Duchovní stránka politiky podle sv. Tomáše
Mezi faktory duchovně kultivujícími politiku jako kulturu vyniká na prvém místě náboženství. Náboženství je v každé společnosti velkou duchovní silou. To je jeden z důvodů, proč se demokracie jako politický systém nemůže stavět proti náboženství. Má-li náboženství „nadvládu“ nad politikou, plyne to z titulu duchovního, a nikoli z politického principu. Každá politická moc a vláda postrádá kulturní význam, jestliže není podložena vnitřně hluboce prožívanou vírou. V tomto smyslu má politika nutně vždy náboženský ráz.
Náboženství není jen soukromá záležitost, protože ten, kdo opravdu věří, musí projevovat víru také politicky. To však neznamená, že by se člověk beze zbytku vyčerpával pouze v politice, nýbrž do politické sféry zasahuje jen částí své bytosti. Je proto nutno říci, že působení náboženských hodnot v politice má dvojí ráz – podstatně formující či strukturující, a případně, nepodstatně, vnějškově podmiňující. Zatímco v subjektivní duchovní podstatě nelze přirozenými prostředky vykořenit a odstranit vliv náboženství z politiky, aniž by přitom politika nepozbyla svou vlastní strukturu, případné, objektivně podmiňující působení náboženství na politiku není dokonalé, nýbrž se uplatňuje pouze v jistém stupni či rozsahu. Rozsah případného vnějškového usnadňování politiky je v každé společnosti jiný, ba může být dočasně někde i krajně omezen, třebaže vývoj směřuje k jeho růstu. Mezi různými náboženskými systémy je to pouze křesťanství, které odstranilo iluzi, že v politice jde o záchranu, ba dokonce vykoupení lidí. Po Kristu už politika není něco, co by zahrnovalo celého člověka a dávalo všemu smysl. Proto také po Kristu už není možný dokonalý totalitarismus: zde může být spoutáno jen tělo, ale duch zůstává svobodný. Po Kristu už může být jakýkoli totalitarismus jen místně a dobově omezený, a může se dotýkat pouze nepodstatné stránky lidské existence. Křesťanství vždy odporovalo nárokům na politickou totalitu: stavělo se proti obětování celého člověka císaři v antice (Mt 22, 2), stejně jako moderním politickým mocipánům a totalitarismům. Ve středu politiky už nestojí spása, nýbrž blaho člověka. Tématem politiky už není celý lidský osud, nýbrž jeho pozemské podmínky. Nezastupitelná služba křesťanské víry je zde v tom, že odmítá falešné nároky v politice.
Všichni křesťané mají vlastní povolání v politickém životě. Musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost, službu obecnému blahu. Mají tak dokázat i jednáním, jak se autorita dá spojit se svobodou, osobní odpovědnost se soudržností sociálního celku, vhodná jednota s plodnou rozmanitostí. Mají tolerovat různost názorů a postojů, a jednat ohleduplně s občany a s jejich sdruženími, jež tyto názory a postoje zastávají. Z křesťanů jsou to především laici, křesťané žijící ve světě, pro které politika představuje vlastní pole evangelizační činnosti. (Jan Pavel II. – Christifideles laici, II, 23) Laici jako křesťané žijící a působící ve světě jsou zosobněným křesťanským činitelem politické existence a politické činnosti, a to na všech úrovních. (B.J. de Clercq – Náboženství a společnost, Řím 1971 Kř. akad., s.115) Laici nesmí rezignovat na to, aby se zapojili do politiky, to znamená do mnohostranných a rozličných iniciativ, sloužících podpoře obecného blaha. (Christifideles laici, 42)
Křesťan se má účastnit organizování politického života společnosti. Politický program a jednání křesťana se neomezuje na jednostranné politické programy a „ideologie“, nýbrž je převyšuje. Uznává totiž přítomnost Boha přesahujícího vše. Jestliže se dnes ukazují snahy k ústupu těchto „ideologií“, naznačuje to, že se dostavuje velká příležitost pro účinnou přítomnost křesťanství. (Pavel VI. – Octogesima adveniens, II, 4) Tváří v tvář kolektivistickému a individualistickému programu čerpá křesťan z vlastních pramenů své víry. Sociální učení Církve mu ukazuje zásady a přiměřená praktická kritéria, aby se nedal svést a současně uzavřít do nějakého systému, jehož omezenost a totalitní zaměření by mohl objevit pozdě, pokud by se nedal včas poučit. (Octogesima adveniens, II, 10)
Církev v oblasti politiky vždy plní důležité úlohy:
1) osvěcuje mysli lidí tak, aby jim pomáhala najít pravdu a orientovat se mezi různými politickými programy;
2) zapojuje se do činnosti a do opravdového úsilí o účinnou pomoc lidem;
3) podněcuje věřící k naplňování politické činnosti a politických zřízení duchem porozumění a evangelia;
4) vede věřící k spiritualizaci a kultivování politických činností a zřízení tak, aby se jejich skladby zdokonalovaly ve svém fungování a přizpůsobovaly skutečným současným potřebám. (Octogesima adveniens, II, 19-20)
Proto Církvi musí být vždy a všude povoleno s opravdovou svobodou hlásat víru, učit své sociální nauce, hodnotit z mravního hlediska také ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. (Gaudium et spes, IV, 76)
V dnešních poměrech už ovšem nestačí, aby křesťané jen obstavovali politiku příkazy typu „Není dovoleno!“. Církev se především musí snažit osvojit si věcnou kompetenci ohledně problému moderní politiky, státu a jeho ekonomiky a kultury; dále nutno pěstovat pastorační přístup k jednotlivým politikům.
