K diskuzi o manželství

Vzhledem k aktuálnímu politickému dění a trvalé snaze redefinovat pojem manželství prostřednictvím zákonů se v poslední době veřejný prostor opět zaplnil množstvím názorů na tuto problematiku, přičemž se svým názorem do veřejné debaty často přispěchali také mnozí křesťané, potažmo katolíci.  Protože některé názory, které považuji za mylné až bludné, vykazují typické a neustále opakované vzorce, rozhodl jsem se reagovat a představit svůj katolický pohled na dva z nich.

Zopakujme si pro začátek jednu ze základních pravd víry o manželství. Původcem manželství je Bůh sám a toto manželství má nezastupitelné místo v řádu stvoření, to potvrzuje Katechismus katolické církve (čl. 1603) a také Druhý vatikánský koncil v konstituci Gaudium et spes (čl. 48). Manželství je výsostným, svrchovaným, chtěným dílem Božím a bylo tu dříve než církev. A nyní již přistupme ke konkrétním vyjádřením, které se daly v poslední době vypozorovat ve veřejném prostoru.

Řekne-li katolík, že přece nevadí, když si sekulární stát redefinuje manželství podle svých potřeb ve svých zákonech, protože se to katolíků a jejich svátostného manželství vlastně netýká a my katolíci tu nejsme od toho, abychom někoho k něčemu nutili a vstupovali se svým pohledem na danou věc do sekulárního prostoru…

Pak se mýlí. Protože:

V našem vezdejším bytí křesťana potažmo katolíka, které je neustále prodchnuto a oživováno silou Ducha, není možno aplikovat striktní oddělení sekulárního a náboženského, stejně jako není možné ani striktní oddělení sakrálního a profánního. Království Boží je přeci již mezi námi (Lukáš 17, 20-21). A protože je do „posledního vlasu na hlavě“ vše ve světě Bohem stvořené a chtěné, nemůžeme mluvit o jakémkoliv prostoru, který by se Boha snad netýkal. Člověk, celé stvoření, dějiny světa a dokonce samotný čas, to vše je posvěceno a neustále posvěcováno Bohem a my jako křesťané jsme povinni o tomto nejen důvěryhodně svědčit, ale podle tohoto vědomí samozřejmě i žít. Pokud tedy veřejně říkáme, že nám nevadí skutečnosti, které jsou proti přirozenému řádu stvoření chtěnému Bohem, v případě že jsou uzákoněny „jen nějakým státem“, pak je to k velkému zamyšlení. Je v nás potom pravda, když se v modlitbě Páně modlíme: buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi? Nezapomínejme prosím na to, že náš lidský přirozený život by měl být podřízen životu božskému a na to, že univerzálním vládcem celého světa je náš Pán Ježíš Kristus: „Náš Pán si vyhrazuje právo pronést v poslední den konečný rozsudek nad světskou správou všech pozemských vládců i nad jejich postojem k nadpřirozenému řádu.“[1] Řádný křesťan a katolík nemůže při věrnosti Bohu a jím chtěnému přirozenému řádu stvoření ať už otevřeně nebo i skrytě podporovat skutečnosti, které tomuto řádu odporují. Nevyhnutelně by se potom dostal do svízelné situace, která implikuje rozpor v jednom z podstatných rozměrů jeho víry. Podpora zákonů, které přirozenému řádu stvoření buď přímo odporují, nebo s použitím salámové metody a kluzkého svahu tento řád postupně rozkládají a nahrazují vlastním, není pozicí, která by měla být křesťanu vlastní. Připomínám také to, že přirozené manželství (matrimonium naturale) uzavřené byť dvěma nepokřtěnými se těší přízni kanonického práva církve, které na něj pohlíží jako na platné.

Argumentuje-li katolík tím, že současný model přirozené rodiny již není funkční, protože se manželství rozpadají a tím neplní svoji funkci vzdalujíc se evangelnímu ideálu, a tudíž není vázán přirozené manželství dále podporovat, stejně jako není nadále vázán tento evangelní ideál manželství někomu nutit nebo nařizovat, protože víra je pouze osobní záležitostí jednotlivce…

Mýlí se. Protože:

Nestabilita přirozeného manželství v současnosti je názorným důsledkem odklonu společnosti od Boha, jím stvořeného moudrého řádu a masivnímu podlehnutí hříchu, přičemž i zde by měla veřejně zaznívat výzva k obrácení. V žádném případě nemůžeme s pomyslnou vaničkou vylévat i dítě a rezignovat na prosazování poznaného a Bohem zjeveného ideálu, kterým přirozené manželství bezesporu je.

Jako Boží lid, který je i není z tohoto světa, tu sice nejsme od toho, abychom někomu něco násilně nutili, avšak jsme povinni o Bohu a jeho plánu s člověkem, který vyplývá ze zjevení, kvalifikovaně svědčit, za těmito názory si stát a pokud je třeba tak i s nimi vstupovat bez bázně a hany do veřejného prostoru. A opravdu nejsme povinni jen trpně mlčet, když se společnost, která by měla Boha a Jím zjevený navýsost moudrý řád svými životy chválit a naplňovat od Něj neustále více odvrací, přičemž novým bohem se má na hořkém konci tohoto putování stát člověk sám. Jsou chvíle, kdy se víra, kterou žijeme v našem intimním prostoru vlastního já, má projevovat i navenek. S láskou vzpomeňme na stovky mučedníků církve, kteří zaplatili cenu nejvyšší za veřejné svědectví o své víře, a modleme se k nim. Nejedná se o mocenské půtky, ale o službu Bohu, kterému je v konečném důsledku celé lidstvo i jeho uspořádání podřízeno a k němuž je od počátku nevyhnutelně nasměrováno.

 

[1] FAHEY, Denis. Kristova královská vláda podle principů svatého Tomáše Akvinského. Příbram: Christianitas s.r.o., 2022, s. 19.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!