Už více než jedno století vyvolává sympatie i antipatie a tento komentář jsem psal s úmyslem, aby pomohl zorientovat se v díle a životě Jiřího Wolkera (1900–1924). „Jak to bylo s tím jeho komunismem?“ jako bych slyšel otázku. Nejen o tom se dočtete v příspěvku, jenž vznikl coby připomínka sta let od smrti významné osobnosti českého písemnictví.
V roce 1934 došlo k zvláštní situaci, kdy se nekomunista Karel Čapek zastal v Lidových novinách Jiřího Wolkera proti kritice v článku Dosti Wolkera!, jehož autory byli komunisté Bedřich Václavek, František Halas a Artuš Černík. Co Wolkerovi, jenž byl deset let po smrti, vytkli? Že nedospěl k dost rozhodnému revolučnímu stanovisku a že svou neurčitostí zavinil svou popularitu, kdy ho čte kdekterá třídně neuvědomělá duše, kdejaký obyčejný člověk, nacházející ve Wolkerově poezii kus vlastního života. Na to Čapek opáčil: Ideál poezie je, aby „vyslovila to, co druzí lidé prožívají nejasně“.
K další kritice na básníkovu adresu, která kárala jeho rozkochanost, mnohomluvnost a blízkost jarmareční písni s banalitami a moralizováním, Čapek poznamenává, že kritici bezděky vystihli, v čem je Wolkerovo šťastné specifikum, díky němuž jsou jeho básně tak nestrojené a sdělné. Tímto sporem chci ilustrovat skutečnost, že čtenáři se lišili v tom, jakou váhu přisuzovali Wolkerovu socialistickému světonázoru: jeho dílo měli jedni rádi navzdory tomu názoru, druzí kvůli němu.
Podívejme se blíže, co Wolker psal, abychom do pře vnesli více jasu. V jeho rané tvorbě najdeme vliv antické tradice, najdeme v ní také dekadentní tón a smyslovou konkrétnost inspirovanou Šrámkovým Splavem. Jeho první básnická sbírka Host do domu, vydaná roku 1921, svědčí o Wolkerově posunu: dekadence je pryč a panuje radostný údiv nad prostými, všedními věcmi: S chlapeckou naivitou, řekněme s dětskou moudrostí, objevuje ve stvoření tichou harmonii. Nástrojem mu je jazyk podobný mluvenému, rým a hlavně křesťanská symbolika.
Stejnou dikcí jako Host do domu je psána dlouhá báseň Svatý Kopeček, jež vyšla v témže roce: vypravěč-student přijel z Prahy navštívit prarodiče v kraji dětství a setkává se s přáteli – venkovskými hochy. Volně plynoucím řetězcem dojmů probleskuje mravní závazek „uzdravit svět“, objevuje se i romanticky laděná narážka na Rusko a Lenina. Jistě, Wolker vstoupil roku 1921 do KSČ. Nicméně i při tomto vědomí nutno říci, že popsaná díla nejsou poznamenána socialistickým smýšlením, ale nanejvýš sociálním cíťením. Wolker byl v letech 1921–22 členem levicové Literární skupiny, v jejímž programu byl socialismus pojímán jako v podstatě humanismus té doby.
Vraťme se však k tomu, co vznikalo pod rukama sledovaného básníka: roku 1922 vyšla sbírka Těžká hodina a v ní se už setkáme s obrazy revoluce a třídního boje. Ale v jakém kontextu? Ten, kdo v básních promlouvá, dospívá v muže, jde do konfrontace, je opojen přísným a spravedlivým, nadosobním zákonem, který ho popouzí k aktivitě a kterému dal jméno socialismus. Je tedy Těžká hodina o socialismu? Daleko spíše je o ontogenezi – o onom dozrání chlapce v muže.
Nehledě na tuto interpretaci platí, že Wolker se „obrátil“ k socialismu až v závěru svého života: v roce 1922, kdy napsal převážnou část básní Těžké hodiny, mu už nezbývaly ani dva roky. Většinu let – a to i tvůrčích – prožil jako „třídně neuvědomělý“. Jako komunismus byl epizodou v příběhu Jiřího Wolkera, tak poezie oslavující proletariát byla pouhou epizodou v české literární historii. Tento efemérní proud spisovatelů, k nimž bývá počítán i Wolker, netrval déle než tři roky: Co by s tím básníkem bylo pak? Jaroslav Seifert, Wolkerův přítel, se od skládání proletářských veršů vydal na cestu samostatného vývoje a oprostil se od ideologií. Jak by na takovém rozcestí obstál Wolker se kvůli smrtelné tuberkulóze, jež ho postihla, už nedovíme.
Kým byl, kým chtěl být
Jiný Wolkerův přítel, Vítězslav Nezval, ve svém projevu proneseném v lednu roku 1934 v Prostějově ukázal, jak neomaleně lze malovat básníka na rudo a zároveň pěstovat kult jeho osobnosti. Text je bohatý na velkohubá tvrzení typu: „Nikdy nebyla definována marxističtěji skutečnost.“ (Toť o závěru Těžké hodiny.) A dále: „Ukázal tolik neuvěřitelné statečnosti, že z ní budou moci žíti celá příští pokolení.“ (Míněno na básně z časů nemoci.)
Nezval ve snaze přesvědčit nás o své věci dosahuje pravého opaku. Takže když horuje za opravdovost umělcova příklonu ke komunismu, používá přirovnání: „Wolker sám na sobě provádí operaci.“ Možná už tušíte, z čeho plyne má pochybnost, ale raději ještě dva citáty: „Jeho přesvědčení vyplývalo z hlubokého intelektuálního porozumění socialismu.“ A potom: „Jistot revolučního smýšlení dospěl složitou myšlenkovou a citovou problematikou.“ Vždyť Nezval sám nám zde nechtěně dokládá, že Wolkerův komunismus byl čistě intelektuální, salonní záležitostí.
