Rozhovor s ředitelem Akademie AC Sparta Praha Vítězslavem Lavičkou
Pan Vítězslav Lavička (61) je bývalý vynikající fotbalista. Působil v Plzni, Chebu, Bohemians a hlavně ve Spartě. Získal celkem sedm titulů mistra Československa a České republiky jako hráč. Odehrál 221 ligových zápasů. V roce 1996 uzavřel hráčskou kariéru a začal působit jako trenér. Nejprve ve druholigové Chrudimi a pak i prvoligových klubech: Viktorii Žižkov, Liberci, v australském Sydney a konečně ve Spartě, s níž v roce 2014 získal mistrovský titul i vítězství v Poháru. V letech 2006 a 2016 byl vyhlášen trenérem roku. Nyní působí jako ředitel mládeže AC Sparta Praha. Kdo o těchto záležitostech něco ví, s obdivem řekne: Kariéra jako hrom. No a takový hráč, a bez nadsázky pan trenér, se bez obav veřejně přihlásil ke své křesťanské víře.
Když jsem se dozvěděl, že si na mne udělá čas a umožní, abych mu položil několik otázek, velmi mne to potěšilo, protože pan Lavička mi dělal svou hrou radost jako hráč a následně jsem obdivoval také jeho trenérskou práci. Přiznávám, že před následujícím rozhovorem jsem měl trému. Zkrátka a dobře, když někdo něco umí a dělá to pořádně, nesmírně si toho považuji, protože vím velmi dobře, co to stojí.
Setkali jsme se na Strahově, v sídle Akademie AC Sparta Praha, v odpoledních hodinách 13. 6. 2024, tedy na svátek svatého Antonína z Padovy. Rozprávění s panem trenérem pro mne bylo velmi příjemným zážitkem, který se mnou nyní můžete do jisté míry sdílet jako čtenáři následujících řádků.
Jak se to dělá, aby člověk byl tak úspěšný?
Přesný recept neznám. Zpětně však můžu říct, že jsem měl štěstí na správné lidi, kteří mne v mém životě ovlivňovali a formovali: vděčný jsem mým rodičům, kteří už nežijí. Stejně tak své rodině, manželce a oběma dcerám za to, jaký máme vztah. Hezké vzpomínky mám na trenéry, kteří mne v mých fotbalových začátcích vedli v Plzni. Pánové Žaloudek, Kopecký, Beránek a další. Pak to byli trenéři z dob, kdy jsem přestoupil z Plzně do Sparty: pan Václav Ježek, Dušan Uhrin, Josef Jarabinský a další.
To jsou velké postavy dějin českého fotbalu. Vy jste pro to ale taky něco musel udělat a hlavně obětovat.
Já jsem to tak necítil, fotbal tehdy byl a pořád je přirozenou součástí mého života. Měl jsem v sobě velkou touhu se zlepšovat. Ostatně, tak jsme to tehdy ve Spartě měli všichni. Totéž se teď snažím předávat ve své roli ředitele akademie AC Sparta Praha našim mladým hráčům i trenérům.
Je trenérská práce více o fyzické přípravě, anebo o motivaci hráčů, sociální interakci, zkrátka o psychologii?
Jedno bez druhého možné není. Bez kvalitního kondičního základu, míčových dovedností a správně zvoleného způsobu hry dobrý fotbal hrát nejde. Každého jednoho hráče se snažím vnímat s respektem jako osobnost, partnera a podle toho s ním mluvit a jednat. Totéž platí i pro všechny členy týmu. To stejné pak vyžaduji od nich. Léta praxe mne utvrdila v tom, že vzájemná komunikace a respekt jsou nesmírně důležité pro správné fungování týmu na cestě za úspěchem. Dobrý trenér se pozná podle toho, jak dokáže připravit a namotivovat hráče, aby drželi pohromadě jako jeden tým a férově bojovali o vítězství.
Ano, dobře fungující fotbalový tým je tak trochu obrazem Nejsvětější Trojice, kde platí: Jeden za všechny a všichni za jednoho. Pomáhala Vám na Vaší životní a sportovní cestě víra?
