Příliš hubená, příliš tlustá, příliš mnoho pih, příliš bledá. Není vždy snadné existovat ve světě, kde sociální média diktují, co je dokonalé.
Duševní zdraví evropské mládeže se zhoršuje. Znepokojivé příklady krize můžeme vidět přímo kolem sebe. Míra depresí, úzkosti, stresu a celkového pocitu bezvýznamnosti je i mezi našimi mladými lidmi na vzestupu. Stále více mladých dívek se uchyluje k sebepoškozování či dokonce k úvahám o sebevraždě, užívání antidepresiv stoupá.
Je zřejmé, že v naší relativně bohaté a moderní společnosti není něco v pořádku. Zdá se, že příčina tohoto stavu nebude jediná. Jeden z důvodů špatného duševního zdraví mládeže bývá spatřován v „kultuře perfekcionismu“. Právě tohoto jevu si všímá mladý dánský žurnalista Tobias Frederiksen ve své úvaze na webu CNE. A ukazuje také možnou cestu ven.
Standardy
Mladí lidé se srovnávají se všemi kolem sebe, a to jak fyzicky, tak digitálně, což je vede k tomu, že si pro sebe a svůj život stanovují nedosažitelné standardy. Zmanipulovaný svět sociálních médií spoluvytváří měřítka, kterých je téměř nemožné dosáhnout. Standardy krásy, nastavené celebritami a influencery, se stávají hlavním nátlakovým faktorem, který silně ovlivňuje sebepojetí a sebepřijetí mnoha mladých lidí, zejména dívek. Připočtěte k tomu rostoucí užívání nejrozmanitějších medikamentů, slibujících zvyšovat výdrž a výkonnost, dostupnost make-upů, vytvářených přímo s cílem skrýt své pravé já a napravit „nedokonalosti“ přírody, rostoucí popularitu všemožných kosmetických operací, často s ambicí rekonstruovat samu biologickou realitu, a máte ďábelskou směs „kultu perfekcionismu“. A kdo „nestíhá“ plnit přehnané a často nesplnitelné požadavky na dokonalý život, zůstává podél cesty s pocity malomyslnosti, deprese, méněcennosti a nesmyslnosti celého takového světa.
Můžou za to sítě?
Neblahého dopadu kultu perfekcionismu, zejména na děti a mládež, si občas někdo všímá. A sem tam se o něm hovoří a něco navrhuje. Tobias Frederiksen ve svém eseji píše zejména o situaci v Dánsku, řekl bych, že v tomto ohledu jsme poněkud pozadu. Nicméně souhlasím s ním, že – alespoň pokud jde o debaty na úrovni rodičů a škol, k našim politikům se naléhavost problému asi ještě nedonesla – možná řešení se nejčastěji spatřují v omezení dostupnosti sociálních médií či regulace jejich obsahu.
Zde však Frederiksen, pro někoho možná překvapivě, varuje, že omezíme-li problém pouze na sociální média či chytré telefony, unikne nám větší a zásadnější problém celé moderní společnosti.
Jistě, není pochyb, že sociální média kult perfekcionismu na mnoho způsobů podporují. Zkreslují povědomí o tom, co je „normální“, co je reálné a dostupné. Není tajemstvím, že většina fotek na sítích je naaranžovaných a dodatečně upravovaných, snadno v nějaké nezralé duši vyklíčí pocit, že ostatní se baví lépe a žijí lepší život než vy, což otvírá dveře pocitům závisti a permanentní nespokojenosti a sklíčenosti a ovlivňuje sebeúctu.
Nic nového pod sluncem
Zdá se však, že Frederiksen má pravdu, že problém je hlubší. Kult perfekcionismu totiž není nic nového. Obrazy, sochy, malby a filmy vždy přinášely obraz reality do jisté míry… upravený, vylepšený, ne-li přímo zmanipulovaný, jak píše Frederiksen, a to dávno před sociálními médii!
Pomocí kosmetiky, make-upů, medikamentů a chirurgických zákroků jsme se naučili zastírat realitu a obcházet, ba opravovat, vylepšovat přirozenost. Jste nespokojeni se svým vzhledem? Pak se můžete nechat napustit botoxem. Můžete změnit pohlaví, upravit tělo, jak chcete. Bohatství a úspěch nejsou otázkou štěstí, osudu nebo požehnání, ale dají se koupit, máš-li na to…
Takto účtuje s moderní společností Tobias Frederiksen. Já bych navrhl optiku ještě širokoúhlejší: Žijeme ve světě, který nás už od malička hodnotí podle výsledků, tlačí k tomu, abychom byli úspěšní a podporuje touhu po dokonalosti. Celý náš vzdělávací systém je založen na soutěživosti a srovnávání. A možná není ani divu, vždyť v tom se odráží kus naší lidské přirozenosti. Touha po úspěchu, touha po tom nejlepším, po dokonalosti, po úplnosti, celistvosti, je ozvěnou všelidské touhy po nebi, po ráji, po věčnosti, po Bohu samotném.
