Náboženské projevy v současném vrcholovém fotbale

Rozhovor s doktorem Zdeňkem Sivkem

 

S doktorem sportovní psychologie Zdeňkem Sivkem (1940) –hráčem mládežnických výběrů ČSSR, bývalým hráčem Slovanu Liberec, následně trenérem Slovanu Liberec, nyní mezinárodním instruktorem trenérského vzdělávání pod UEFA, pracuje také pro Asociaci evropských trenérských fotbalových organizací, má rovněž na starosti rozvoj talentů v mládežnickém fotbale na celosvětové úrovni – jsem se setkal v rámci kombinované formy studia na KTF UK v Praze v roce 2009. Dlužno podotknout, že jsme si ihned padli do oka. Oba jsme věřící a oba milujeme fotbal. Nic na tom nemění ani to, že pan Sivek má srdce sparťanské, zatímco já to slávistické. Po prvním bloku přednášení za mnou tenkrát pan Sivek přisel s přáním psát u mne bakalářskou práci. Zeptal jsem se: „Proč?“ Odpověď zněla: „Vy jediný to vymyslíte.“ Bylo to jasné. Práce měla být o fotbale. A tak se zrodila studie s titulem, který odpovídá titulku tohoto rozhovoru.

Sluší se snad ještě podotknout, že v druhé polovině devadesátých let jsem dokonce byl velmi nešikovnou součástí kněžského fotbalového týmu, který jednou za rok hrál turnaj s učiteli, policisty a studenty semináře. Nu a v Římě, v Antonianu jsem také párkrát hrál fotbal s Latinoamerikány a Chorvaty. Mimochodem, posledně zmínění byli opravdu dobří. Jejich tým dokonce jednou vyhrál turnaj studijních kolegií v Římě. Ve finále porazili manšaft Opus Dei a dostali nádhernou trofej. Oslava rozhodně nebyla malá.

 

Pane doktore, jak široké bylo pole vašeho zkoumání?

Moje poslání spočívalo dlouhodobě v tom, abych přenášel nejvyspělejší tréninkové metody z Evropy například do Severní a Jižní Ameriky, ale také do Afriky, Austrálie, Tichomoří, Ruska, Asie. Snad jenom Antarktida nebyla mým působištěm. Ale kdo ví? Osobně jsem se jako reprezentant EUFA seznámil s mnoha trenéry, činovníky a také vrcholovými hráči. Dobře znám například Arsena Wengera a řadu dalších Všímal jsem si zároveň, jaký vliv má na toto prostředí křesťanství. Poznal jsem rovněž řadu sportovních kaplanů působících u vrcholových fotbalových týmů.

 

Jak takové působení sportovních fotbalových kaplanů vypadá?

V Portugalsku, Španělsku a Itálii existují u špičkových týmů sportovní kaplani. Dělají to ale jako vedlejší činnost vedle normální pastorace nebo práce na univerzitě. V Latinské Americe takoví kaplani v klubech jako: Colo-Colo; Peňarol Montevideo, River Plate a tak dále vykonávají uvedenou činnost na plný úvazek. Nedílnou součástí architektury stadionů jako barcelonský Nou Camp je kaple, kam hráči chodí před zápasem oblečení do dresů a modlí se. Chodí tam i po zápase poděkovat.

 

Hovořil jste s některými fotbalovými kaplany? Jaká je jejich činnost?

Ano, mluvil jsem s nimi. Kaplani mají na starosti duchovní život hráčů i činovníků a jejich rodin. Pečují tedy o klub, jako by to byla určitá specifická farnost. Pomáhají řešit náročné životní situace svěřených osob. Kladou důraz na etiku hry, tedy na fair play. A v neposlední řadě připravují věřící na liturgii. Na výjezdu, je-li to v neděli, kaplan slouží pro katolíky mši svatou třeba v letadle nebo v autobusu. Před fotbalovým kláním jde tým s kaplanem do kaple. Je to pochopitelně dobrovolné. Někdy mají kaplani v Latinské Americe před zápasem na stadionu požehnání, které má vést hráče a diváky ke slušnosti. Žehnají také míč před výkopem a tak dále. Každopádně je to pro nás nezvyklé. Je to jiný svět, ale pro věřícího Čecha to rozhodně není nic nepříjemného. Všechno to má logiku. Fotbal by měl prostě být rytířským kláním.

 

Co vedení takových klubů vede k právě popsané strategii?

Je to jednoduché. Domnívají se, že pokud se v tom sportu objeví víra a hráči to mají duchovně srovnané v hlavě, jejich výkonnost to velmi pozitivně ovlivňuje. Mělo by to mít vliv i na součinnost mezi hráči a na mezilidské vztahy v klubu.

 

A co jinde v Evropě?

V Anglii, Německu, Francii a tak dále se s ničím podobným nesetkáváme. Tam jsou náboženské záležitosti povětšinou jen soukromou věcí jednotlivých hráčů. Totéž platí o Rusku. Není to snadno pochopitelné, ale některé hokejové kluby v Rusku, například Omsk, jsou velmi blízko mentalitě fotbalové jižní Evropy a Latinské Ameriky. Mají duchovního a před zápasem se v kabině modlí, jak o tom často vypravoval Jaromír Jágr, který právě díky tomu dospěl ke křtu a stal se pravoslavným křesťanem.

 

A co u nás?

