Člen Opus Dei, právník, spisovatel dr. Petr Kopa letos slaví významné životní jubileum. Narodil se v Praze roku 1944, ale velkou část života prožil v Paraguayi, kam byla rodina po 2. světové válce vyhoštěna. Právě v Paraguayi se rozhodl připojit k Opus Dei, k Dílu. V roce 1969 se vrátil do Evropy a v roce 1991 do Prahy, kde začal pracovat na založení Opus Dei v Čechách a na Slovensku.
Váš otec měl po 2. světové válce pohnutý osud, který vyústil v odchod Vaší rodiny do Jižní Ameriky. Prožil jste tam značnou část života. Jak se Vám tam žilo, dařilo?
Můj otec byl jedenáct měsíců internován v Terezíně, odkud jako zázrakem vyvázl s nasazením života. Protože byl jako Rakušan považován za Němce, české úřady nám v říjnu 1947 nařídily opustit zemi, a tak jsme se vydali do Asunciónu, hlavního města Paraguaye. Od svých tří let až do pětadvaceti jsem si v této subtropické zemi s panenskou přírodou a spoustou řek, v nichž se dalo koupat, užíval. Na druhou stranu pro mé rodiče bylo těžké přizpůsobit se tak odlišnému světu. Já jsem se tam měl dobře. Pro malého kluka to bylo skvělé, krásná příroda. Občas se tam vracím.
Jak se ta země proměnila?
Moc. Je tam úrodná půda, pěstuje se tam sójo. Také vyvážejí hovězí maso. Prosperita se zvedla díky jednotné 10 % dani, což do Paraguaye přivedlo investory.
Co pro vás byl nejsilnější zážitek?
Asi největší zážitek bylo setkání s Opus Dei. Mě moc zasáhlo, když mi ještě jako malému chlapci otec řekl: „Petře, tento svět nemá naději, pokud znovu nepřijde Ježíš Kristus. S Opus Dei jsem se seznámil prostřednictvím jednoho přítele, a to v roce 1964. V té době Opus Dei právě dorazilo do Paraguaye. Od první chvíle se mi velmi líbila myšlenka dělat něco velkého pro Boha, aniž bych musel opustit své studijní plány. Měli jsme tam krásnou kapli, kde jsem se cítil jako doma. Zaujala mě myšlenka spojení víry a světského života, že prostě jde také svou prací budovat Boží dílo. V reálném životě se často domníváme, že svatost je něco, co je přístupné jen pro řeholníky a kněze. Já jako finanční právník jsem si mohl myslet, že se budu smažit někde v pekle. Opus Dei je ale nabídkou k svatosti pro všechny.
Studoval jste také v Pamploně ve Španělsku. Předpokládám, že víte, že právě po zranění v bitvě u Pamplony došlo k obrácení sv. Ignáce z Loyoly, který pak založil Tovaryšstvo Ježíšovo. Jaká byla tato Vaše studia?
Ano, samozřejmě znám velký příběh svatého Ignáce z Loyoly. Před dvaceti lety jsem měl možnost příležitostně navštívit městečko Loyola v Baskicku. Na univerzitě v Pamploně, která je korporativním dílem Opus Dei, jsem studoval kanonické právo a v polovině roku 1973 jsem získal doktorát.
Začátkem 90. let jste se vrátil do Prahy. Jak jste tehdy vnímal Čechy a Česko?
Od roku 1973 do roku 1991 jsem žil v Curychu. Pak jsem se přestěhoval do Prahy, abych začal působit v Opus Dei v této nádherné zemi, kde jsem se narodil. Na pražské letiště jsem přiletěl 23. 9. 1973 a ve srovnání s letištěm v Curychu na mě zapůsobila jeho materiální chudoba. Dnes je to jinak, neboť je považováno za jedno z nejpříjemnějších letišť na světě. Tehdy v Praze zůstalo vše stejné jako za komunistického režimu, pokud jde o materiální stránku budov, obchodů atd. A to vše pod nánosem uhelného prachu, zejména v zimě.
Do tehdejšího Československa jste se vrátil s cílem zakládat Opus Dei v Čechách a na Slovensku. Jak se Vám to dařilo?
