít do Nového světa, do Afriky nebo k protinožcům, ale znamená to hledat opuštěné nedaleko a hlásat evangelium těm, kdo jsou uprostřed nás, ač se nacházejí v jistém smyslu strašně daleko.
Vidím to i v litoměřické diecézi nebo v sekularizovaných Sudetech obecně. A možná je to v bývalém východním Německu ještě horší. Uprostřed Evropy jsou tedy lidé, kteří Krista nikdy nepoznali, a to třeba jen 70 kilometrů od Prahy. Já své povolání do Litoměřic chápu jako povolání redemptoristy, dědice svatého Alfonse: on našel lidi potřebující Krista nedaleko od těch takzvaných duchovně bohatých center. Dneska možnost se poučit, někam si zajet, nějak se vzdělávat – a nejen vzdělávat, ale duchovně růst – je velice jednoduchá: sednout do auta a přijet třeba na nějaká duchovní cvičení do Prahy či na Moravu. Přesto je tu nějaká bariéra. To je ta Alfonsova specialita, a to je dědictví, které nacházím rovněž na cestách, po nichž mne Bůh vede.
Váš předchůdce na místě generálního sekretáře byl jmenován biskupem plzeňským. Teď Vy jste byl jmenován biskupem litoměřickým: Je práce generálního sekretáře jakousi „biskupskou přípravkou“?
Nevím, jsou to dva případy z osmi nebo kolik bylo těch generálních sekretářů od roku 1990. Je pravda, že další dva biskupové už generálními sekretáři byli: biskup Radkovský byl sekretářem ještě Československé biskupské konference a pak pan biskup Hučko byl generálním sekretářem.
Nicméně člověk se v této pozici něco naučí a osvědčí se ve zvládání praktické stránky církevní administrativy. Rád bych, aby slovo administrativa bylo chápáno šířeji než jenom jako papíry. A zároveň získává na tomto místě velice exkluzivní přehled o tom, jak církev vypadá v Evropě a trošku i za jejími hranicemi, protože je vždycky jeden generální sekretář na jeden stát a scházíme se několikrát do roka. Proto znám život církve a její místní problémy i výhody od Grónska po Kypr, od Norska po Itálii nebo Maltu. To si nenačtete, získáte to kontakty a setkáními: je to jistá škola, člověk se přirozeně kvalifikuje. Nicméně být biskupem je samozřejmě něco mnohem víc než jen umět nějakou agendu; kvůli tomu si myslím, že je to spíš lidsky řečeno shoda okolností, zbožně řečeno Boží záměr. Ani v zemích okolo nás to takhle nechodí. Jsme malí, tudíž se to tady může takto zdát. Určitá souvislost může být, že v tom biskupském sboru je generální sekretář přítomen a přecejenom jedním ze zásadních hlasů při výběru biskupa jsou hlasy ostatních biskupů, jejich pohled na konkrétního kandidáta, kterého zde mají před očima. Ale spíš se domnívám, že to opravdu nebude pravidlo.
Každý řád akcentuje jinou stránku křesťanského života a vy jste redemptorista: Co z redemptoristické spirituality byste chtěl přenést do vykonávání biskupského úřadu?
Spiritualita redemptoristů je vlastně syntéza spiritualit. S tím jsem měl dost problém jako mladý: najdeme v ní prvky jezuitské, karmelitánské, františkánské a další. Ona syntéza spočívá právě v tom, že se má jít někam, kde je to nejvíc potřeba, což chce rozlišování. To je ignaciánský a nyní velmi moderní pojem, hodně akcentovaný za papeže Františka. Jedna ze základních vlastností té spirituality je, že nejde o to, někde se usadit, ale o to, pořád hledat, kde je naše práce nejvíc potřeba – s důrazem na chudé a opuštěné. To jsou slova, která máme v řeholních pravidlech. Postavit se na místo, kde jsme nejvíc potřeba. Je to dědictví a velmi důležitá stránka naší spirituality. Není to definováno věcně, je to neustále závislé na hledání, pročež je složité se s tím nějak srovnat, identifikovat. Já v některých věcech až zpětně vidím, že si mě Pán Bůh vedl, aniž já bych to věděl, a postavil mě na to místo, kde jsem v tu chvíli byl potřeba. V redemptoristické spiritualitě se hodně klade důraz na citlivost vůči Božím podnětům a na ochotu jít do neznáma.
