Milí čtenáři,
chybí nám týden do Vánoc. Pro ty nejmenší, kteří se nemohou dočkat, je to strašně dlouhá doba. Pro nás, dospělé, víme, že to je jako zítra. A s jistými obavami sledujeme, co všechno ještě nám chybí, abychom mohli říci, jsem připraven slavit nejkrásnější svátky roku, kterými jsou české Vánoce. Ne, nebudu naříkat nad vánočním shonem, nebudu kritizovat obchodní řetězce mravokárnými slovy. Oni slaví Vánoce už několik týdnů dopředu, Vytvářejí vánoční atmosféru, přehrávají koledy a tak podobně. Atmosféra Vánoc, českých Vánoc se rodila postupně. Zasahovalo do této formy mnoho zahraničních vlivů, jako je například stromeček, především v té podobě smrčku či jedle. Víme, že na počátku se použila i větev stromu, ale strom nám říká, že Vánoce patří k podstatě lidství. Naši kulturní atmosféru začala vytvářet kniha, kterou nazýváme bible. Je to vlastně soubor knih, celá knihovna. Jsou to duchovní dějiny lidstva. První stránky bible začínají v zahradě u stromu, a tam se setkáváme s člověkem. Respektive s lidským párem. S mužem a ženou. Pokud mi nevěříte, otevřete kalendář. Uvidíte, kdo má svátek. Adam a Eva. Kdybyste se dostali do katedrály sv. Víta, za oltář, kde jsou 2 konzoly, tak tam byli dříve zobrazeni. Ovšem do kdy sochy na konzolách stály, již nezjistíme my ani naši největší kunsthistorici a znalci katedrály. Pan profesor Royt musí konstatovat, že zanikly buď v husitských bouřích nebo ve švédském vpádu. Vánoce vlastně kladou otázku, kdo je člověk. Jaká je jeho budoucnost. Jak nalézt štěstí. Někteří jsou přesvědčeni, že hlavně to zdravíčko. Ovšem kolik zdravých a mladých lidí trpí depresí, a přestože jsou zdraví a mladí, nemohou nalézt smysl života. Před pár dny jsem hovořil s mužem, který patří do galerie největších znalců a uzdravovatelů nejenom našich sportovců, ale i těch, kdo v zoufalství přes své mládí a zdraví chtěli odejít z tohoto světa. Pokoušeli se nalézt odpověď, kterou však neobjevili. V té zahradě byly dva stromy. Strom života a strom poznání dobra a zla. Jejich pokus vše objevit skončil vyhazovem, ale neodešli úplně s prázdnou. Nejenom že dostali základní výbavu do života, ale také obdrželi příslib. Příslib nového života, které přinese dítě. Myslím, že ani oni nebyli úplně spokojeni s touto odpovědí. S tímto příslibem. Nebudeme počítat dny ani roky ani staletí ani tisíciletí. Víme, že toto vyprávění je symbolickou metaforou, ale je i realitou, která se dotýká člověka, který odmítal řád, a nestačil prostor, v kterém se mohl setkávat s tajemstvím, které dává odpověď. Nejenom příslib, ale i oporu. České Vánoce jsou plně zakotveny v době překladu bible do českého jazyka. Tento překlad učenců doby otce vlasti byl určen pro ženy, chcete-li, jeptišky kláštera sv. Anny. My tento kostel známe také pod termínem Pražská křižovatka, Sídlo Nadace Václava a Olgy Havlových VIZE 97. Je to místo, které nás přivádí k prvnímu českému biskupovi, sv. Vojtěchovi. Tento prostor dostal nynější podobu díky současnému britskému králi Charlesovi III., jehož korunovaci sledovali 2 miliony lidí po celém světě. To jméno Karel vystupuje v naší historii mnohokrát. Karel Veliký, Karel III., Karel V. … Naše vánoční koleda, můžeme říci, naše vánoční hymna, nesoucí zvěst: Narodil se Kristus Pán. Závěrečným refrénem „nám, nám narodil se“, připomíná onu betlémskou událost, kde v jeskynní stáji se narodí dítě. Nám, nám se narodilo dítě. Z davidovské dynastie. Když procházel svou rodnou zemí, tak na něho volali: „Synu Davidův, pomoc, zachraň, neopouštěj nás“. V předvánoční době, jsme ještě v adventu, nás provází biblický prorok Izaiáš. Ten předpovídá ono narození dítěte, které bude záchranou, a dává mu jméno Emanuel, Bůh s námi. Mojžíšská víra izraelského národa netituluje Boha jako něco nad námi. Procházeli světem, ve kterém bylo množství bohů, bohyň, ale pro ně je Bůh ten, který je. A tak mnohé nejvýznačnější postavy jejich dějin toto Boží jméno, JAHVE – já jsem, který jsem, provázelo a ukazovalo naději. Ježíš Kristus – Jehošua, Měšijah, Mesiáš je tedy právem. My však neoslavujeme královské narozeniny, oslavujeme narozeniny dítěte, chlapce, muže. Tedy člověka, o kterém křesťanství od počátku vyznává: v něm je Bůh s námi. Dítě dává smysl lidské lásce. Je plodem lásky muže a ženy. Narodili jsme se z ženy, tak jako i on se narodil, protože skutečné lásce se učíme necelý rok, tzn. 9 měsíců, pod srdcem ženy, kterou nazýváme od počátku matkou. Tato láska vytváří něhu, soucit, ochrannou přítomnost, proto je také považována za nejvyšší formu lásky.
