Karel I. Rakouský, český král a světec / 2. část
Karel I. Rakouský (1887 – 1922), poslední císař podunajské monarchie a český král, Habsburk – ať chceme či ne – je významnou postavou českých dějin. Jak už víme, po sv. knížeti Václavu je druhým světcem mezi českými panovníky, je Přemyslovcem ve 32. generaci po sv. Ludmile i potomkem krále Jiřího z Poděbrad. V Čechách prožil čtyři důležité roky svého dospívání (1908 – 1912), mluvil česky a zámek v Brandýse nad Labem si zvolil jako své rodinné sídlo. V den úmrtí císaře Františka Josefa I. (21. 11. 1916), uprostřed strašlivé války, stal se císařem a nastoupil strastiplnou cestu, po které došel mezi svaté: …byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálu míru a spravedlnosti a neochvějně směřoval ke svatosti…praví se v dekretu svatého papeže Jana Pavla II. z 12. dubna 2003.
Říš rakouská nezahyne
Císař Karel právem usiloval o to, aby jeho říše přečkala válku. Byl si dobře vědom její nesmírné ceny: byla společnou vlastí desítky národů a menšin i zárukou evropské stability. Rozkladné tendence však byly již příliš silné, vypjatý nacionalismus a levicové hnutí došly nesmiřitelných rozměrů. V podmínkách války a poté socialistické revoluce neměla monarchie šanci na přeměnu ve federální stát rovnoprávných národů, jak císař usiloval od nástupu na trůn a jak vyhlásil svým manifestem naposledy 16. října 1918. Protože odmítal použití síly, všechny změny na mapě střední Evropy se udály bez občanské války a krveprolití. Na konci dnů monarchie – po 700 letech vlády Habsburské dynastie v Evropě – byl císař vyhnán ze své vlasti. Socialistická vláda v panovníkovi, který korunu chápal jako svatou zástavu Boží, odmítl abdikovat a zradit přísahu, cítila stálé ohrožení i přesto, že jej donutila rezignovat na účast ve správě veřejných věcí. Ze švýcarského exilu, kam musel odjet 24. března 1919, Karel bránil úplné likvidaci rodné země připojením zbylého Německého Rakouska k Německu. Stále cítil odpovědnost za své poslání a nepolevil v politické aktivitě. Krvavé události po bolševické revoluci v Maďarsku, k jehož lidu byl vázán přísahou, jej v roce 1921 přivedly ke dvěma riskantním pokusům o restauraci v zemi, která zůstala královstvím a kde byl legitimním a korunovaným panovníkem. Tehdy řekl: „Když se vrátím do Uher, tak to jistě nebude z radosti z panování. Nosil jsem jen trnové koruny a jest to také trnová koruna, kterou mně mají Uhry vrátiti.“ Restaurační pokusy v Uhrách, jako mnoho dalších událostí Karlova života, dějiny vykládají tendenčně i lživě: návrat panovníka na maďarský trůn diplomaticky podporovala Francie, ale když byl v Budapešti zrazen, odmítl Karel dosáhnout vlády za cenu prolití krve. Znovu dal přednost lásce k lidem před vlastní budoucností.
Vezmi svůj kříž
Mocnosti jej poté nechaly transportovat do exilu na ostrov Madeira. Zde zemřel v úplné bídě, ještě mlád, ale vyčerpán, v kruhu své rodiny. Pohřben byl v kostele Panny Marie „Nossa Senhora do Monte“ na Madeiře, kde odpočívá doposud. V posledních týdnech a dnech života bylo jeho duchovní strádání ztíženo i utrpením tělesným. Počátkem roku 1922, jen pár týdnů poté, co na Madeiru mohly přicestovat také děti a rodina byla konečně zase spolu, onemocněl chřipkovým zápalem plic. Epidemie španělské chřipky byla po celé Evropě vražedná, a císařská rodina, která z nedostatku finančních prostředků byla nucena žít ve vlhké a nevytápěné vile ve stálých mlhách vysoko nad městem, nemohla pro Karlovo uzdravení udělat nic mimo své setrvalé a láskyplné péče. Lékaři, kteří byli k nemocnému povoláni až ve chvíli, kdy soudobá medicína už neměla prostředky k záchraně, veškerou tehdy obvyklou léčbou jen násobili nemocnému utrpení. Svědectví o posledních dnech císaře ve svém deníku podala hraběnka Viktorie z moravského rodu Mensdorffů. Císař se stále modlil a v horečkách se vracel k tématům své vlády, včetně problému rozkolu víry v českých zemích. Své ženě připomíná, co ona velmi dobře ví: „Mým veškerým úsilím bylo vždy ve všech věcech rozpoznat co možná nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji, a to zcela“. Zemřel v sobotu 1. dubna 1922 krátce po poledni, zaopatřen svátostmi po Mši svaté, která byla sloužena v jeho pokoji. Skutečnost, že nástupnické státy bývalé monarchie se postavily zády k výzvě vítězných mocností, aby svému bývalému králi poskytli pomoc v nouzi, zůstane provždy jejich hanbou a flekem na praporech „moderní civilizace“.
