Politika patří k nezanedbatelným oblastem společenského života člověka. Člověk je tvor politický, který se sdružuje (Aristoteles). Má-li se tedy život člověka projevovat lidsky, potom se musí projevovat především společensky, takže i politicky. Politika není jen vášnivým rozhodným jednáním průbojných podnikavců, které mocenský boj vynáší nad zakřiknuté či málo přičinlivé vrstvy společnosti. Také nepříznivý postoj vůči politice je politickým postojem. Odmítání politiky je „pštrosí“ politika. Důraz na to, že únik z politiky či lhostejnost k politice je negativní politikou, a že se politice nelze vyhnout, může vyvolat zdání, že lidské jednání má být určováno výlučně politickými důvody. To by ovšem bylo nesprávné. Vždyť politický život je pouze skrovnější část života duchovního. Pravá politika má mimopolitický základ (totiž náboženský, etický, estetický, výchovný, filozofický a právní) a nadpolitické vyústění.
Staví-li se proti sobě církev a svět, církev a stát, církev a politika, víra a rozum, nesmí to být chápáno, jakoby církev stála docela mimo svět, mimo společnost, mimo politické dění. Církev a svět se navzájem prolínají. Církev dokáže působit ve světě jako kvas (Mt 13,33) a sůl země (Mt 5,13), jako semeno (Mt 13, 24) a světlo světa (Mt 5, 14).
Učení a působení církve ve společnosti patří k nezanedbatelným projevům církevního života. Současně přispívá ke kultivaci lidstva jako velké rodiny. Proto církev může a musí vždy šířit své sociální učení a hodnotit politické a jiné společenské záležitosti, pokud to vyžadují základní lidská práva nebo spása duší.
Církev v nové době nepřichází se žádným novým sociálním učením, nýbrž podle změněných podmínek zdůrazňuje zásady tradičního učení, jak se utvářely ve světle evangelia. Papež Lev XIII. zdůraznil v encyklice Aeterni Patris (1879) úzkou souvislost mezi filozofií a politikou. Přitom položil důraz na učení sv.Tomáše Akvinského. Důvodem byla výtečnost, s níž se v díle toho světce projevil střízlivý realismus. V sociálním učení církve, opírajícím se přednostně o biblické základy, se spojuje prvek nadpřirozený, moment přirozeně normativní a moment filozofický a vědecký, přičemž se zde jako určitá norma prosazuje také učení sv.Tomáše.
Pokud se však od politiky očekává veškerá spása, pak takové očekávání musí být zklamáno. Politický život nemá pro národ takovou závažnost, jaká se mu často bezdůvodně přisuzuje. Přesněji řečeno politická svoboda a samostatnost nás nespasí, ani nezachrání. Obrození národa se může dovršit, dosáhne-li své správy a nějaké formy politické samostatnosti. Dosažení tohoto cíle však nebude snadnější ani při získání úplné politické samostatnosti. Jde totiž o to, využít politické samostatnosti k vlastní „svébytnosti“ a duchovně-mravní samostatnosti, jakou ani politická samostatnost sama nezaručuje.
Od politiky se však nelze osvobodit. Lze však politickou oblast ovládat a udržovat pod kontrolou. Politika není pouze prostorem k naplňování celospolečenského zájmu. Je také místem, kde si národy, skupiny i jednotlivci ve vzájemných vztazích uvědomují své zájmy; prostorem, ve kterém realizují potřebu sebeuplatnění, potřebu svobody, jistoty a bezpečí. V tomto smyslu platí, že „člověk je tvor politický“. (Aristoteles) V politice a skrze ni existuje jako tvor společenský. V ní a jejím prostřednictvím vystupují jednotlivci, skupiny, sociální vrstvy i národy k sebeuskutečnění. Nakolik je člověk společenským tvorem, natolik buduje vlastní budoucnost v rámci rozličných menších skupin, které vyžaduje k svému doplnění a jako předpoklad dalšího rozvoje sebe i rozvoje celého politického společenství. (1) Člověk ovšem není jen společenským tvorem. Nemůže tedy vyčerpat všechnu svou energii pouze v politickém životě. Je nutné, aby si uchoval a rozvíjel vnitřní život. Je třeba, aby zbaven politických starostí, mohl pěstovat v duši vědění, které nemusí být přímo spojeno s praktickým užitkem. V tomto životním projevu, v němž je třeba klidu a pokoje, soustřeďuje se síla ducha. Právě s ním jsou spojeny vrcholné radosti ducha a jeho nejvyšší činnost. (2) Politika v nějaké míře usnadňuje tento rozvoj. Politika totiž hledá mír mezi všemi lidmi, aby někomu nevznikala od jiného nějaká škoda. Politika pouze usnadňuje tento rozvoj, který je jejím posledním cílem, a to jako jedna z jeho případných podmínek. Sama o sobě však politika tento rozvoj v podstatě nezajišťuje. Křesťanovi politická činnost nestačí. Musí být předcházena, provázena a následována modlitbou.
