Karel I. Rakouský, český král a světec / 1. část
…byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálu míru a spravedlnosti a neochvějně směřoval ke svatosti…z dekretu svatého papeže Jana Pavla II. z 12. dubna 2003
Letos je tomu 20 let, co svatý papež Jan Pavel II. prohlásil posledního císaře středoevropské monarchie, českého a uherského krále Karla I. Rakouského blahoslaveným (4. října 2004). Co o svém posledním králi víme? Má hledání objektivního obrazu Karla z Domu Habsbursko-Lotrinského ještě nějaký smysl? Ano, a je to dokonce nesmírně důležité: císař Karel I. jako český král Karel III. a světec do české národní tradice ústrojně patří, jako Přemyslovec ve 32. generaci po sv. Ludmile završuje tisíciletí české státnosti a jeho blahoslavení tak náleží k významným událostem českých dějin. Není však světcem staletí vzdáleným, umučeným nějakou strašlivou smrtí: je konkrétním člověkem, který se obětoval v boji se zlem moderní doby. Historizace jeho osobnosti je naší aktuální potřebou, neboť v evropském i českém kontextu moderních dějin, ve společenském vědomí, a ke škodě mladých lidí i ve školních vzdělávacích programech, stále chybí. Dějiny jej zaslepeně zhodnotily jako neúspěšného panovníka, kterému se nepodařilo nastolit mír, ale nepřiznaly, že jako jediný z mocných se o něj k vlastní újmě upřímně snažil. Zdá se, že úspěch je pojem velmi relativní co do obsahu i času. Kdyby se Karel I. řídil potřebami pragmatické politiky a z pohledu své doby byl úspěšný, nebyl by svatý. Z pohledu naší doby pak právě jen on, císař Karel, zanechal stopu, která v čase obstála. Jeho konání bylo vedeno pevným ukotvením ve víře, kterou v praxi realizoval dobrými skutky. Láska k bližnímu nebyla pro něho prázdnou frází. Jakkoli byl moderním člověkem počátku 20. století a příznivcem pokroku, neomylně rozpoznal, že zrůdné progresivistické ideologie nemají s pokrokem lidstva nic společného. Jako politik, který hledá mír, ctí právo a spravedlnost, chrání přirozený řád světa, vyznává skutečný pokrok a odmítá progresivistický chaos, ústící v nové totality, je Karel I. velmi důležitý i pro naši dobu.
Blahoslavený Karel I. z Domu Rakouského
Poslední císař rakouský, král český, apoštolský uherský král etc. etc. Karel se narodil 17. srpna 1887 na zámku Perssenbeug v Dolním Rakousku v jedné z nejvýznamnějších vládnoucích dynastií světa. Z rodu Habsburského vzešlo devatenáct císařů Svaté říše římské a dvacet českých králů, dědiců královské krve Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Karel byl prvorozeným synem arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského a princezny Marie Josefy Saské (a tudíž i přímým potomkem krále Jiřího z Poděbrad). Karlovým dědečkem byl arcivévoda Karel Ludvík, bratr císaře Františka Josefa I., a strýcem následník trůnu František Ferdinand d´Este. Ačkoli v dětství byl arcivévoda Karel trůnu vzdálen – následníky byli korunní princ Rudolf (+1889), císařův bratr Karel Ludvík (+1896 ), pak jeho synové František Ferdinand (+1914) a Otto, Karlův otec (+1906) – proroctví řádové sestry Marie Vincentie mu úděl panovníka předpovědělo. Prožil prosté a šťastné dětství, jakkoli jeho otec, voják a milovník žen vyhlášený svými společenskými excesy, mu nebyl dobrým příkladem. Dlužno ale uznat, že péči o výchovu svého syna nezůstal arcivévoda Otto nic dlužen a dbal o jeho vzdělání. Obklopen láskyplnou péčí matky, která ho vychovávala v křesťanské víře, vyrůstal Karel v laskavého a soucitného člověka a do života vstoupil obdařen pevnými morálními zásadami a hlubokou vírou.
