Komentář Tomáše Machuly
Nedávno jsem si od jednoho z koryfejů české progresivně liberální scény přečetl, že pro konzervativce je příliš progresivní i eroze hornin. To mě pobavilo a přivedlo k zamyšlení. Nerad se zařazuji do škatulek, ale mám-li si vybrat mezi progresivismem a konzervatismem, jednoznačně volím konzervatismus. Ne proto, že bych si stěžoval na nesnesitelnou rychlost eroze hornin, ale proto, že mi na progresivismu vadí, že je pro něj pomalá i rychlost světla. Ale nemá smysl po sobě házet bonmoty. Opravdu jsou progresivisté a konzervativci takoví blázni, jak to evokují podobné nálepky používané ve snaze rádoby vtipně deklasovat ideového protivníka?
Banální pravda je, že některé věci (např. tělesná teplota nebo měnový kurs) si žádají dlouhodobou stabilitu. U jiných je nám zase každý pokrok málo (např. růst mzdy nebo naše schopnost se naučit třeba nějaký cizí jazyk). V tom se samozřejmě všichni shodneme. Každý chce v něčem pokrok a něco chce zachovat jako dlouhodobě stabilní. To, co je problém, je rozhodnout, co má být stabilní, a co se má dynamicky měnit. Hlavně jde o hodnoty a jejich přijetí ve společnosti. Je jasné, že naše chápání a interpretace hodnot nejsou nikdy dokonalé a musí se tedy nějak vyvíjet. Pokud možno musíme růst ve správném chápání věcí a musíme je také rozumně uplatňovat v proměnlivých okolnostech života. Na druhé straně bychom se měli dlouhodobě držet toho, co poznáváme jako rozumné, dobré a prospěšné. Jinak řečeno, neměli bychom ani zamrznout ve statu quo, ani bezhlavě toužit po změně jen kvůli tomu, že se nám stabilita jeví jako nudná. Obojí je nerozumné.
Jak jsem řekl, jsem spíše konzervativní, než progresivně liberální, takže nechám progresivní sebezpyt na přátelích z druhého břehu a budu se věnovat spíše konzervativní sebekritice. To, co je a má být stabilní, jsou především základní lidské hodnoty. Jak říkáme my nenapravitelní metafyzikové, jsou to hodnoty přirozené. Jestli chci něco konzervovat, tedy uchovávat svěží a životaschopné, tak je to naše lidství. Nad erozí hornin, stejně jako nad změnou podob našich měst, společenských institucí či zvyklostí setřu slzu jen tehdy, když bude ohrožovat naše lidství a naše přirozené lidské hodnoty.
Významná je také otázka, co přesně máme ve své moci a co můžeme reálně změnit. Radikalita protestů např. proti produkci CO2 nebo proti přílišnému užívání velkých aut ve městech vychází právě z vědomí svých omezených sil. Neumím změnit celý svět, tak se aspoň snažím zvýšit váhu své lokální akce radikalitou. Sám bych navrhoval uchopit progresivismus a radikalitu z jiného konce. „Radikální“ je slovo odvozené z latinského radix, což je kořen. Být radikální by tedy mělo znamenat jít ke kořenům. Jen tak můžeme být dostatečně progresivní neboli pokrokoví sami u sebe. Blížící se postní doba nás k takové radikalizaci (zaměření se na kořeny naší existence a smyslu našeho života) vybízí. Pokud se této výzvy chopíme, budeme moci také udělat pokroky neboli progres ve vlastním životě občanském i duchovním. Beze změny nás samých světu příliš neprospějeme, ať si naši přátelé progresivisté myslí cokoli. Abychom si po skončení postní doby zase nepovzdechli nad promarněnou příležitostí, postavme se čelem k této výzvě: Buďme radikální! Buďme progresivní! Ale po našem.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!