V červnu letošního roku tomu bylo již neuvěřitelných 1575 let od doby kdy papež Lev I. Veliký adresoval konstantinopolskému patriarchovi Flavianovi dopis obecně známý jako Tomus ad Flavianum, který se následně ukázal být jedním z nejzásadnějších a nejdůležitějších dokumentů latinské církve starověku. Psal se rok 449 a dlouholeté christologické spory vyvrcholily o dvě léta později v Chalcedonu na největším ekumenickém koncilu starověku. Rozžhavený tavicí kotlík teologických vášní byl ochlazen intenzivní dávkou nejčistšího pravověří a Tomus ad Flavianum vstoupil do historie jako nejvýznamnější dogmatický příspěvek latinské církve starověku, který jako jediný měl zásadnější vliv i na východní teologii. V dobách kdy církevní myšlení mělo svá ohniska především na východě v podobě konstantinopolské, antiochijské a alexandrijské teologické školy vstoupil římský biskup do celého diskurzu ohromujícím způsobem a výrazně tím pozvedl prestiž stolce sv. Petra.
Celou věc je ale potřeba nejprve uvést do historického rámce. Po christologických sporech, které došly svého vrcholu na koncilu v Efesu v roce 431, pokračovalo v některých směrech terminologické tápaní. Efezský koncil, který také mimo jiné dal pečeť užívání titulu Bohorodička, zdůraznil, že jednota subjektu v Kristu má prioritu před rozlišováním jednotlivých přirozeností. O necelých dvacet let později však povstává celý spor v podstatě nanovo, přičemž hlavním činitelem se stává jistý hierarcha Eutyches, který se chopil závěrů předchozího koncilu „po svém“. Celou záležitost dovedl až do takového extrému (známému dnes jako monofyzitismus), že v jeho podání se ona jednota v Kristu projevuje tak, že Kristova lidská přirozenost je pohlcena a v podstatě potlačena tou Božskou. Tím dochází ke smíšení přirozeností a zjednodušeně řečeno tak Kristus dle Eutycha v takovém případě nebyl člověkem. V případě prosazení tohoto heterodoxního učení by došlo ke katastrofálnímu dopadu do soteriologie i duchovního života v církvi. Eutyches se tím samozřejmě dostal do sporu s konstantinopolským patriarchou Flavianem a po vzájemné výměně argumentů se odvolal do Říma.
Tehdy přišla zásadní chvíle papeže sv. Lva I. Velikého. V červnu roku 449 napsal svůj Tomus ad Flavianum, ve kterém Eutychův blud rozcupoval a zároveň předložil pravověrné řešení celého sporu. V částech III. a IV. svého dopisu překrásnými až básnicky vystavěnými slovy postuluje papež Lev I. nejčistší ortodoxii, obě přirozenosti zůstávají úplné a zároveň nesmíšené, jedna osoba ve dvou přirozenostech: „Při zachování vlastností obou přirozeností sbíhajících se v jedné osobě majestát na sebe vzal nízkost, síla (vzala) slabost, věčnost (přijala) smrtelnost, a po smazání dluhu toho stavu, v němž se nacházíme, se neporušitelná přirozenost spojila s přirozeností vystavenou utrpení, aby – jak to vyžadovalo naše uzdravení – jeden a tentýž prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus mohl zemřít v jedné a byl nesmrtelný v druhé přirozenosti. V úplné a dokonalé přirozenosti člověka se narodil pravý Bůh, celý v tom, co je jeho, i celý v tom, co je naše.“ (čl. III).
Všechno se zdálo být jasné. Aby se však pravověří mohlo dle Božího plánu prosadit, muselo nejdříve dojít k dramatickým situacím vlivem politických zásahů. Tehdejší mocný východořímský císař Theodosius II. byl v těch časech totiž z mnoha různých důvodů nakloněn Eutychově straně sporu. A tak s Eutychem společně upekli svolání koncilu do Efesu v roce 449, kde došlo k sesazení patriarchy Flaviana a císař Theodosius II. pak svým ediktem jednání koncilu stvrdil. Na toto dění papež Lev I. Veliký reagoval tak, že tento koncil označil za lumpárnu, přesněji tehdy použil slavný výraz latrocinium Ephesinum. Thedosisus II. pak ovšem náhle opustil tento svět a došlo k politickému obratu pod taktovkou nového východořímského císaře Marciana, čehož výsledkem po určitých obtížích bylo svolání velkého ekumenického koncilu do Chalcedonu v roce 451. Na tomto v jeho průběhu byl veřejně předčítán Tomus ad Flavianum a traduje se, že mnozí otcové po jeho dočtení volali „ústy Lva promluvil Petr“. Výsledkem pak byla koncilní definice, která jednoznačně předkládá ortodoxii: „Učíme vyznávat jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení.“ (čl. II.)
Tomus ad Flavianum v podání papeže sv. Lva I. Velikého se tak stal dogmatickým dokumentem nezměrného významu, a zářným okamžikem papežství starověku. I za pomoci Boží prozřetelnosti a milosti tak mohlo být na největším koncilu starověku překonáno staleté terminologické tápání, ačkoliv jak víme, spory se neustále nadále vracely v nových odlišných podobách. Přesto i proto je na místě si připomínat tento významný okamžik dějin církve, kdy z Říma zazněl jasný hlas, který důrazně nasměroval Boží lid na cestě ke spáse. Sv. papeži Lve I. Veliký oroduj za nás.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!