Má litoměřická diecéze nějaké skryté zdroje, které dosud leží ladem?
Nepochybně tam je mnohem víc lidí ochotných udělat něco pro Boží království a žít s Bohem, než se zdá. A potenciál, jak hlásat a žít Boží království, bude umocněn, budeme-li to žít společně a nebudeme-li fragmentovaní jedinci. Je opravdu potřeba se Božímu lidu věnovat, ve velkých farnostech, jakož i v mikrospolečenstvích, na venkově, na samotách. Dávat se dohromady, spojovat síly, hledat u sebe navzájem inspiraci. Totéž platí pro kněze: jde o to, abychom nepracovali každý výlučně na svém, zapřažení jak tažní voli, kteří se dívají jen pod sebe a táhnou, táhnou a táhnou, ale abychom navazovali a udržovali vztahy a uměli se jeden od druhého inspirovat. To všechno začíná na osobním, normálním lidském přátelství. Tam vidím skryté poklady a těším se, že třeba nějaký objevíme.
Původně jsem se chtěl na tomto místě zeptat, pokusíte-li se skloubit svoji původní funkci s tou novou, ale teď už oba víme, že novým generálním sekretářem bude Roman Czudek. Tudíž se jen otáži: Kdy máte v úmyslu agendu předat?
Ještě nevíme, protože on je rektorem papežské koleje v Římě a nejprve je samozřejmě potřeba najít jeho nástupce, což se dosud úplně nevyřešilo. Takových lidí, kteří mohou dělat rektora semináře, není mnoho. Nedomnívám se tedy, že sekretariát předám dříve než po konci akademického roku. Ale to je v tuto chvíli spekulace, poněvadž prostě nevíme. Ale viděl bych to někdy v létě.
Když jste byl farářem na Svaté Hoře nebo později prezidentem charity a generálním vikářem, Vaši pozornost poutalo mnoho ekonomických záležitostí: Lze si při takové práci dlouhodobě uchovat smysl pro pastoraci a duchovní službu?
Jsou tu dva extrémy. Buď obojí úplně smísíme – to duchovní, a to takzvaně neduchovní – a pak máme různé karikatury zasvěcených osob: ten je stavitel, ten je spořitel, ten je ekonom – a to kněžství někam uteklo. Nebo budeme jedno od druhého separovat: to pozemské je hříšné, zato tady je něco krásného, duchovního. Myslím, že obě hodnoty mají zůstat svébytné, avšak je potřeba je propojovat. Druhá Božská osoba se stala člověkem a nepřestala být Bohem. A přitom rozlišení lidského a božského elementu je jasné z Ježíšova chování. Princip vtělení pak funguje i v církvi, takže věci takzvaně neduchovní nejsou zavrženíhodné, ale mají svoje místo, které je řekněme spíše služebné. Naším úkolem není být bohatí, být úspěšní v této oblasti. Naším úkolem je lépe sloužit: zde může bohatství plnit svůj účel. Toto v sobě usmířit je velmi důležité, aby každý prvek zůstal na své pozici, aby to dobře spolupracovalo a abychom se příliš nevychýlili ani na jednu, ani na druhou stranu.
Žijeme ve světě, a holt když chceme svítit, něco to stojí nebo musíme čerpat z vlastní elektrárny. Mám někdy dojem, že někteří katolíci si stále myslí, že rohlík stojí tři koruny jenom venku před kostelem, ale v kostele je zadarmo, že jenom venku před kostelem se platí účty, vevnitř je to zadarmo, za „zaplaťpánbůh“, za takzvanou vatikánskou měnu. Už se to ale mění k lepšímu, lidé už si více než dříve uvědomují důležitost starosti o věci finanční, pozemské. A neutopit se ani v jednom extrému vidím jako velmi důležité. Proto jsem studoval stejně teologii jako ekonomii a budu se zastávat obojího. Všechno má své místo, ale je potřeba dokázat se mezi to nějak rozkročit a vědět, co je tím posledním cílem: tím není být bohatý ani úspěšný, ale naším cílem je dojít do Božího království. Svatá Zdislava, patronka litoměřické diecéze – byla bohatá? Já myslím, že ano. Byla to šlechtična a její rodině patřilo mnoho majetku. Ale jak s ním naložila? Sloužila chudým.