Není divu, Wolker nebyl dělník ani se nikdy nepohyboval v dělnickém prostředí. Narodil se do ekonomicky úspěšné měšťanské rodiny, obývající dům na prostějovském náměstí. Jeho otec pracoval jako bankovní úředník, dědeček byl řezníkem a palírníkem; s prarodiči trávil prázdniny ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce. Kulturní záliby zdědil po rodičích, zaplatili mu hodiny klavíru a houslí, poslali ho do skautu, takže v letech 1916 a 1917 se účastnil vůbec prvních skautských táborů v Čechách. S komunismem se Wolker poprvé setkal (samozřejmě teoreticky) na gymnáziu, kde měl na něj v tomto smyslu vliv literárně činný profesor Antonín Dokoupil.
Ale kde Wolker vplul do vod levicových spisovatelů? Bylo to na přelomu let 1919 a 1920 v pražské kavárně Union: tam jej s umělci-socialisty seznámil Zdeněk Kalista (mimochodem pozdější katolík a velký znalec baroka). Jelikož Wolkerova levicová iniciace proběhla v kavárně, nepřekvapí nás, že v projevu z r. 1934, jímž jsme se zaobírali před chvílí, se Nezval pochlubí, že mu „v jedné pražské kavárničce“ básník odrecitoval skoro celého Hosta do domu.
Bude užitečné dokončit analýzu uvedeného projevu – čtu v něm: „V období Těžké hodiny si [Wolker] ukládal vědomě a dobrovolně jistou askezi,“ čímž se zde míní vytěsňování půvabných obrazů. Tudíž básně Těžké hodiny jsou socialistické a tvrdé, bojovné a revoluční, poněvadž tvůrce se rozhodl, aby takové byly. Na tomto místě musím učinit zmínku o Wolkerově teoretickém zájmu o proletářskou poezii – čili on ji nejen psal, ale též stanovoval, jak by se měla psát. Jinými slovy – i s ohledem na výše řečená fakta – socialismus ve Wolkerově poezii je více méně plodem autostylizace.
V analyzovaném Nezvalově projevu je báseň Svatý Kopeček přirovnána k loučení – poeta se loučí s minulými lety, s rodným krajem, aby vyrazil do boje. Na to odpovím jedním veršem právě ze Svatého Kopečka: „s tím, s čím nejvíce se loučíváme, jsme nejméně rozloučeni.“
Héros lidové demokracie
Dosud jsme se zabývali otázkou, jestli je oprávněné Wolkera počítat mezi socialistické autory. Ovšem nezávisle na odpovědi Wolker mnohdy a mnohými mezi takové autory počítán byl. Že přitom úpěla i základní fakta, vidím např. na příspěvku už dotčeného Vítězslava Nezvala na wolkerovské konferenci roku 1954: Když se snaží kamaráda zachránit od „měšťáckého původu“, z Wolkerova otce se stává prostě „úředník“, z matky „kulturní pracovnice“ a z prarodičů „venkované“. Na milovaného učitele je povýšen Zdeněk Nejedlý, a ptáte-li se, proč je Wolkerova poezie krásná, Nezval vám vysvětlí: „Myslím, že tomu tak je právě proto, že se stala poezií zaměřenou k revolučnímu světovému názoru.“
Dílo Jiřího Wolkera nebylo z dobových souvislostí vytrhováno a k propagandě zneužíváno jen v 50. letech, ale také v době normalizace. Architekti komunistické kulturní politiky totiž ve Wolkerovi našli materiál lákající ke zneužití: boj za nový život, kolektiv, budovatelská vitalita, svržení vykořisťovatele – takové prapory vyvěsili nad jeho jméno. Důvodem, proč Wolkera použili jako symbol, byla i jeho nelíčená oblíbenost mezi čtenáři, kvůli jejichž zájmu roku 1964 výbor z básníkových veršů Srdce štít dosáhl 26 500 výtisků (což je v dnešních podmínkách na knihu veršů nepředstavitelný náklad).
Co čtenáře na Wolkerovi odjakživa přitahovalo byly kromě srozumitelných, libozvučných veršů i jeho osudy, pročež vznikla řada vzpomínkových knih (např. Kamarád Wolker od Zdeňka Kalisty či Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky od Zdeny Wolkerové) a od jeho smrti do roku 1984 vyšla skoro dvacítka svazků zpřístupňujících Wolkerovu korespondenci. To byl další důvod pro komunistický kult Wolkera, protože propaganda nepotřebovala ani tak básníkovo dílo, jako spíše jeho příběh, z nějž se po patřičných úpravách stala héroická legenda.
Snažil jsem se svou úvahou ukázat, do jaké míry Wolkerovo dílo je dílem socialisty – přestože takovou věc nejde vyjádřit v nějakých objemových jednotkách, ale jen popisem jakosti: zkoumáním, do jakých oblastí onen světonázor zasáhl. Vedla mě k tomu nelehká situace křesťana, v níž se ocitá, když si chce četbu vybrat z českých beletristických autorů 20. století – jejich většina se totiž přinejmenším v jisté fázi života hlásila ke komunismu čili ideologii z podstaty zcestné. Leč i v řadách takových autorů nalézáme ty – a Wolker mezi ně myslím patří –, jejichž dialog s múzou Euterpé byl intenzivnější než dialog s ideologií – v jejich díle se vyplatí rozlišovat koukol od pšenice.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!