Obchodní domy se vším mumrajem a shonem podle mého přesvědčení lásku neničí. Mnohdy naopak nás přivádějí k tomu, že jsme bezradní, jaký dárek máme koupit, abychom udělali radost. Vlastně přivádějí k tomu, abychom mysleli na druhé. Na ty, které máme rádi a kterým také za mnoho vděčíme. Zanechme pokus odstraňovat základní pojmy, které vytváří smysl lidského života. Otec, matka. Muže a žena. Rád bych položil otázku, jakou musela být mateřská láska Ježíšovy matky, když dokázal ve svém životě žít s druhými a pro druhé, když vyslovil nejvyšší zákon lidstva, ale současně i Boží zákon, zákon lásky. Mnozí se domnívají, že erotika, sex mohou nahradit tuto substanciální složku skutečného přátelství a skutečné lásky, která se schopna dát život za druhé. Nebudu rozebírat krásu českých Vánoc. On překlad určený převorce kláštera Na Křižovatce u sv. Anny babičky, Ježíšovy babičky, může odpovědět na mnohé otázky, ale i spory a hádky, které neprobíhají jen v médiích, ale i na politickém kolbišti. Vítězství ovšem je zcela zřejmé. Děda Mráz nemůže nahradit Ježíška, ani Peer Noel ani Weihnachtsmann atd. Bůh dává smysl lidskému životu, a tak jako i samotná bible právě po zkušenosti setkání s Ježíšem dává skrze evangelistu Jana definici toho, který je. Bůh je láska. To, co nás děsí, a to, co nás sužuje, není jen pouhá smrt člověka. Nepochybuji, že mnohonásobné počty zemřelých oproti stále zmenšujícímu se počtu narozených je nejhlubší krizí, kterou prochází celý první svět. De facto však touto krizí je umírání lásky. Když přivádějí Ježíše k zemřelé dívce a její otec i matka v zoufalství požádají o pomoc, žádají od něho něco, co je nemožné v řádu věcí. On však odpovídá. Ona nezemřela, jen spí. A tak nám Vánoce každý rok, i letos říkají: Láska nezemřela. Spí na válečných polích na Dněpru, spí na válečné linii terorismu, který ohrožuje národ Ježíše Krista. Spí všude tam, kde nehledáme smysl svého života a domníváme se, že v nenávisti, pomstychtivosti, zvrácené touze po majetku a moci je naše štěstí a jen smysl našeho života, který, jak vidíme přes všechny objevy vědy i techniky, neumožňuje, abychom byli šťastni. A tak vám přeji šťastné a požehnané Vánoce. Podívejme se jeden druhému do očí, položme si otázku: Mám tě rád? Zpytujeme svědomí: Co dělám pro druhé a s druhými? Při vánočním přání si podáváme ruce. To je velká řeč. Ta ruka je prázdná. Není v ní ani bankovka, není v ní ani zlato. Ale ta podaná ruka znamená: Dávám ti svoje srdce na dlani, nezradím a budu věrný. A už si pak můžeme dodávat onu množinu pojmů, které tvoří lidský smysl života, jednotlivce, rodiny vlastní a lidského společenství. Mír není příměří. Mír je smíření, odpuštění a přátelství. Slava na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle. Pokoj, mír – to je pozdrav. Tak zdravila Ježíšova matka, tak zdravil i on. A tak oslovoval i Bůh člověka na stránkách bible.
Foto: Tomáš Ježek, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!