Můj postoj v této oblasti bych lapidárně formuloval asi takto: Chci být bohatý, abych mohl být štědrý. Chci být bohatý, abych mohl více pomáhat. Toto paradigma, tento mechanismus či konstrukce patří k církvi. A dává smysl i majetkovému vyrovnání. Jakmile budeme chtít být úspěšní, je to málo. My musíme chtít být úspěšní jako Kristova církev, jenže nemysleme si naivně, že všechno spadne ze vzduchu. Ježíš to říká ve Velekněžské modlitbě: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa […] Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ (Jan 17,16.18) To znamená, že naším cílem není svět, ale jsme přesto do světa posláni. Nikoli abychom se ušpinili, ale abychom jej posvětili. Naším cílem rozhodně není, abychom tady a teď byli úspěšní. To by bylo strašně málo. Naším cílem je sloužit Bohu ve světě za pomoci pozemských prostředků. Takto nahlížím tyto dvě zdánlivě protikladné disciplíny.
Poutní areály na Svaté Hoře i v Horní Polici, jejichž obnovu jste řídil, jsou barokní: Promlouvá barokní umění i k srdci dnešního křesťana?
My jsme v baroku jako ryba ve vodě. Bezděky žijeme jakýmisi barokními principy. Vlastně i pojem krásy, když nejsme v té věci nějak poučeni, na první dobrou chápeme v barokním smyslu. Tak zásadní vliv mělo baroko a barokní umění na českou krajinu. Takže můžeme říci, že česká krajina je barokní. Myslím, že je to výborné, protože lidé to naprosto přirozeně chápou jako svoje, cítí se v tom jako doma. Když se řekne český kostel, tak si lidé představí barokní kostelíček; je to něco zabydleného, důvěrně známého, našeho. Zdeněk Kalista říká, že baroko je poznávání Boha skrze svět. Jakési obrácené vtělení: Bůh přišel a stal se člověkem a my jdeme nazpátek. Naše kostely jsou zaplněny krásnými třpytivými předměty, anděly a svatými, freskami a barokní hudbou. Vše je symetrické, harmonické. Skrze tento nekomplikovaný pocit krásy se můžeme dostat k Bohu. I když si to většinou lidé takto neformulují, domnívám se, že to tak ve skutečnosti je. Z toho důvodu lidé rádi přijdou do kostela, přestože jsou nevěřící. Prostě si tam sednou a posléze řeknou, že je tam cosi uklidňuje.
Já třeba do dneška trpím jistou iluzí – vlastně nevím, jestli je to iluze a jestli tím trpím –, že když se dívám v barokním kostele na okolní věci a začne hrát hudba, dají se do pohybu. Není to divadlo, je to řekněme znenáhla oživlý svět. Roli tu hraje „gesamtkunstwerk“, celostní umění: výtvarné umění čili baroko pro oko, hudba čili baroko pro ucho, kadidlo a svíčky – tedy baroko pro čich… Všech pět smyslů nás uvádí do přirozeného chápání krásy a do bezděčného chápání, že nějak takhle je to blízko Pána Boha. To si myslím, že v nás je. Nejeden poučený člověk by proti tomu samozřejmě protestoval, ale ten je poučený. Běžní lidé neřeší primárně problém, jak se postavit k umění nebo k baroku; prostě se v tom cítí jako ryba ve vodě. Takový vliv stále baroko má a jsem rád, že v posledních třiceti a možná už i padesáti letech je tento styl rehabilitován včetně jeho duchovních kořenů, které jsou v našich zeměpisných šířkách často spojeny s jezuity, i když se z toho někdy dělá klišé, vždyť vlivů na naše baroko působilo nesmírně mnoho a jsou mnohdy překvapivé.
Mám za to, že jeden ze zásadních vlivů formujících podobu naší církve je přívětivost a kořen má krom jiného v osobě pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu, jehož za studií v Římě pojilo přátelství a duchovní synovství se svatým Filipem Nerim. Stejně tak olomoucký biskup kardinál František Ditrichštejn, jenž na Moravě utvářel církev v době třicetileté války. Vyrostl na vlivu sv. Filipa Neriho a byl přítelem sv. Josefa Kalasanského, zakladatele piaristů. Baroko a jeho duchovní svět je něco, co se nám zarylo pod kůži, a jsem rád, že to tam je. Třeba úspěch Noci kostelů je podle mého mínění v nemalé míře důsledkem recepce baroka.