Sv.Tomáš vystihuje politický problém následujícím způsobem:
1) Každá lidská osoba se má ke společnosti jako část k celku. Proto je celku podřazena. (3) Je tomu tak proto, že člověk není pouhou, ryzí osobou, osobou božskou; neexistuje pouze duchovně, nýbrž je také jedincem, individuem, ozvláštněným zlomkem celého jednoho druhu. Proto je údem společnosti jako její část. Nezbytně potřebuje „tlaku sociálního života“, aby mohl být přiveden právě ke svému životu osobnímu.
2) Člověk má však v sobě jistý život a dobra, která sahají nad uspořádání politického společenství. (4) Je totiž osobou. Lidská osoba jako složka společnosti je její částí jakožto většího celku, jenže nikoli celá, nikoli se vším, co je jí vlastní. Ohnisko osobního života vede člověka nad politické společenství. Na druhé straně se však bez daného společenství neobejde.
Tak se ukazuje protiklad, vytvářející napětí vlastní politickému životu: každé společné dílo je třeba naplnit sociálním celkem jako takovým, tím sociálním celkem, jehož částmi jsou lidské osoby; a tím jsou podřízeny onomu společnému dílu. Přitom ale to, co je v osobě nejhlubšího – její povolání věčné – to je onomu společnému dílu nadřazeno a dává mu cíl. (5)
Politické společenství je čímsi vedeno nad sebe samo. Tím je mu odnímán ráz posledního cíle a je z něj činěn pouze jeden moment, pozemský moment lidského určení. Toto zaměření musí být vyznačeno jako podstatný rys. Politické společenství je společenství lidí nikoli usazených v pevných, definitivních a konečných příbytcích, nýbrž lidí, kteří jsou na cestě. Lze to nazvat „poutnickým“ pojetím lidské společnosti. Směřování člověka k nadlidskému způsobuje, že pro člověka není statické rovnováhy, nýbrž jen rovnováha napětí a směřování; a že politický život, který má směřovat k pozdvihnutí existenční úrovně množství, má současně povznášet k jistému heroismu – tedy žádat na člověku, aby mu mnoho dal. Z toho plyne, že životní úděl příslušníků lidské skupiny nemůže být zaměňován ani s vezdejším blahobytem, ani s blahým uvolněním a odpočinkem. Z toho však nevyplývá, že by lidské společenství bylo pouze prostředkem k věčnému životu, a postrádalo samo v sobě hodnotu cíle (druhořadého). Nevyplývá z toho ani to, že by se člověk (pod záminkou, že politický život přináší četná zklamání) měl trpně smířit s nespravedlností nebo s otrockým údělem a s bídou svých bližních. Člověk vlastně není nikdy trpně usmířen, nikdy nerezignuje. Jeho pojetí současné společnosti míří samo sebou k takové úpravě sociálně-kulturních poměrů, aby poskytovaly jisté pozemské blaho shromážděnému množství; blaho sice jen relativní, nicméně reálné ; míří k určitému stavu, umožňujícímu každé osobě naplnit svůj úděl. (6) Politický život se vyznačuje rozporem: jednak se lidští jedinci jako části politického společenství podřizují danému celku a společnému dílu, jež má být uskutečněno ; jednak je lidská osoba samým ohniskem svého osobního života nadřazena tomuto obecnému dílu a stanoví mu cíl.
