Velký lump, skvělý stratég a symbolická postava národních dějin

(600 let o smrti Jana Žižky)

           Již delší dobu mi vrtá hlavou jedna věc: Náš Pán Ježíš Kristus měl velkou slabost pro hochy a děvčata z mokré čtvrti. Možná proto, že tihle lidé si nehráli na spravedlivé a že právě na nich bylo zřetelně patrné, jak nás všechny vytahuje z mravního a duchovního hnoje.

          Zahledím-li se na životní příběh, a to včetně tak zvaného druhého života, Jana Žižky z Trocnova, nabývám stále více dojmu, jako by se tu opakovalo něco z Mistrova setkávání a stolování s odpadem společnosti. Jeník byl lump, živil se, jak se dalo, tedy coby námezdní hrdlořez a případně jako loupežník. V Budějovicích si na něho už kat brousil meč. Jenomže panovníci potřebují do válek právě tyhle ostré hochy, a proto v roce 1409 král Václav IV. Žižku omilostnil. Bylo ho zapotřebí v Polsku, kde se schylovalo k válce s Řádem německých křižáků.

          Nevíme přesně, kdy se Žižka objevil zase v Praze, ale velmi záhy se stal významnou postavou královy osobní stráže. Bylo mu tehdy hodně přes padesát. Nu a začal se bát, že na něj čeká peklo, a proto hledal dobrého kněze, který by ho smířil s Bohem. Duchovně ho nějaký čas patrně vedl Jan Želivský. S dětskou prostotou vojácké osobnosti hluboce přilnul k víře ve spásonosnou sílu eucharistie pod obojí způsobou. No a tomuto novému přesvědčení začal sloužit po vojácku tak, jak to uměl.

          Svedl řadu bitev a jako vojevůdce nebyl v žádné poražen. Stal se postrachem armád celé Evropy. Nebyl původcem taktiky vozové hradby, ale notně ji zdokonalil. Byl nejenom skvělým stratégem, ale také velitelem, který si dokázal získat srdce svých vojáků. Ti mu nejen důvěřovali, ale byli ochotni pod jeho velením pro věc Kristovu umírat. Posledně zmíněná dovednost měla patrně kořeny v jeho životě mezi lidmi za okrajem společnosti, kde se chlapi museli spoléhat jeden na druhého.

PŘÍBĚH PLNÝ KONTRASTŮ 

          Před šesti staletími smělý a nekompromisní vojevůdce zemřel. Protivníky byl nenáviděn a vykreslován jako krvelačná šelma. Po pravdě řečeno, Žižka nebyl o nic krutější než ti, s nimiž vedl své války. Taková byla prostě doba a vojenské obyčeje. Jeho vojáci však po vítězné bitvě násilně nešířili genetickou informaci jako mnozí křižáci, protože by pak nemohli ke stolu Páně. Příznivci velkého stratéga velmi záhy idealizovali. Někteří ho vnímali jako světce, pročež mu byl ve východních Čechách dedikován kostel. V litaniích k patronům země české, které se používaly při korunovaci našich panovníků, se v patnáctém a šestnáctém století objevovala invokace: „svatý Jene Žižko – oroduj za nás.“

          Druhý Žižkův život je opravdu pozoruhodný. Stal se symbolem české statečnosti, neústupnosti a nezdolnosti. Jeho jméno skloňovali například legionáři v Rusku za první světové války a mnozí stateční synové a dcery našeho národa v boji proti nacismu. Hodně mu – stejně jako mnoha jiným živým i mrtvým – ublížili komunisté, kteří ho minimálně dvěma generacím zprotivili. Žižka byl však především člověk náboženský a rozhodně nedělal žádnou sociální revoluci.

          Směs světla a stínů, ba temnot, je v Žižkově životním příběhu opravdu plná křiklavých kontrastů. Zdravý rozum velí, abychom se vyhýbali extrémním a hlavně jednostranným hodnocením. Nebyl světec, ale ani démon. Vnímáme to zlé, nicméně spravedlnost velí přiznávat si i to dobré a pozitivní. My katolíci bychom si už konečně měli uvědomit, že velitel polních vojsk navzdory všemu přece jen patřil ke katolické církvi, přesně řečeno k její reformní složce. Jak by se vedlo těm, kdo jeho jméno v posledních desetiletích předminulého a ve století dvacátém zneužívali, kdyby se najednou v čele svých vojsk objevil na scéně, asi není nesnadné uhodnout. Při představě, jakou hrůzu by z něho měli ateističtí komunisté, je mi Žižka najednou velmi sympatický. Určitě by to nebylo sametové. Snad je na čase, abychom ho vnímali také přes prisma jeho svérázného vojáckého obrácení a jeho hluboké, byť poněkud dětsky jednoduché víry. Fakt, že si jeho smrt připomínáme i po šesti staletích, byť někteří s notnými rozpaky, svědčí o nepopiratelném, totiž že Jan Žižka je opravdu významná postava našich národních dějin.

 

 

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!