O sportovních kaplanech v naší zemi nic nevím. Nicméně jednorázově se náboženské projevy objevují. Po vystavění nového stadionu v Plzni si ho činovníci nechali požehnat. Kdysi před začátkem ligy jeli hráči Sigmy Olomouc společně prosit o Boží pomoc na Svatý Kopeček. Starší si možná vzpomenou na fenomenálního slovenského hráče Petráše, který na šampionátu v Mexiku v roce 1970 po vstřelení branky Brazílii poklekl a pokřižoval se. Za socialismu to způsobilo poprask. V osmdesátých letech něco podobného udělal věřící český koulař Machura. Byl za to následně perzekuován.

Když jsem tvořil svou bakalářskou práci, pozval mne otec Dominik Duka k sobě a vyptával se na to, co zkoumám. Pak se objevil v kabině Sparty a před utkáním hráčům požehnal. Bylo utkání národního týmu. No a o vás, pane profesore, dobře vím, že svými prosbami adresovanými ke svatému Václavovi jste několikrát pozitivně ovlivnil výsledek naší hokejové a fotbalové reprezentace. Nemusíte se bát, že by vás za to předvolali na disciplinárku. Taky jsme byli spolu na jednom přípravném utkání reprezentace na Slávii. Potkali jsme se s některými hráči a trenéry a Vy jste jim děkoval a také jim spontánně uděloval požehnání. Někteří řekli, že sice nejsou věřící, ale tohle že jim určitě neuškodí. Usmívali se.

 

Vy máte také zkušenosti s některými českými a jinými fotbalisty. Bylo by tam něco pozoruhodného?

Věřící je Pavel Nedvěd a netají se tím. Jaroslav Blažek, bývalý gólman Sparty, dělal před zápasem na brankových tyčích křížky, protože je katolík a věřil, že mu to pomůže. Bývalý hráč Zbrojovky Brno Karel Jarůšek, středopolař, chodil do kostela. Dnes působí jako trenér. Takových hráčů by bylo hodně, ale většinou si svou víru nechávají pro sebe jako soukromou věc.

Echtovní katolík je například Lionel Messi. Argentinští a brazilští hráči bývají téměř všichni katolíci. Podobné je to s Uruguayci, Chilany a tak dále.

 

A co fotbal ve světě islámu?

Když jsem psal svou práci, navštívil jsem Ivana Haška, který v Arábii mnoho let trénoval. Na mou otázku reagoval poměrně nestandardně, že se nechce dostat do maléru a že mi nic nepoví. Každopádně určitý problém představuje pro stravovací a pitný režim půst v Ramadánu. Evropský trenér to prostě musí respektovat.

Moje zkušenost z Rijádu byla následující. Existuje tam mravnostní policie, která kontroluje, jak jsou dámy oděny a zda někdo není podnapilý. Do fungování tamějších klubů jsem neměl možnost proniknout, protože nejsem muslim.

 

Dobře víme, že ve vrcholovém sportu hraje bohužel roli také temná stránka náboženského prožívání, konkrétně určité formy pověry a magie. Narazil jste na něco takového?

Setkal jsem se s tím především v Africe, konkrétně v Etiopii, Ghaně, Horní Voltě, Nigerii … Před utkáním přicházívá domorodý šaman, který provozuje před své rituální tance a zpěvy. Něco podobného bylo na Fidži v Oceánii. Existuje také magie, která má uškodit soupeři. Setkal jsem se s tím například na Cookových ostrovech, kde pomocí oněch tanců hrozí soupeři a snaží se magicky podlomit jeho síly. Totéž ale dělá také soupeřící mužstvo.

 

A co dnes velmi se rozmáhající tetování?

V Latinské Americe bývají tetování orientována křesťansky. Jinde je to opravdu různé. Význam to může mí ledajaký. Může to být i woo-doo magie.

 

Dobře vím, že jste psal do Vatikánu a chtěl jste trénovat reprezentační fotbalový tým Vatikánu

Zachytil jsem zprávu, že Vatikán bude zakládat své vlastní fotbalové mužstvo. Sepsal jsem návrh a zanesl jsem ho na nunciaturu v Praze. Představoval jsem si, že utvoříme výběr z vynikajících hráčů, pochopitelně katolíků, z celého světa, a že budeme hrát normální soutěže, tedy mistrovství světa a Evropy. Za tři týdny přišla odpověď od pana sekretáře Bertoniho, který mi poděkoval. Vatikán ale nechtěl nic podobného. Tým se měl skládat pouze z civilních zaměstnanců Vatikánu, kteří by hráli amatérské turnaje v Římě. Já měl v záměru tak zvanou evangelizaci prostřednictvím fotbalu.

 

A co by se dalo říci na závěr

Oblast sportu určitě potřebuje kultivaci etickou, psychologickou, sociální, v neposlední řadě však určitě také náboženskou a duchovní. Je velká škoda, že Česká biskupská konference se touto oblastí pastorace v zásadě nezabývá. Byl by tu značný prostor pro velmi prospěšné působení duchovních. Nová evangelizace by určitě měla zasahovat i oblast sportu.

Zdeněk Sivek (na snímku vlevo) s Royem Millarem z irské fotbalové asociace v Praze

                       Rozhovor se Zdeňkem Sivkem, Ph.D., MBA vedl Ctirad Václav Pospíšil

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!