Přinášíme rozhovor s MUDr. Lucií Šmehilovou, která se podílela na zorganizování petice zdravotníků a psychologů na podporu manželství jako svazku muže a ženy.
Co vás vedlo k zorganizování petice psychologů a zdravotníků na podporu
manželství jako vztahu muže a ženy?
Kromě osobní potřeby udělat něco pro zachování manželství jako svazku muže a ženy mne, pravděpodobně nechtěně, inspiroval jeden pan poslanec, který se kromě jiného vyjádřil, že má asi 30 podpisů od pediatrů na podporu manželství pro všechny. To mne zaujalo, protože do té doby jsem si nemyslela, že bych se mohla jako zdravotník k tomu nějak vyjádřit. A tak jsme s přáteli vytvořili tuto petici, která je myslím založena na jasných a korektních argumentech.
Inspirovala vás petice živnostníků a podnikatelů, kteří se rozhodli
ozvat po nátlaku 66 korporátů a firem, kdy Vodafone a další společnosti
vyzvaly premiéra Fialu k podpoře manželství osob stejného pohlaví?
Určitě ano. Tato petice mne velmi povzbudila, protože vzešla od „obyčejných lidí“, ke kterým se řadím i já, a podařilo se poctivou a mravenčí prací, bez jakékoliv finanční pomoci zájmových či jiných skupin sesbírat za poměrně krátkou dobu přes 100 podpisů a předat je i s výzvou panu poslanci Marku Bendovi, který, jak věřím, o ní informoval pana premiéra. Velmi mne oslovila skromnost a pravdivost, se kterou byla celá tato akce uskutečněna.
O Praze se říká, že je centrem byznysu s dětmi „vyráběnými na zakázku“.
Cizinci, obvykle homosexuální páry nebo osaměle žijící muži, si kupují
děti zcela mimo kontrolu úřadů nebo soudů. Kam jsme se to dostali?
Pro mne je každé dítě dar. Tedy rozhodně ne něco, na co mám nárok. Jeho početí a posléze narození je jeden velký zázrak. A tím to nekončí. Každý lidský život je ve své jedinečnosti úžasný. My všichni, kteří máme možnost být nějakému dítěti jakýmkoliv způsobem na blízku ať už jako rodiče nebo jako širší rodina, máme tento dar přijmout takový, jaký je, a snažit se ho postupně objevovat a chránit, aby se mohl naplno ukázat v celé své kráse. Je to pro nás radost, ale i starost, vyžaduje to téměř neustálé dávání sebe sama pro druhého, který nás potřebuje a pro kterého jsme byli určeni jako ochránci a průvodci životem. Postoji, který vnímá dítě jako uspokojení vlastní potřeby, nerozumím.
Často se v těchto situacích zmiňuje „my máme právo“. Na klima, dítě, …
Kdo se ale zastane těch, co se teprve mají narodit do tohoto světa? Kde
je jejich právo na maminku? Vždyť už světově uznávaný profesor Zdeněk
Matějček hovořil o tom, jak je důležitý vztah mezi dítětem a matkou v
prenatálním stadiu, jak je důležitá rodina.
Myslím, že každé „právo“ má své hranice. Nemohu vyžadovat „právo“ na úkor někoho druhého. Za početím každého dítěte je máma a táta, kteří se nějakým způsobem rozhodli spojit tak, že z toho vznikl nový život. Navíc se nesmazatelně do tohoto nového života zapsali. Každé dítě má něco ze své biologické matky a svého biologického otce a nejen z nich, je tam stopa prarodičů atd. Každé dítě má právo vědět, po kom má oči, postavu i některé charakterové či povahové rysy. Je to důležité pro přijetí a porozumění sobě sama. Navíc, pokud by se právní norma změnila ve prospěch „práva na dítě“, mohlo by každé vyjádření, které by s tím nebylo v souladu, být právně postižitelné.
Už dnes se o mladé generaci hovoří jako o „sněhových vločkách“. Co může
přijít dál? Když se rozbourá institut rodiny a dospívající děti se budou
ptát – kdo je moje skutečná maminka? Kde mám kořeny? Kdo jsem já?
Celý život bude hledáním sebe sama v těch nejzákladnějších parametrech a lidé nebudou schopni žít plnohodnotný život, natož aby vytvářeli mezilidské vztahy, neřkuli zakládali rodiny. Nevím, komu tím prospějeme…
Vyjít na veřejnost s názorem o nezastupitelnosti rodiny, kterou tvoří
muž a žena, se dnes stává aktem odvahy. To, co bylo donedávna přirozené,
co bylo pevným bodem zdravého růstu společnosti, je dnes zpochybňováno,
bouráno a za podpory tučných finančních dotací likvidováno. Vnímáte to i
ve svém prostředí?
Bohužel ano. Lidé si myslí, že když odmítnou svazky stejnopohlavních párů, tak budou označeni za netolerantní, nechápající dnešní svět atd. Mnohdy mají někoho takového (myšleno homosexuála) v rodině a myslí si, že ho tím odsuzují, místo aby ho chránili a hájili. Je to ale omyl. My jako společnost jsme se myslím dost posunuli v tom, že homosexualita není něco zakázaného, že homosexuálové nejsou odsuzováni, ale přijímáni a snažíme se jim vyhovět v jejich požadavcích. Nemůžeme ale takto činit na úkor práv druhých – zejména těch nejmenších. Měli bychom si přiznat, že pro zdravý vývoj dětí je ideální, když vyrůstají společně se svou mámou a tátou a v zájmu dětí bychom jako společnost toto měli podporovat.
Jaké máte na petici ohlasy?
Za poměrně krátký čas se našlo již cca 90 zdravotníků a psychologů, kteří s ní vyjádřili souhlas. Jsou to lidé napříč republikou a profesemi, kteří nejsou členy žádné společné organizace. Je to tedy opravdu „hlas lidu“. Moc jim za to děkuji nejen já, ale všichni, kteří jsme se rozhodli tuto výzvu zveřejnit.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!