Ostatně, byla to právě touha po úspěchu, touha prosadit se, něco dokázat a uspět, která stála u kořenů tržního hospodářství, která učinila ze Západu hospodářsky i politicky nejúspěšnější civilizaci v dějinách.
Ano, ale…
Nelze však nevidět, že ideál se postupem času poněkud proměnil. Na pozadí průmyslové revoluce, která zemědělskou společnost proměnila v dobře fungující soukolí měst, poháněných „businessem“, proběhla i jistá revoluce kulturní. Myšlenka „osobnosti“ jakožto produktu je novodobým fenoménem, který se začal rodit na počátku 20. století s nástupem generace Dale Carnegieho a dalších „obchodníků s úspěchem“, kteří vtiskli světu pocit, že úspěšný může být jen ten, kdo „se umí prodat“. „Amerika se proměnila z kultury charakteru na kulturu osobnosti – a otevřela tak Pandořinu skřínku osobní úzkosti, ze které jsme se nikdy zcela nevzpamatovali“, jak svého času napsala Susan Cainová ve svém bestselleru o síle introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit.
V kultuře charakteru byl ideálem člověk seriózní, disciplinovaný a čestný. Nepočítal se ani tak dojem na veřejnosti, ale spíš to, jak se člověk choval v soukromí. Byla oceňována vnitřní síla, čestnost a dobré skutky, které jste dělali, když se nikdo nedíval.
Během 1. poloviny 20. století se středem pozornosti stále častěji stávali baviči, herci, a nejrůznější „osobnosti“, které se tak či onak „prosadily“, úspěch a obdiv začala sklízet témata, která by o nějakých 50 let dříve byla považována za nepatřičná. Být celebritou, to dnes není odpověď na otázku, „kdo to je a co umí“, ale jen „jaký dojem umí vyvolat“…
Dnes lidem často připadá jako samozřejmé, že sebeúcta, ale také společenské postavení a související finanční příjem závisejí více než na čemkoliv jiném na schopnosti splnit požadavky převažující kultury. Tlak na to, abychom se uměli prosadit, abychom „udělali dobrý dojem“, byli zábavnými společníky, přesně „podle módy“, dokáže mnohé lidi přivést až k psychickému zhroucení. Je dobré vědět, že tomu tak nebylo vždy – a že tomu tedy tak asi nutně být nemusí ani dnes.
Kde nalézt skrýš?
Kde je hranice mezi přirozenou touhou po dokonalosti, pohánějící nás kupředu a bičem nezdravého perfekcionismu? Kde nalézt skrýš před diktátem módního perfekcionismu?
Tobias Frederiksen vidí zásadní problém v „nedostatku základních hodnot a věčných pravd“. Tyto hodnoty a pravdy pak nalézá v biblickém křesťanství, které však je mladé generaci povětšinou již neznámé. Přesto však jeho staré pravdy mohou vlít útěchu mnohým ztrápeným duším, či naopak být obrannou hradbou těm, kdo chtějí ruchu doby vzdorovat.
Křesťanství nás totiž učí, že každý člověk je pouhým stvořením. Je konečný, smrtelný, a jako takový není dokonalý a v tomto světě sám o sobě dokonalosti (v žádném ohledu) dosáhnout nemůže. Všichni jsme nedokonalí lidé v nedokonalém světě. Všichni jsme od přirozenosti i ve své životní praxi hříšníci a všichni na cestě životem klopýtáme. Proto všichni potřebujeme Boží odpuštění a potřebujeme i odpouštět jeden druhému. Odpuštění a Kristova láska jsou vlastně jedinými cestami k smysluplnému životu.
Namísto poměřování svého života s ostatními je na místě vděčnost za vlastní život a pokora vůči darům, které vám život dává.
Nejsme všichni stejní. Bůh miluje rozmanitost namísto standardizované jednotvárnosti; byli jsme stvořeni každý jinak, pro jiné účely a jiný život. Křesťanství je v tomto smyslu největší posilou sebevědomí, jakou člověk může dostat. S tímto postojem, s tímto vědomím můžeme milovat sebe i druhé, navzdory všem kulturním tlakům.
Klíčem k udržení zdravé a rozumné rovnováhy v duchovním, duševním i tělesném životě tradičně bývala idea ctností. Ctnost jako schopnost volit a chtít určité věci pro ně samé, bez ohledu na protikladné tíhnutí choutek. A pak také být schopen to udělat. Jinými slovy: vládnout sám sobě.
Střídmost, mírnost, nebo také uměřenost či zdrženlivost, znamená nacházet náležitou míru ve věcech, mimo jiné také v tělesných i smyslových potěšeních, slastech, zálibách. Zdrženlivost stanovuje rozumné hranice vášním. Znamená znát správnou míru, neb věci mají svou míru: v přiměřené míře jsou dobré, v nemírné se stávají nedobrými.
Pamatujme: Oheň je krásný a užitečný, záleží však velmi na tom, kde jej založíme. Na nesprávném místě se v mžiku stane nebezpečným a nevypočitatelným vetřelcem.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!