Řešení daného rozporu: Nestačí říci, že spravedlnost vyžaduje nového rozdělení společného dobra (jež je společné celku i částem) mezi všechny jednotlivce. Vzhledem k tomu, že časné obecné dobro je společným dobrem lidských osob, je třeba říci, že už podrobováním se obecnému dílu podřizuje se každý také naplňování osobního života druhých lidí. Jenže toto řešení může nabýt praktické a existenciální hodnoty jen v takové společnosti, kde se uznává pravá hodnota společného díla, a tím zároveň politická hodnota vzájemného bratrského soužití. Není duchovní uzpůsobení výstředněji protipolitické, než je nedůvěra k myšlence bratrského přátelství.
Vyvstává zde však problém spolupráce a účasti lidí na politickém životě současné společnosti ustavené původně křesťansky, neboť je tu stejná příležitost jak pro věřící tak pro nevěřící. Toto společné praktické dílo je dílem nikoli posvátně křesťanským, nýbrž světsky křesťanským. Právě tím, že toto společné dílo je světské, a nikoli posvátné, nevyžaduje od každého, aby bylo východiskem vyznávání celého křesťanství. Naopak se vyznačuje jistým pluralismem, který umožňuje soužití křesťanů i nekřesťanů ve veřejném politickém dění. (7)
Společenská skladba politiky v Tomášově pojetí
Politika bezprostředně závisí na vlastním zájmu jednotlivce či skupiny, a pouze nepřímo na jiných činitelích. Politická moc je ve společnosti rozdělována a přenášena na užší skupiny a konkrétní jednotlivce, kteří ji pak uplatňují ve jménu příslušné zájmové skupiny. Tak dochází k členění sféry moci: moc je odstupňována. Organizační složky a jednotlivci disponují tím větší přímou mocí, čím větší dosah a význam mají záležitosti, o kterých mohou fakticky rozhodovat. Vzhledem k tomu, že reprezentativní mocenský systém je náchylný ke stupňování a soustřeďování moci jejími přímými nositeli, proto vyvstává ve všech demokratických společnostech potřeba čelit zneužívání moci příslušnou kontrolou těchto jejích představitelů.
Pojem politické autority je ovšem poněkud širší než pojem politické moci. Mocenský vztah může existovat i bez autority vedoucího politika, pokud se mu příslušníci daného politického seskupení dobrovolně podřizují pouze jako obratnému prosazovateli jejich společných zájmů. Politická autorita však zahrnuje také prestiž vedoucí osobnosti. Tato prestiž vyplývá z mravních ctností vedoucího činitele, z jeho náboženského života, odborných znalostí, politických zkušeností, jakož i z jiných zvláštních osobních vlastností (zvláštní „kouzlo“ osobnosti,aj.) či z umění osobním příkladem strhovat druhé k následování. Struktura autority tedy zahrnuje vážnost, a na ní spočívající převahu některých jedinců, a potažmo i seskupení, sociálních útvarů a kulturních hodnot, a jí odpovídající respektování a podřizování se. Autorita vůdce spočívá na skutečnosti , že tento má vedle politických schopností a moci, ještě jisté další, zejména nábožensko-mravní a jiné přednosti,a že lidé příznivě hodnotí jeho přednosti a ochotně a s důvěrou se mu ve svých postojích a chování podřizují. Politická autorita je složitý sociálně- kulturní útvar. Tento útvar se mění a vyvíjí současně s měnícími se mravními, odbornými aj. vlastnostmi vedoucího činitele, ale také se změnami sociálně-kulturních podmínek (zvláště s měnícími se vztahy uvnitř daného politického seskupení, totiž mezi vedoucími a vedenými). Přes závislost politické autority na proměnlivosti daných činitelů, nepostrádá tato autorita stabilitu, pokud se vztahy uvnitř daného politického seskupení a mezi tímto seskupením a jinými politickými útvary řídí zásadami pravdy a spravedlnosti, a jsou-li účinně oživovány duchem solidarity. (8)