V rozhovoru pro Církev.cz jste řekl, že chcete posilovat kolegialitu mezi českými biskupy: Bude to dřina, nebo jsou naši biskupové většinou stejně naladěni?
Jsme obvykle stejně naladěni, protože všichni biskupové jsou opravdu lidé věřící. Proto základna, z níž vycházíme, je stejná. Samozřejmě že každý to a ono vidíme jinak, jsme z jiného prostředí, jinak vychovaní, máme jiné povahy. Vlastně je to dobrodružné, hledat společnou formulaci. V tom spočívá ta kolegialita: jsme v jedné službě, navzájem se obohacujeme a hledáme společně projev učitelského úřadu nebo nějaké řešení. Úkolem biskupa je totiž vést, posvěcovat a vyučovat. Že každý vidí věci trochu jinak, je naprosto přirozené; že hledáme společné vyjádření věcí, je nutné a zároveň velmi obohacující. Rozhodně neplatí představa, že teď jsou biskupové rozhádaní, já tam přijdu a bude to tam jako v nebi, protože budu posilovat kolegialitu. Spíše to moje vyjádření byl vzkaz v kontextu synodality, která říká, že společenství je důležitým prvkem života církve a že je potřeba ho posilovat a nově reflektovat. A mezi biskupy se to nazývá právě kolegialita. Chci do své služby vložit to nejlepší, co mám k dispozici, abych kolegialitu posílil. Ale neznamená to, že je slabá; znamená to, že já ji neoslabím a snad k ní přispěju.
Rozsáhlou kapitolu Vašeho životaběhu tvoří zájem o hudbu: Hrajete dosud na varhany?
Mám varhany rád. Přes tento nástroj jsem získal mnoho přátel a přes to, že jsem se přivázal k varhanám, jež mě fascinovaly jako technické zařízení, jako hudební nástroj i jako historický artefakt, jsem se stal knězem. Kdybych totiž nehrál na varhany, rozhodně bych nechodil každý den do kostela. Velkou konkurenci nedělní mši dělalo za mých dětských let Studio Kamarád. Když jsem přišel do školy, měl jsem z neděle jiné zážitky než spolužáci a musel jsem být jiný. To bylo tou fascinací oním nástrojem. Nevím, co mě tak fascinovalo. Snad že jsem mohl dopřávat lidem cosi harmonického, spojovat je – to mě vždycky bavilo, dávat lidi dohromady. I doprovodem písně dáváte lidi dohromady. Nikdy mě ovšem nenapadlo, že těmi lidmi můžu také orat, že mohu hrát rychle či pomalu a oni se mi musí přizpůsobit. To jsem si uvědomil, až když jsem to viděl u jiných. Mě samotného to nikdy nenapadlo, mě vždycky bavilo dávat je dohromady.
Samozřejmě nejsem koncertní varhaník, jsem ubohý samouk, ale myslím si, že tomu trochu rozumím. A kdybychom to počítali, za svůj život jsem stál u postavení nebo opravení osmi varhan, což není málo. Třeba v Horní Polici i na Svaté Hoře jsou nástroje poměrně výjimečné kvality. Zahraju si však čím dál méně. Člověk dělá to, co je potřeba, a když máte varhaníka, nebudete se mu přece do toho motat. Ale třeba v Polici vedle oltáře mám malé varhánky, které teď asi půjdou se mnou do Litoměřic, a když chyběl varhaník, což je zřídka, byl jsem schopen si odskočit od oltáře a s lidmi si zazpívat a zahrát. Když jsem byl generální vikář, aspoň jednou za rok na Velikonoční pondělí mě k hraní pustili v litoměřické katedrále. Tak jsem si to oživoval. Nebo když byla duchovní cvičení s biskupy loni na Hostýně, hrál jsem, aby zpěv byl něčím doprovázen. Současným benefitem pak je, že mi varhany přinášejí hodně přátel z oboru.
Jsou varhany nástroj nejlépe disponovaný pro doprovod bohoslužeb?