Určitě! Pomáhala a dodnes pomáhá jak na rovině profesní, tak i na rovině osobního života. Dává mi vnitřní sílu a přesvědčení. Víra v Boha je taky sebeúcta. Jen ten, kdo má zdravou úctu sám k sobě, ji může projevovat i vůči druhým. Víra je také úžasná strategie, jak se čestně vyrovnávat se svízelnými životními situacemi. V naší fotbalové branži jsem poznal nemálo příkladů, jak složité někdy bývá unést nejen prohru, ale i úspěch. A myslím, že i tady víra člověka chrání před těmito situacemi a ukazuje mu správnou cestu.
Setkal jste se ve své kariéře s nějakými náboženskými projevy u kolegů a následně hráčů, které jste měl na starosti?
Ano setkal, nejen v době mé hráčské kariéry, ale i později, jako trenér. Znám hráče, trenéry, ale i fanoušky, kteří se za svůj klub a jeho úspěchy modlí.
Jevil jste se mi jako velmi čestný, slušný, přemýšlivý a také trochu introvertní člověk. Jde to trénovat a nezakřičet na fotbalisty, aby třeba více běhali?
Otázek tohoto typu jsem v průběhu své kariéry dostával mnoho. Moji bývalí svěřenci by Vám jistě potvrdili, že i já umím zvýšit hlas, když to situace vyžaduje. No a autorita se přece neměří na decibely. Trenérství je prostě role a každý herec ji interpretuje jinak. Důležité je, aby to bylo autentické, věrohodné a pravdivé. To hráči dobře rozpoznají. Trenér by měl jednat a chovat se v souladu se svou osobností a vnitřním přesvědčením.
V naší sparťanské akademii se snažíme vést a rozvíjet naše mladé hráče tak, aby ti nejlepší z nich jednou oblékli dres našeho áčka a třeba i reprezentace. To se však podaří jen těm nejlepším. Proto zároveň dbáme i na to, aby z nich vyrostli čestní a dobří lidé. Za to patří poděkování všem lidem v naší Akademii i celé Spartě.
Kdy Vám bylo ve spojitosti s fotbalem nejhůře?
Bylo to v době, když jsem jako hráč utrpěl vážné zranění. Bohužel i to ke sportu patří. Bylo mi tehdy dvacet čtyři let, dostal jsem premiérovou pozvánku do reprezentace a pak v přípravném zápase Sparty v zahraničí zákeřný faul protihráče vše změnil. Operace, rekonvalescence a dlouhá doba bez fotbalu. Zbortil se mi svět. Nevěděl jsem tehdy, zda tím moje hráčská kariéra na vrcholové úrovni neskončí. Fotbal miluju, i proto mne v té době zaujalo trenérství a začal jsem ho studovat. To zranění byla vážná překážka, ale zpětně jsem pochopil, že to vše dalo mému životu nový směr. Uzdravil jsem se, dál pokračoval v hráčské kariéře, ale touha stát se jednou trenérem už mne nepustila.
Kdy jste zakusil maximum radosti?
Nejvíc pro mne byla ta bezprostřední sdílená radost na hřišti a stadionu se svými spoluhráči, trenéry, celým týmem a našimi fanoušky. Ten pocit, když vyhrajete titul, pohár, nebo derby je vážně opojný. Já měl to štěstí a možnost prožívat to vícekrát, jako hráč i jako trenér. Tu „trenérskou radost“ jsem však prožíval ještě intenzivněji. Kdo to zakusil, ví velmi dobře, že úspěch vlastních dětí (hráčů) rodič prožívá jinak a hlouběji nežli svůj osobní.
Co byste ve své kariéře dnes udělal jinak?
Nic bych neměnil. Ve svých jednašedesáti letech jsem vděčný za to všechno dobré i špatné, co mne během mé kariery i života potkalo. Vše je tak, jak má být.
Moc děkuji za milé setkání a příjemný rozhovor. Pane trenére a řediteli, ať se Vám daří i dále tak jako doposud, abychom si my, fotbaloví fanoušci, mohli pochutnávat na krásných fotbalových akcích a mít radost z výsledků zejména v evropských pohárech a naší reprezentace.
Ctirad Václav Pospíšil
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!