Třetí díl historického seriálu o našich Habsburcích
Malý Maxmilián, budoucí český král, byl nadán veselou povahou a pronikavým intelektem, který v klidném prostředí velké rodiny šťastně hltal podněty od učitelů. Ti z kralevice vychovali vskutku humanistického panovníka, ale jeden z nich způsobil rozruch: bylo odhaleno luterské smýšlení preceptora W. A. Schiefera, který pak byl zbaven funkce. Byla to doba, kdy se luteránství šířilo živelně a hranice mezi konfesemi ještě nebyly jasné – proto mohly myšlenky reformace dospět až k uším habsburského prince, v němž vzbudily sympatie natolik trvalé, že se z nich stal hlavní zdroj zájmu historiků o Maxmiliána.
Tento mladý arcivévoda z dynastie Habsburků, vždy neochvějně setrvávajících v lůně katolické církve, vlastnil luterskou Bibli, opovržlivě se vyjadřoval o papeži a přátelsky korespondoval s protestantskými kurfiřty. Jeho otec Ferdinand tomu pochopitelně nepřihlížel nečinně a rozhodl se syna preventivně oženit s jeho španělskou sestřenicí, věrnou katoličkou Marií (r. 1548, bylo mu jednadvacet). Maxmilián strávil ve Španělsku několik let a kromě slona si domů do Vídně přivezl též nechuť ke všemu španělskému: manželství se naplnilo a přineslo kupu dětí, ale Španělům u dvora Maxmilián nedůvěřoval. Ke zděšení otce, španělských příbuzných i papeže si ke dvoru pozval lutersky kázajícího patera Pfausera, zpěčoval se účasti na mších a procesích, nemluvě o odmítání svátosti smíření.
Rozpor tím nevznikal jen ve vztahu kralevice k otci, ale i v něm samotném: Maxmilián si totiž přál úspěch dynastie – i když do ní svými názory nezapadal. Když zjistil, že by se po eventuální konverzi nemohl spolehnout na přízeň protestantských knížat, přestal si zahrávat s myšlenkou na přijetí protestantského vyznání, smířil se s otcem i církví a roku 1562 jí přísahal věrnost. Krátce nato spočinuly na jeho skráních koruny česká, uherská i římská.
Navzdory řečenému by bylo mylné Maxmiliána označit za skrytého protestanta, protože on sám se neztotožňoval s žádnou určitou konfesí, považoval se prostě za křesťana a jeho ideálem bylo křesťanství bez schizmat. Snil o sloučení katolictví s luteránstvím teologickou cestou a veškeré další tříštění křesťanství se mu příčilo – z toho důvodu nesnášel kalvinisty, novokřtěnce a Jednotu bratrskou. Ten „správný“ protestantismus pro něj představovala pouze tzv. augsburská konfese (jakési nejuniverzálnější reformační vyznání), kterou také roku 1571 povolil šlechtě v Dolních Rakousech.
Když ale čeští protestantští páni vespolek sestrojili tzv. českou konfesi, zdráhal se a dal k ní v roce 1575 nakonec jenom ústní souhlas výměnou za to, že stavy uznají jeho syna Rudolfa za nástupce trůnu. Jeho postoj k Čechům obecně lze charakterizovat jako rezervovaný a do českých zemí zajížděl jen zřídka. Maxmiliánovu touhu po křesťanství zbaveném vnějších forem odráží jeho heslo „Providebit Deus“ (= Bůh mne ochrání) i skutečnost, že na smrtelném loži odmítl svátosti umírajících – když ho přemlouvala manželka, odvětil: „Můj kazatel je v nebi.“
Jeho řekněme vágní postoj náboženský se jakoby přenášel i do jednání politického: Roku 1566 starý sultán Süleyman Nádherný vypověděl Vídni válku (kolikátou už vlastně?) a vtáhl s více než 100tisícovým vojskem do Uher. Císaři se v reakci na to podařilo shromáždit dosud největší křesťanskou armádu, jaká kdy proti Turkům stála, leč k jejímu zásahu do boje rozkaz nedal. Zatímco posádka pevnosti Sziget, čítající pouhých 2300 mužů, odrážela zteče mohutných Süleymanových vojů, hlavní síly císařských stály na místě a nepodnikly nic.
Guvernér pevnosti Sziget, uherský šlechtic chorvatského původu Mikloš Zrinyj, po měsíci obléhání držel se svými vojáky už jen poslední pobořenou věž a poznal, že dalšímu útoku by podlehli; avšak než aby padli do rukou Turkům, rozhodl se Zrinyj zemřít v boji: Dal snosit dohromady zbývající střelný prach, opatřit nálož zápalnou šňůrou a tu na povel zapálit – v oné chvíli poslední hrstka obránců vedená Zrinským učinila zpoza opevnění výpad proti mohamedánům. Všichni obránci našli ve střetu smrt, a když se pak sultánovi ozbrojenci nahrnuli do pevnosti, střelný prach vybuchl.
Maxmiliánovi se také nepodařilo najít funkční řešení otázky nástupnictví. Ne že by zanedbával manželské povinnosti, vždyť zplodili s Marií 15 dětí, z nichž pět synů se dožilo dospělosti. Jenže co s pěti královskými syny? Rozkrájet kvůli nim tak pěknou říši by přece byla škoda! Dědicem byl tedy ustanoven nejstarší Rudolf a ostatní se museli spokojit s apanáží (tj. peněžitý důchod). Že to některým nestačilo, uvidíme.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!