Habsburk v Čechách Čechem
Byť byl Karel příslušníkem vladařského domu, studoval na prestižní, ale veřejné škole – na vídeňském Schottengymnaziu. Další vzdělání pak získal v Praze, na Karlo-Ferdinandově universitě. Od roku 1906 žil na Hradčanech a u významných universitních profesorů se věnoval studiu oborů, v tradici vzdělávání příslušníků arcidomu obvyklých: historie, ekonomie, práva. O tom, že tato studia úspěšně zvládal, svědčí i korespondence profesora Jaroslava Golla, který Karla vyučoval dějiny, s Josefem Pekařem. V šestnácti letech byl Karel jmenován poručíkem a v roce 1905 v císařské armádě nastoupil službu: nejprve formálně u husarského pluku svého otce a poté v roce 1908, už jako plnoletý, naostro u dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského, jehož štáb v té době sídlil v posádce Brandejs nad Labem. Ve Františkových Lázních se začal příběh Karlovy celoživotní lásky a manželství, požehnaného osmi dětmi. Karlovo srdce si získala družka z jeho dětských let, princezna Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského (1892 – 1989), která po matce z rodu portugalských králů Braganca zdědila krásu a temperament. Před svatbou se Zita setkala se zvláštním prorockým slovem papeže Pia X., který, žehnaje jejímu sňatku, označil Karla za příštího císaře – v době, kdy ještě nikdo netušil nic o budoucích dramatických osudech monarchie. Císařovna Zita v následujících letech beze zbytku naplnila přání svého manžela, který jí ve svatební den 21. října 1911 řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe“. Do smrti mu zůstala nejspolehlivějším a nejvěrnějším přítelem i rádcem, a v dobrém jej posilovala ve chvílích, kdy zůstal při svém poslání zcela opuštěn. Dá se říci, že v Zitě měla rakousko-uherská monarchie po dlouhých desetiletích zase opravdovou císařovnu.
Hopsa hejsa do Brandejsa
Koncem krátké svatební cesty, dne 28. listopadu 1911, přijel Vysoký pár Karel a Zita s velkou slávou do Brandýsa. Zdejší císařský a královský zámek se stal Karlovým domovem už 1. července roku 1908 a kasárna v bývalé jezuitské koleji naproti poutnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi byla místem, kde vykonával svoji každodenní důstojnickou službu. Jako byl pro svou svědomitost, spolehlivost a kamarádství Karel oblíben mezi vojáky, tak byl pro svou přátelskou povahu, dobrosrdečnost a skromnost oblíben mezi občany města a okolí, s nimiž se rád stýkal. Stejně jako předkové jeho rodu, panovníci, kteří ve Staré Boleslavi budovali mariánskou svatyni (císař Matyáš a Anna Tyrolská), chránili a uctívali obraz staroboleslavské Bohorodičky (Ferdinand III. s císařovnou Marií Annou i Leopold I.), také Karel Habsburský ve svém mládí na tomto starobylém poutním místě chodíval k Palladiu země české a osobně prožíval svatováclavskou tradici – jen možná ještě silněji, protože mluvil česky a s českým prostředím v tomto městě se plně sžil. Císařovna Zita později vzpomínala, že tady novomanželé prožili jediné opravdu šťastné měsíce společného života. V roce 1912 musel arcivévodský pár odcestovat do Haliče, až na tehdejší hranice Rakouska-Uherska s Ruskem (do obce Kolomea, dnes na Ukrajině), kam byl pluk brandýských dragounů přeložen. Karel se Zitou se do Brandýsa stále vraceli, na soukromé i oficiální návštěvy, a zámek Brandýs nad Labem, který si v roce 1917 císař Karel za 8 tisíc zlatých koupil, zůstal jeho osobním sídlem až do konce monarchie. Na poslední návštěvu císařského páru v Brandýse v srpnu 1918 vzpomínal i dr. Otto Habsburský, který si tu tenkrát jako šestiletý v zámecké zahradě hrál s místními kluky.