Stojí to i v koncilních dokumentech a já si myslím, že ano, poněvadž varhany jsou schopny lidi sjednotit. To je smysl doprovodu. Zpěv při mši je hezký, protože zpíváme dohromady a protože nástroj nás vede, vždyť ne každý je zpěvák. Zkuste si někdy poslechnout zpěv s varhanami a bez nich: je to nebe a dudy. Vede-li vás silnější partner, což jsou ty varhany, nebojíte se a přizpůsobíte se. Je to něco, co zpěv sjednocuje.
Varhany nadto mají atributy vhodné k doprovázení Boží chvály. Třeba stabilitu tónu. Přecejen, například při hře na piano posluchač vnímá, jak ten tón uniká. Zatímco u varhan trvá. Pak jmenujme nesmírné bohatství kombinací, barev. Varhany umějí vyloudit takový zvuk, až jde člověku mráz po zádech – ať z té úžasné barevnosti nebo z mohutnosti. Přijdou mi jako nástroj, který nemá ekvivalent. Lze je sice nahradit třeba symfonickým orchestrem, ale ten nemáme vždycky k dispozici, že? Je to za nejméně peněz nejvíc muziky. A patří to k našim kostelům. Díky baroku, protože nejvíce varhan tu vzniklo v barokní době; i lesklost varhanního zvuku souvisí s barokem. Museli bychom do Francie, abychom zjistili, že naše nástroje z 19. století jsou taky cenné; mně třeba dlouho trvalo to pochopit. Teď mám moc rád třeba francouzské romantické varhany. Pár měsíců jsem totiž ve Francii strávil a seznámil jsem se s dalšími podobami varhanní hudby. Já bych varhany srovnal s tím barokem: prostě naprosto přirozeně patří ke katolické liturgii, k tomu našemu kostelíčku.
Máte už jasno ohledně erbu a hesla?
Mám to rozmyšleno. Ohledně hesla mám jasno, je to: Pax vobis. Pokoj. Pokoj nechápu jako klid zbraní, ale jako prostředí, ve kterém může něco vyrůst. Je to spojené s absencí strachu. První Ježíšovo setkání s učedníky po vzkříšení se odehrálo tak, že přišel skrz zavřené dveře a řekl: „Pokoj vám. Nebojte se.“ A pak říká: „Přijměte Ducha Svatého.“ Toto je poloha, jež je mi vlastní, pročež jsem si dovolil dát ji do svého erbu. Lidé, co mají rádi ironii, řeknou: To je přesně to, co mu chybí, tak si to dá do erbu. Ale je to mým celoživotním snažením, abychom žili v pokoji. Ne že nám je všechno jedno, ne že řekneme „dej mi pokoj“. Ale když zasejeme něco dobrého, dát prostor růstu. Já vždycky dávám triviální příklad: Když půjdete zasít mrkev a druhý den budete v tom záhonku rýpat a divit se, jak to že ještě nic nevyrostlo, a takhle to kontrolovat každý den, nikdy vám nic nevyroste. To chce prostě čas. Dát tomu klid, dát tomu prostor. V tomto smyslu. I v tom smyslu Kristova pokoje, který potřebujeme v srdci, abychom byli schopni čelit všem výzvám současnosti. Volba hesla byla jasná, to ve mně odjakživa rezonuje. V momentě, kdy jsem se dozvěděl, že mám být biskupem, měl jsem jasno.
A jak to ztvárnit? Teď zvažujeme už sedmou variantu toho znaku a nechme se překvapit. Chtěl bych, aby znak obsahoval zobrazení Krista, protože on je Pokoj. Bude to mít buď podobu monogramu, nebo slunce, které používá papež František, nebo jinou. A chtěl bych tam nějak naznačit překonání bariéry: že Ježíš přišel zavřenými dveřmi. Je trošku problém to zobrazit takovým způsobem, aby erb nevypadal například jako vjezd do terezínské pevnosti, jak řekl jeden můj dobrý přítel. Ještě lavírujeme, jak to bude vypadat, aby to bylo srozumitelné i příjemné pro oko. Barvy je nutno nějak sladit: znak litoměřické diecéze je červeno-modro-bílý, takže červená a modrá tam asi taky někde budou.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!