Třetí díl seriálu u příležitosti jubilea anglického spisovatele a novináře Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936). Dnes si přečteme jeho fejeton nadepsaný Prehistorické nádraží.
Nádraží je obdivuhodné místo, třebaže Ruskin byl jiného názoru. Nesdílel tento názor proto, že sám byl dokonce ještě modernější než nádraží. Nesdílel ho proto, že sám byl prudký, vznětlivý a supěl jako lokomotiva. Nedokázal ocenit starobylé ticho panující na nádraží.
„Na nádraží,“ říkal, „jste v neustálém spěchu, a jste tedy chudáci“; ale takoví být přece nemusíte, nebudete-li tak moderní jako Ruskin. Pravý filozof nemyslí na to, aby přišel tak akorát včas k vlaku, jen snad když jde o sázku nebo o žert.
Jediný způsob, jak chytit vlak, na který jsem kdy přišel, je zmeškat ten, který jel před ním. Udělejte to a uvidíte, že na nádraží je klid, jaký bývá v katedrále. Nádraží má opravdu mnoho rysů příznačných pro velkou církevní budovu; má rozlehlé klenby, prázdné prostory, barevná světla a hlavně opakující se rituály. Je zasvěceno oslavě vody a ohně, prvotních živlů veškerých lidských obřadů. Nádraží se konečně podobá spíš starým náboženstvím než novým tím, že tam chodí lidé. V souvislosti s tím se také sluší připomenout, že všechna lidová místa, všechna shromaždiště, která lid dnes užívá, mají sklon si co nejlépe uchovat starobylý ráz mnohem víc než místnosti či stroje, jakých užívají privilegované třídy. Lid obecný nemění všechno tak rychle či zgruntu jako vyšší společnost. Ruskin mohl nalézt více vzpomínek na středověk na nádražích podzemní dráhy než ve velkých hotelech mimo nádraží. Všechny velké přepychové paláce, které si boháči staví v Londýně, mají nestoudná a vulgární jména. Jejich jména jsou buď snobská jako například Hotel Cecil, nebo (což je ještě horší) kosmopolitní jako třeba Hotel Metropole. Jedu-li však vozem třetí třídy z nejbližší stanice okružní dráhy v Battersea do nejbližší zastávky u Daily News, tvoří jména stanic jednu dlouhou litanii slavnostních a posvátných vzpomínek. Opouštěje Viktorii přijíždím k parku, který patří zejména apoštolu svatému Jakubovi; pak jedu k Westminsterskému mostu, jehož jméno samo připomíná strašlivé opatství; Charing Cross pozvedá symbol křesťanství; další stanice se nazývá Temple a Blackfriars mi připomíná středověký sen o bratrství.
Chcete-li nalézt uchovanou, neporušenou minulost, jděte po stopách milionových zástupů. Nevzdělaní lidé staré věci přinejhorším postupně opotřebují a zničí pouhým chozením. Vzdělaní je však odkopnou z pouhých kulturních choutek.
Tohle všechno si hluboce uvědomuji, když se procházím po prázdném nádraží, kde vůbec nemám co na práci. Vytáhl jsem si z automatů velké množství čokoládových bonbónů a také cigarety, karamely a jiné věci, které nesnáším. Zvážil jsem se a výsledek byl velkolepý. A tento pocit nejen blahodárného účinku lidových věcí, ale i jejich podstatné starobylosti a stálosti dosud zaměstnává mou mysl. Přicházím ke stánku s knihami a má víra přežije dokonce i dost divokou podívanou na moderní literaturu a žurnalistiku. I u těch nejprimitivnějších a nejkřiklavějších novin na světě dávám stále přednost lidové četbě před četbou nadutou a vybíravou. Kdybych měl na vybranou mezi listem Daily Mail a Timesy (je to dilema, které připomíná noční můru), určitě bych celou svou bytostí hlasoval pro Daily Mail. Ani pouhá vznešenost, káže-li se nenuceně a s lehkostí, není tak protivná jako pouhá nízkost podávaná povzneseným a slavnostním způsobem. Lidé kupují Daily Mail, ale nevěří mu. Věří Timesům, a (patrně) je nekupují. Čím víc však opravdu zkoumáme knižní produkci v moderním světě, tím víc zjišťujeme, že je ve svých podstatných rysech starobylá a lidská jako název Charing Cross. Postůjte dvě až tři hodiny u nádražního stánku s knihami (jako to zrovna dělám já) a zjistíte, že postupně nabývá velikosti a historických známek Vatikánské či Bodleyovy knihovny. Novost je pouze na povrchu, uvnitř je hluboká tradice. Daily Mail má nová vydání, nikdy však nové myšlenky. Všechno, co v novinách není starou lidskou láskou k oltáři či vlasti, je starou lidskou láskou ke klevetění. Moderní spisovatelé se často vysmívali starým letopisům, protože převážně zaznamenávaly nehody a zázraky: kostel zasažený bleskem nebo tele se šesti nohama. Podle všeho si neuvědomují, že tato stará barbarská historie je stejná jako nová, moderní novinařina. Nedá se říci, že by mnišská kronika vymizela. Naopak, mnišská kronika vychází každé ráno.