Prostředky politiky jsou zpravidla všechna ta opatření, která přispívají k zavedení, udržení a upevnění míru a pokojného soužití mezi národy. Odmítání destruktivní politiky neznamená hlásání pasivity a poraženectví; neznačí to, že by se člověk měl před něčím sklonit: před živelnými pohromami, hladomorem či před důsledky vlastní lidské hlouposti, počítaje v to válku. Je však nutno si uvědomit, že válka – na rozdíl od míru – postrádá strukturu, zakládající se na lidské přirozenosti. Válka či revoluční aj. násilí nemá přirozeně řádné, pravidelné základy. Třebaže je válka častou, ba obvyklou součástí konkrétní politické skladby , takže se povrchnímu pozorovateli může snadno jevit jako „pouhé pokračování politiky násilnými prostředky“, nevyplývá z toho, že by toto navazování války na nějakou politiku bylo pravidelné, řádné. Přirozeným smyslem, pokračováním a vyústěním politiky je totiž mír. Nadpřirozeným smyslem politiky je „pokoj Boží“. Bůh dopouští válku jako „pokračování politiky“ a umožňuje ji člověku nikoli jako důsledek, plynoucí z řádu, vtištěného do skladby lidské přirozenosti, nýbrž jako důsledek její zděděné dezintegrace.
Při rozlišování oprávněnosti či spravedlnosti nějaké války vychází sv.Tomáš z odkazu sv.Augustina. Toto rozlišování války na spravedlivou obranu a nespravedlivé napadení pozbývá v dnešním světě, poznamenaném přítomností zbraní hromadného ničení /atomových, biologických, chemických a elektromagnetických/ na závažnosti. Jakékoli použití zbraní hromadného ničení /včetně Hirošimy/ je nemorální.
Přes častost a rozšířenost svého výskytu zůstává každá válka nepřirozenou složkou politiky. O přirozené skladbě lze opodstatněně hovořit jen u mírového soužití. Nicméně nelze upřít válce, jakož i útvarům (milice či policie, vojsko, zbraně, atd.) a činnostem, souvisejícím s ozbrojeným násilím (válečná taktika a strategie, atd.) nějakou pseudo-strukturovanost. Vyznačují se tedy strukturou, avšak tato struktura nemá ráz, odvíjející se přirozeně z ní samotné, nýbrž jen případně podmíněný, závislý na jiném. Pseedo-skladba války a násilí vůbec se uplatňuje, udržuje a parazituje pouze za nepřítomnosti míru. Místně a dobově omezená absence mírového soužití je případná podmínka války.
Mají-li křesťané ve světě inspirovat časný řád ve smyslu služby člověku a společnosti, nemohou se vyhýbat účasti na politice; mají všichni i každý jednotlivec právo a povinnost účastnit se politiky, i když co do stupně, funkcí a odpovědnosti různým, navzájem se doplňujícím způsobem. Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, které se nezřídka vznášejí proti vládním činitelům a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše nijak neospravedlňuje odpor nebo nechuť křesťanů k veřejným záležitostem.
Výhradní suverenita nepřísluší žádnému zájmovému sdružení, nýbrž jedině státu, který jako oprávněná autorita pečuje o zájmy všech občanů. (9)
Odkazy:
1) Pavel VI. – Apoštol. list Octogesima adveniens, 1971, II/4; Jan Pavel II. – Christifideles laici, 1988, III/42.
2) J.Danielou – L´oraison probléme politique, Paris 1965, s.23-42.
3) St.Thomas Aquinas – Summa theologica,II,II,64,2.
4) Tamtéž, I, II, 21,4k3.
5) St.Thomas Aquinas – On Politics and Ethics, New York-London 1988, Norton & Comp., s.18O-189.
6) J.Maritain – Integrální humanismus, Řím l967 Křest. akademie, s.131-133.
7) Tamtéž, s.195-196.
8) Jan XXIII. – Okružní list Pacem in terris, III/5.
9) St.Thomas Aquinas – The Political Ideas: Representative Selection, New York l953 Hafner; V.A.Padovani – Il pensiero politico di Tomaso d´Aquino, In: Divinitas 11(l967), s.661-668.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!