Císař míru
Atentát na Františka Ferdinada d´Este 28.června 1914 změnil běh dějin i život arcivévodských manželů. Karel se stal prvním následníkem trůnu a zároveň byl spolu s miliónem mužů vržen do válečné vřavy. Na ruské i italské frontě poznal hrůzy války, viděl, jak jsou vojáci obou stran vražděni ohněm a železem. Karel, otřesen jejich osudem, se jako frontový velitel snaží svými rozkazy mírnit válečné běsnění: „Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: nebrat zajatce! Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“ 21. listopadu 1916 se Karel stal vladařem 50-ti milionové mnohonárodnostní říše, zmítané v nekonečném neštěstí světové války, na níž neměl žádný podíl. Válku však zdědil a v prvním manifestu, kterým se obrátil ke svým národům jako nový panovník, ohlašoval: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ Na rozdíl od ostatních mocností a politických sil neusiloval o mír vítězný a byl ochoten přinést v zájmu ukončení světového ničení oběti. Když tajná mírová jednání, která podnikl v březnu 1917 prostřednictvím svého švagra Sixta Bourbonského, ztroskotala, stali se Karel a jeho žena Zita terčem nenávistné kampaně militaristů a nacionalistů, kteří jim vtiskli cejch zrádců: Zita, původem Francouzka či Italka, měla být ve styku s nepřáteli, a Karel prý opustil německého spojence, když nechtěl nasadit proti nepříteli účinné zbraně, když byl proti neomezené ponorkové válce, když zakazoval bombardování nemocnic a kostelů a nechtěl dovolit, aby c. a k. vojáci bojovali na západní frontě. Pro Velkoněmce byl slaboch a loutka v rukou Vatikánu, když podpořil mírovou iniciativu papeže Benedikta XV. a svým humanismem prohrával válku, zatímco v zemích Dohody jej líčili jako tyrana a válečného štváče. Slované v něm viděli Teutona, Němci a Maďaři mu vyčítali slabost pro Slovany. Karel pro uzavření míru riskoval nejen korunu, ale i svobodu či dokonce život, svůj i své rodiny.
Panovník spravedlivý a dobrý
Po nástupu na trůn Karel I. odstranil vojensko-byrokratickou diktaturu a obnovil právní stát. Poprvé od začátku války svolal parlament. „Je Mou neotřesitelnou vůlí vykonávat Prozřetelností Boží Mně svěřená práva a povinnosti takovým způsobem, abych vytvořil základnu pro utěšený a požehnaný vývoj všech Mých národů.…Ve znamení takovéto smířlivosti chci, s mocnou Boží pomocí, vykonávat Své vladařské povinnosti a chci jako první nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály během války a vedly k trestnímu stíhání.“ I když Karlova amnestie z 2. července 1917, které přední čeští politici (Kramář, Rašín) vděčili za záchranu před popravou a za svobodu, nenašla žádoucí pozitivní ohlas a Češi neprojevili za císařův vstřícný čin vděčnost, nemůže být pochyb o tom, že císař činil vše pro mír a smíření, odpuštění, překonání nenávisti. V roce 1919 napsal s velkou úctou francouzský spisovatel Anatol France: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho.“ Za neméně důležitý úkol své vlády císař považoval zmírnění útrap zbídačené země. Moderním způsobem začal řešit sociální otázky. V roce 1917 byl přijat zákon o ochraně nájemníků, o zřízení stížnostních komisí pro dělníky a v říjnu 1917 vzniklo ministerstvo pro sociální péči a ministerstvo zdraví – jako první na světě. Křesťanský panovník Karel I. cítil povinnost pečovat o vdovy, sirotky a válečné invalidy, o mládež, o práva dělníků, sociální zajištění, bytovou politiku. Bojoval proti lichvě a na pomoc chudobou sužovaným obyvatelům Vídně dal k dispozici i prostředky dvora a dělil se i o svůj osobní majetek, i když věděl, že tak může jen málo zmírnit dopady rozpoutané sociální katastrofy.
Podrobněji se s osobností blahoslaveného Karla I. mohou čtenáři seznámit v knize Milana Nováka s názvem Karel I., světec a poslední král v Čechách, která s předmluvou arcivévody Karla Habsburského vyšla v nakladatelství Triton v roce 2022 ve 2. vydání.
Fotografie: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!