Musím se přiznat, že před příchodem do Prahy jsem měl předsudek, že každý je buď ateista, nebo bývalý marxista. Brzy jsem se však přesvědčil, že víra je stále živá nebo alespoň pod kůží těch, kteří si říkají nevěřící. V této souvislosti si vzpomínám, že na svých cestách před „přistáním“ v Praze jsem se ubytovával v hotelu Intercontinental. Při jedné příležitosti jsem se zaměstnance hotelu zeptal, kam bych mohl jít na mši svatou. Podíval se na mě zlostným pohledem a nechtěl mi nic říct. Na mé naléhání vybuchl, dal průchod své emoci a řekl mi: „Ale pane, donedávna jsme měli přísně zakázáno podávat takové informace!“ Na tuto reakci jsem si řekl: „Petře, dotkl ses skutečně české půdy.“ Dnes musím říct, že je Česko na vysoké úrovni. A Češi jsou houževnatí, jsou schopni se obětovat. Mohu srovnat třeba s Němci, kteří jsou změkčilí. Možná je to tím, že Češi měli zkušenost s komunismem.
Opus Dei je otevřená i laikům. Na čem by mohli v Díle pracovat?
Vlastně na čemkoli. Mohou klidně pracovat ve své profesi a k nám přicházet na formační akce, měsíčně pořádáme exercicie. Pokud by se chtěli stát členem, je to možné, ale opravdu je to povolání, poslání. Jsou tu různé možnosti i pro ženy. Práce pro děti, pro seniory, pro nemocné.
Působíte ve finančním světě, jak se Vám tento svět propojuje s duchovním světem?
Pro člena Opus Dei může být každá poctivá práce posvěcená. Důležité je nepřipoutat se k penězům, což je možné pouze tehdy, když je člověk připoután k Bohu.
Jste spisovatel, v díle New York New York popisujete dění na Wall Street. Je to svět, který důvěrně znáte. Jak byste ho čtenářům Katolických novin stručně popsal?
Wall Street není nic jiného než velký hypermarket, něco zvláštního, kde můžete koupit a prodat vše, co potřebujete k životu. Téměř každá země má svou burzu, kde se obchoduje s produkty lidské práce: s produkty vytěženými v dolech, sklizenými na polích, vykácenými v lesích, vypěstovanými na farmách, ale i s finančními cennými papíry nebo měnami.
Máte v Praze rodinu?
Moji rodiče se vrátili do Německa z Paraguaye v roce 1967 a zemřeli před dlouhou dobou. Jsou pohřbeni na hřbitově v Bad Toelzu. Jsem numerálním (celoživotní celibát, pozn. red.) členem Opus Dei, protože tak jsem před téměř 60 lety vnímal své povolání. Stejně jako tisíce dalších jako já jsme se zřekli možnosti tvořit rodinu podle krve, abychom vytvořili rodinu, která je k dispozici tomu, co chce Bůh, tedy posvěcení a obrácení světa.
Současná euroatlantická civilizace se otřásá, ideové rozdělení společnosti této části světa je hrozivé. Jak může být budoucnost lepší? V čem vidíte naději?
Současná doba je Bohem dopuštěna, aby dosáhla mnohem většího dobra za předpokladu, že „malý zbytek Izraele“ bude věrný Boží vůli. Je také třeba vidět nesmírné dobro v našem současném světě a především vědět, že nemáme právo vynášet odsuzující soudy nad lidmi a společností. Pouze Bůh vidí úmysly v srdcích.
Bůh je kotva, když ji člověk nemá, často naději nevidí.
Letos slavíte významné životní jubileum. Jak reflektujete své životní Dílo?
Považuji se za velmi šťastného, že jsem přispěl k založení Opus Dei v různých zemích, zejména zde, v této přední zemi východní Evropy. Je to podobné jako ve šťastném manželství. Samozřejmě jsou i těžkosti a člověk je křehký a nikdo nejsme imunní proti svodům, ale když pečujeme o vnitřní život, o duši, modlíme se, tak to zanechá hlubokou stopu. Pokušení přicházejí, ale nemají sílu, nemají šanci. Kdo duši zanedbá, ten nevydrží v Dílu. Člověk má v sobě obrovskou touhu po Bohu, pokud prázdnotu v sobě nenaplní Bohem, tak je to zlé.
Fotografie: Dana Jaklová
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!