Na počátku listopadu slavíme Památku všech věrných zesnulých, lidově nazývanou Dušičky. Rozšíření této památky se připisuje benediktinům, především opatovi sv. Odilovi z reformního opatství Cluny ve Francii kolem roku 1000. Slavení tohoto dne je jistým specifikem hlavně v katolické církvi. Mnozí nekatolíci se staví proti modlitbě za zemřelé, když říkají, že tato modlitba nemá oporu v Písmu svatém. Tato poznámka je zčásti pravda, neboť přímé zmínky o modlitbě za mrtvé jsou jen v Druhé knize Makabejské, která se zachovala jen řecky a kterou židé ani velká část protestantů neuznává za text s jistotou inspirovaný božským Autorem poselství bible.
Navíc mnozí zpochybňují nauku o očistci, která také nemá přímou oporu v bibli. Mezi církevními otci byly tyto otázky chápány rozdílně. Právě díky tomu, že patristická teologie vychází hlavně z Písma sv., jsou na modlitbu za zemřelé a tématiku očistce mezi otci různé pohledy. Významný historik Jacques Le Goff ve své knize Zrození očistce mluví o tom, že koncept a název očistce vzniká před rokem 1000 na katedrální škole při pařížském dómu Notre Dame, z které později vzniká Sorbonna. V tomto prostředí se rozvíjí přímá linka mezi modlitbou za zemřelé a konceptem očistného ohně – očistce. Nejprve se mluvilo o očistném ohni, především na základě 1. Kor. 3, 15: „Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“. Na základě řeči o ohni se později začalo mluvit o očistném ohni (ignis purgatori), z toho označení pak vzniká název purgatorium – očistec.
Jak odpovídat těm, kdo zpochybňují modlitbu za zemřelé a koncepci očistce? Zdá se mi, že by se mohli použít argumenty antropologické (obecně lidské) a teologické.
Obecně lidské je mít vztah ke svým předkům, těm, kteří nám předali život, kulturu a mnoho dalšího. Mnohé kultury praktikovaly kult zemřelých předků, případně se pokoušely s nimi komunikovat a případně získat jejích přízeň a pomoc pro ně a od nich před něčím, co člověka přesahuje, tedy před různě chápanými božstvy. Nakonec i ve Starém zákoně se o tomto mluví a děje se to, byť je to zapovězeno (1. Sam 28, 7). Tedy nějaký vztah ke svým zemřelým mají téměř všechny kultury, když chtějí pro své zemřelé dobro a přízeň božstev, nebo pravého Boha Hospodina. Snaha o vzájemnou pomoc se zemřelými je tedy velmi častá v různých dobách a kulturách.
Pokud jde o důvody teologické, dobře víme na základě Písma svatého a z něj odvozené nauky církve, že po smrti člověka se oddělí duše od těla a následuje tzv. individuální soud. Ten, kdo žil dobře a svatě, jde do nebe. Kdo se rozhodl jít proti Bohu a jeho dobrému plánu s člověkem, odmítne Boha a chce konat zlo, půjde bohužel do pekla, neboť Bůh respektuje svobodu člověka. Zkušenost však říká, že u velké části lidí je to tak někde mezi těmito krajními póly. Velká část lidí chce konat dobro a mnohdy ho koná, často však také podléhá slabosti a hřeší. Zdá se, že pokud z Písma víme, že do Nebe nevejde nic nesvatého, musí být nějaké očištění, Zj. 21, 27: „A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života“. V tomto smyslu se tedy nějaký očistný proces před vstupem do nebe, onoho plného patření (hledění) na Boha, zdá docela logickou variantou.
Myslím si tedy, že byť Písmo svaté o modlitbě za zemřelé mluví minimálně, a o očistci v podstatě vůbec ne, tak to, co učí církev o těchto posledních věcech člověka, je velmi smysluplné. Z kombinace Božího zjevení a běžné lidské zkušenosti je nauka o očistci dokonce velmi smysluplná a logická.
Je na každém z nás, jak možnosti duchovní podpory pro naše zemřelé skrze modlitbu a získání odpustků využijeme, nebo jestli je opomeneme.
Foto: Stanislav Pospíšil jr., Člověk a víra
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!