Od věřících, kteří se na první pohled zdají v důsledku různých postojů stát proti sobě, Církev žádá, aby se každý snažil mít porozumění pro stanovisko toho druhého a ochotně naslouchat jeho důvodům. Osobní příklad upřímného přezkoumávání správnosti vlastního postoje a jednání vnukne každému laskavější postoj, a přispěje přes existující rozdíly k jejich sblížení. Vždyť mocnější je to, co věřící spojuje, než to, co je rozděluje. (Octogesima adveniens, II,20) Pozemské záležitosti, vč. politických zájmů jsou totiž těsně spojeny s tím, co v člověku převyšuje tento svět, a přesahuje i člověka a společnost. Sama Církev užívá pozemských věcí, pokud to vyžaduje její vlastní poslání. Neomezuje se však na výsady, které jí případně uděluje politická moc. Vzhledem k svému poslání a poli působnosti nesplývá Církev svou činností s žádným politickým společenstvím, ani se naváže na konkrétní politické uspořádání. (Gaudium et spes, II, 76) Boží vláda je pro tento svět nepostižitelná. Nemůže být proto ztotožňována s žádným dočasným zřízením. Boží Slovo má význam pro celé dějiny a posláním Církve je pronést toto Slovo tak, aby se vždy mohlo stát politickým činem. Nicméně politická zapojenost není jejím vlastním posláním. To ovšem nebrání jednotlivým věřícím v jejich účasti na politickém životě. Naopak – katolíci musí užívat i prostředků, jež poskytuje veřejný život, aby jako duchovní „prospektoři“ přispívali k budování Boží vlády ve společnosti lidské.
Politika představuje náročný způsob, jak plnit křesťanskou povinnost služby jiným, ovšem nikoli jediný způsob. Křesťané zaměřující se na politickou činnost – třebaže uznávají relativní samostatnost politické skladby – přece se snaží vydávat osobní i kolektivní svědectví radostné zvěsti Nového zákona účinnou a nezištnou službou společnosti. (Octogesima adveniens, II, 5, 17) Křesťan působící ve světě musí plnit pozemské povinnosti, avšak musí se mít na pozoru před dvěma krajnostmi: jednak nábožensky motivovanému zanedbávání svých povinností vůči tomuto světu, jednak naprostému pohroužení se do víru světských záležitostí.
Křesťan je povinen účastnit se hledání cesty z dosud nejednotného úsilí po vybudování dokonalejší demokracie a organizování politického života společnosti. (Octogesima adveniens, II,4) Církev příznivě hodnotí demokratický systém, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě potřeby je pokojnou cestou vyměnit. (Jan Pavel II. – Enc. Centesimus annus, 1991, V,46) Pokud se i katolíci politicky organizují, stanoví si takový akční program a takové prostředky k jeho dosažení, jaké poskytují záruku, že potřeby náboženského života společnosti budou zabezpečeny. Jestliže některá politická strana vystupuje ve svém programu nebo v prostředích jeho realizace protinábožensky či nábožensky neutrálně, potom je křesťan povinen opustit její řady, třebaže mu některé prvky jejího programu vyhovují (např. národnostní, hospodářské, mírové atd.). Totéž platí i o politické straně, která naopak má v programu nebo i v názvu něco, co má připomínat křesťanské hodnoty, ale prakticky uskutečňuje něco jiného, co je k těmto hodnotám neutrální nebo dokonce nepřátelské. Také v tomto případě je taková strana pro křesťana nepřijatelná. V moderní společnosti se ukazuje, že dát si něco do názvu nebo do programu nějaké politické strany je ta nejpohodlnější věc, která snad může dopomoci k volebnímu vítězství této strany, ale zdaleka nezajišťuje realizaci daného programu. Křesťan tedy do nějaké politické strany vstupuje nejen pro křesťansky přijatelný program, ale také pro to, co už tato strana konkrétního vykonala. Demokraticky vyspělý křesťan jedná politicky ani ne tak podle honosných hesel a nabubřelých programů, jako spíše po poznání ovoce jejich dosavadního jednání.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!