Politik vizionář
Až do konce života ve vyhnanství se císař Karel vracel k úvahám o společném osudu národů ve střední Evropě. Varoval před těžkými následky rozpadu monarchie, která byla vystavěna na ideji nadnárodní, po řadu staletí umožňující více jak desítce národů žít pospolu poklidným životem ve společné vlasti, která i všem národnostním a náboženským menšinám poskytovala ochranu. Předvídal, že atomizace střední Evropy na tzv. národní státy nemůže být spravedlivá a národnostní problémy ještě zostří. Jak dokládají zápisky ze švýcarského exilu, v úvahách o perspektivách rozparcelované střední Evropy uvádí: „…národy očekává strašný osud, protože německá moc se obnoví v hrozné síle a z východu budou evropskou civilizaci ohrožovat Sověti – malé národy dunajského prostoru se dostanou mezi mlýnské kameny a budou podrobeny a zotročeny.“ Pokud tedy po druhé světové válce a novém rozdělení Evropy byla evropská idea posledního habsburského panovníka vnímána jako pozitivní alternativa k osudu, který Evropu postihl, k ruinám, holocaustu a vyhánění obyvatelstva, pokud jeho křesťanské myšlení bylo stavěno do protikladu k nacionalismu, fanatismu, mocichtivosti a egoistickému materialismu, je to tak správně a je k tomu řada dobrých důvodů. Karel byl mučedníkem, který zahynul v boji s démony moderní doby, a protože byl králem spravedlivého míru, stal se i patronem sjednocené Evropy.
Zachovej nám, Hospodine
Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Na třicet tisíc členů Modlitební ligy císaře Karla už od roku 1925 provázelo Karlovu beatifikaci svými modlitbami. Nacisté pak toto církevní společenství zakázali a jeho předseda, profesor Zessner-Spitzenberg (původem z Dobříčan u Žatce) byl prvním mezi umučenými rakouskými vlastenci v Dachau hned v prvních dnech války. V roce 1949 pak zahájila činnost obnovená „Modlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy“, která si Karlovo blahořečení kladla za cíl. Padesát pět let, od roku 1949 do roku 2004, trval beatifikační proces. V jeho závěru, dne 4. října 2004, papež Jan Pavel II. prohlásil služebníka Božího, Karla I. z Domu Rakouského, blahoslaveným: „ Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem“. Positio, beatifikační spis Karla I., obsahující svědectví 90 svědků, výsledky zkoumání několika tisíc písemných dokumentů, dobrozdání odborných komisí a rozhodnutí teologů včetně ohledání ostatků císaře v kapli kostela Nossa Senhora do Monte na Madeiře ( 1. dubna 1972) i lékařské ověření zázraku (z hlediska lékařské vědy nevysvětlitelného uzdravení z těžké invalidity, způsobené cévním onemocněním u Marie Zity Gradowské, Brazílie, 1960) čítal na dva tisíce osm set stran. Kostel Nossa Senhora do Monte vysoko nad Funchalem, hlavním městem Madeiry, v jehož boční kapli ostatky císaře spočívají, se stal cílem poutníků ze zemí bývalé monarchie i celého světa.
Člověk, světec, vzor
Dojemný příběh Karla I. Rakouského je také pro nás, občany dnešní České republiky, plný znamení. Poslední z českých králů je po boku svatého Václava druhým panovníkem českých zemí, který došel blahoslavenství. S knížetem Václavem Přemyslovcem je Karel Habsburk spojen nejen krví, ale také údělem panovníka, který dle měřítek doby – tehdejší i dnešní – nedosáhl úspěchu, neboť se vždy řídil srdcem, zdravým rozumem a svědomím. Poslední český král se po stu letech vrátil do města svého mládí v Čechách prostřednictvím své relikvie, uložené roku 2011 v poutní Staré Boleslavi. Relikvie Karla Rakouského v kostele Obrácení sv. Pavla v Brandýse nad Labem zde otevřela budoucnost karlovského poutního místa. Karlovy ostatky jsou od roku 2022, kdy jsme vzpomínali 100. výročí jeho smrti, uctívány i v hlavních národních chrámech, v katedrále sv. Víta na Pražském hradě a v katedrále sv. Václava v Olomouci. Byly slavně uloženy i v diecézních katedrálách v Českých Budějovicích a v Opavě, jsou v Litoměřicích a rovněž v rodišti Jana Nepomuckého….Nicméně, tradice, která určuje, že my jsme my a ne někdo jiný, nemá být cestou k návratu do 19. století, ale duchovním východiskem do budoucnosti. Ptáme-li se tedy po odkazu blahoslaveného Karla Rakouského pro naši dobu, pak je to jeho příklad: občana, jenž ví, že slušná společnost stojí na křesťanských hodnotách a ty zároveň jsou i nutnou podmínkou fungování demokracie. Politika, který se odvolává k vyššímu principu mravnímu, ctí právo a spravedlnost pro každého. Státníka, jemuž je mír mezi národy nejvyšším cílem. Člověka milujícího stvořený svět, přírodu a lidi, a ochránce rodiny, jediné přirozené formy lidského společenství. Představitele tolerantního, žitého a praktického křesťanství, jehož důležitost pro lidstvo doložil slovy: „Kdyby každý plnil jen své křesťanské povinnosti, nebylo by ve světě tolik nenávisti a bídy…“
Podrobněji se s osobností bl. Karla I. může čtenář seznámit v knížce Karel I., světec a poslední král v Čechách, která s předmluvou arcivévody Karla Habsburského vyšla v nakladatelství Triton v roce 2022 ve 2. vydání.
Fotografie: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!