Když jsem tak pomalu a bezcílně přecházel před stánkem s knihami, náhle jsem zahlédl jakýsi rudý titul, který mě na chvilku vyvedl z míry. Na přední straně jedné knihy jsem četl velký nápis „Kupředu, nebo se kliďte“. Tento název mi náhle připomněl všechno, co vypadá nesporně nově a ohavně. Připomněl mi, že v dnešním světě existuje cosi úplně idiotského, totiž kult úspěchu, cosi, co znamená jen někoho v něčem předčit. Úspěch může spočívat i v tom, že je člověk nejlepší při útěku z boje nebo že je nejúspěšnějším spáčem z celé řady spáčů. Když jsem uviděl tahle slova, jako by na posvátné ticho nádraží na okamžik padl stín. Tady je, uvažoval jsem, rozhodně cosi archaického, násilného a ohavného. Tento název v každém případě znamená ten nejodpornější individualismus tohoto individualistického světa. Ve svém vášnivém rozhořčení jsem si tu knihu hned koupil, a dal jsem tak svému nepříteli něco ze svých peněz. Otevřel jsem ji v očekávání nějaké surovosti, nějakého rouhání, jež by vskutku představovaly výjimku ve všeobecném tichu a posvátnosti nádraží. Očekával jsem, že v té knize najdu něco stejně nestoudného, co zaznívalo z jejího názvu.
Byl jsem zklamán. Nebylo tu vůbec nic, co by odpovídalo zuřivé rozhodnosti poznámky na přebalu. Když jsem si ji důkladně přečetl, nepodařilo se mi zjistit, zda bych měl jít kupředu, nebo se klidit. Něco mi však říkalo, že bych se měl spíš klidit. Značná část knihy, zejména ke konci, se zabývala podrobným líčením života Napoleona Bonaparta. Ten šel jistě kupředu. Ale taky se musel klidit. Nijak se mi však nepodařilo zjistit, jak podrobnosti jeho života, které se tu popisovaly, mohou pomoci někomu, kdo chce být úspěšný. Jedna z anekdot líčila, jak si Napoleon vždycky utíral pero o kalhoty. Myslím, že z toho plyne jedno ponaučení: vždycky si utírejte pero o kalhoty a zvítězíte v bitvě u Wagramu. Jiný příběh vyprávěl, že Napoleon vypustil mezi své dvorní dámy gazelu. Přímočarý a hrubý praktický závěr je nabíledni: vždycky vypusťte mezi své známé dámy gazelu a stanete se francouzským císařem. Kupředu s gazelou, nebo se kliďte. Kniha mě úplně smířila s měkkým nádražním šerem. A pak jsem najednou uviděl, že je tu jakési symbolické rozdělení, které snad bylo odvozeno z biologie. Stateční lidé jsou obratlovci: jsou měkcí na povrchu a tuzí vevnitř. Tito moderní zbabělci jsou však vesměs korýši: jejich tvrdost je všechna na povrchu a jejich měkkost uvnitř. Měkkost tu však je; všechno v tomto širém moderním světě je měkké.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!