Katolická farnost u kostela Panny Marie Královny míru v Praze 4 – Lhotce si v těchto dnech připomíná 100 let od narození P. Vladimíra Rudolfa, který ji více jak 30 let spravoval a lze říci i proslavil. P. Rudolf nejenže přebudoval interiér kostela a inicioval vznik aktuální křížové cesty, ale především svými kázáními přitahoval lidi z celé Prahy a okolí a vytvořil živou farnost. Také se velmi podílel na aktivitách české církve v roce 1968 – později pak se svým typickým humorem citoval svého přítele, který mu řekl, že vstoupil do historie, ale už neřekl, jak z ní zase vystoupit 🙂
Kupodivu na webu toho o P.V.R. moc není, tak napíšu něco sám. Narodil se v Praskolesích 19.9.1924. Jeho o 6 let starší sestra Zdeňka vystudovala zpěv a za války byla sólistkou opery nejprve v Ostravě a potom v Brně, kde zahynula při americkém náletu v listopadu 1944; bratr se snoubencem ji několik dní hledali, než ji našli pod sutinami. Pokud se nemýlím, tak vysvěcen byl v roce 1950, krátce nato byl odvelen na více než 3 roky k PTP. Po návratu do duchovní služby působil ve Zbirohu, na Lhotku přišel v roce 1967. Během Pražského jara se zasloužil o zrušení kolaborantského Mírového sdružení katolického duchovenstva, očištění redakce Katolických novin, ustavení Díla koncilové obnovy aj. V první polovině 90. let jeho mše sv. pravidelně přenášel Český rozhlas. Od roku 1999 žil kvůli nemoci v kněžském domově ve Staré Boleslavi, kde 8.7.2000 zemřel.
Já jsem P. Rudolfa už zmínil v Konzervativních novinách a po výzvě současného lhoteckého faráře P. Góry jsem pro farní Věstník sepsal tyto neosobní vzpomínky, které snad mohou inspirovat i někoho ze čtenářů Katolických novin.
Teologie P. Rudolfa by se podle mě dala shrnout do jedné z výzev k Modlitbě Páně: „Když jsme byli pokřtěni, nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme ducha synovství, v němž smíme nazývat Boha Otcem. Proto se teď s důvěrou pomodleme, jak nás Pán Ježíš naučil.“ Řekl bych, že postupem času o nedělích užíval výhradně tuto, ve všední dny volil nejkratší „Podle Spasitelova příkazu …“.
Význam neděle (a slavností) P.V.R. akcentoval také (a především) kázáním. On sám tomu říkal „úvaha“. Nešlo vždy o homilii vycházející ze čtení, občas udělal cyklus více úvah na nějaké důležité téma; to poslední myslím bylo „Abychom mohli Boha více milovat, musíme Ho více poznat!“ Jednou mi říkal, že nedělní úvahu si připravuje už tak od úterka, nejpozději od středy. Bylo to znát – žádné standardní fráze, ale hluboké proniknutí k jádru věci. S kázáním v neděli nijak nespěchal; podle mě běžně trvalo kolem půl hodiny. Kamarádka jednou přišla s nějakým Němcem, který nerozuměl, a pak se pohoršoval a tvrdil, že kázat déle jak 20 minut je zcela nepřípustné 🙂 Ale nám to nevadilo a kostel býval nabitý.
Výsledkem důkladné přípravy byla písemná osnova promluvy, nad kterou P. dále uvažoval – přitom dělal pauzy a my mohli přemýšlet s ním. Díky tomu jsme mnohem více pochopili. Později, při přenosech do rozhlasu si P. už promluvy celé psal; snad nechtěl riskovat okno, možná mu někdo řekl, že v rádiu pauzy zdržují a jemu to bez nich nešlo 🙂 Na konci přenosů totiž P. vždy nabízel možnost mu zatelefonovat.
Dlouhé kázání P.V.R. kompenzoval všude jinde – kromě evangelia (to četl nádherně) a proměňování. Např. dialog před prefací byl až legrační, P. skákal lidem do jejich odpovědí už tak dvě slabiky před jejich dokončením.
P. Rudolfovi vděčím za mnohé, mj. za to, že nemám problémy se Starým zákonem, jak to často bývá. Říkal: „Písmo svaté je výpověď o Bohu a o člověku. Ukazuje, jak jedná Bůh a jak jedná člověk. Říká, co se děje a co se bude dít v tvém životě.“ Navíc dělal kvalitní biblické hodiny, kde četl Písmo od začátku a nad jednotlivými úryvky důkladně uvažoval.
Kromě biblických hodin P.V.R dvakrát uspořádal cyklus přednášek přípravy na manželství. Myslím, že v té době to byla velká odvaha – a pro nás velká pomoc. Mně utkvělo v paměti hlavně toto (pokouším se citovat): „Když za mnou přijdou snoubenci, že by se chtěli brát, tak jim vždy položím otázku: ‚Co je to manželství?‘ No, někdy z těch jejich hlaviček vypadnou docela rozumné odpovědi – ale já chci slyšet jedno: Manželství je práce!“ I když to pater hned vysvětlil, stejně jsem měl tendence preferovat jiné definice. Když došlo na nás, správnou odpověď jsem si ještě pamatoval. To, že si ji pamatuji i dnes, je tím, že jsem se velmi přesvědčil o její pravdivosti.
P. Rudolf byl svérázný a někdy se mohl zdát až jako tvrdý a málo citlivý – snad hlavně vůči ženám, které si ho chtěly nějak „ochočit“ nebo mu „pomáhat“ víc než on chtěl; takové uměl vyprovodit opravdu rychlým krokem. Ale měl nás rád a snažil se sloužit své farnosti, to člověk brzy poznal.
I když nebyl dokonalý, miloval Boha, P. Marii, církev, náš národ a svoji farnost. Troufnu si skončit: „Pater, přimlouvejte se za nás!“
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!