Proč církev trvá na odmítání antikoncepce a přitom připouští PPR? Celá série Církev v ložnici je přímo nabitá různými pohledy na toto téma, což je podle mě zcela pochopitelné a hlavně nadějné. Ukazuje to totiž na skutečnost, že názor církve pro upřímně věřící katolíky stále znamená mnoho. Proto se také v případě názorového nesouladu s učením církve téma velmi silně dotýká osobního života manželů, jak vidíme na příkladu rozhovorů vlastně se všemi ženami, které alespoň někdy o PPR uvažovaly.
Protože naprosto nelze z kapacitních důvodů komentovat všechny vyslovené myšlenky na toto téma, rád bych se pokusil téma systematicky uchopit alespoň na některých modelových myšlenkách.
Hned v úvodu, v závěsu za minulým tématem přijímání dětí ochotně, slyšíme tato slova: „Podle učení církve je jedinou přijatelnou možností, jak mít situaci v rukou, metoda PPR. Proč církev jinou antikoncepční metodu nepřipouští? A je tato metoda opravdu vhodná pro každého?“
Dotaz moderátora na MUDr. Lázničkovou v prvním díle série zní: „Manžele, kteří nechtějí další dítě, čeká několikaletá abstinence v nejatraktivnějším období – není to nepřirozené?“ Když se o chvíli později přou o tom, zda PPR je či není antikoncepce, použije moderátor slova „obcházení zákona“. Další debata se týká společného smyslu, kdy jak uživatel antikoncepce, tak uživatel STM má stejný cíl – nepočít dítě.
Paradoxně právě vědecký sekretář sekce pro antikoncepci a reprodukční zdraví, MUDr. Greguš, uvádí v rozhovoru následující (aniž by na to byl tázán): „Antikoncepce je metoda, která slouží proti koncepci. [PPR] není antikoncepce, ale řízená nucená sexuální abstinence, jinými slovy nemáte sex, když ho chcete mít, ale když vám to dovolí metoda, což nesplňuje obecnou charakteristiku antikoncepce.“
Velmi obsáhlý vstup historika Martina Vaňáče komentuje dějinný vývoj okolo vzniku encykliky Humanae Vitae (HV) – pro pochopení je nutné si rozhovor poslechnout. Konstatuje, že papež Pavel VI. poslouchal odborníky pečlivě, ale i přes názor většiny nebyl přesvědčen a v HV se vyjádřil odmítavě k antikoncepci a naopak podpořil PPR. V diskusi o důvodech papeže k takovému postoji říká, že se mnozí komentátoři shodně domnívají, že „… to, co rozhodovalo, byla právě ta obava, že … změna postoje … oslabí pozici církve jako autority.“ O chvíli později také říká: „… i důsledně prováděná STM… kdybychom ji dělali z důvodu sobeckého, tak jde proti smyslu těch textů… Smysl… je v tom, že manželská láska má vyjádření … v novém životě, který plodí… Na druhou stranu… (encykliky) jdou dopředu v tom, že umožňují odpovědné rodičovství…“
Co je antikoncepce?
V první řadě je třeba si uvědomit, co je vlastně předmětem diskuse. Bavíme se o tom, proč církev stojí za odmítáním antikoncepce. Nyní je jednoznačně na místě otázka, která v celém podcastu vlastně nepadla. Co je to antikoncepce? A co je to vlastně přirozené plánování rodičovství?
Pojem antikoncepce je sám o sobě nejednoznačný. Můžeme ho totiž definovat různě. Například česká Wikipedie definuje jako antikoncepci všechny metody, které slouží jako ochrana před neplánovaným těhotenstvím s tím, že někdy zahrnuje i sexuální abstinenci. Naproti tomu například MUDr. Greguš, jak již bylo řečeno, PPR za antikoncepci nepovažuje. Čeho se tedy máme držet? V tom nám pomůže, když se posuneme k další otázce. Co je to PPR?
Co je přirozené?
Diskuse s MUDr. Lázničkovou se točí kolem pojmu přirozenosti. Právě problematika tohoto pojmu je klíčová a v podcastu bohužel dostatečně nevyřešená. Problém tkví v tom, že to, co v souvislosti s PPR označujeme jako „přirozené“, zde neznamená „přírodní“, ale „vycházející z tzv. přirozeného zákona“, tedy mravní hodnoty, kterou člověk vnímá ve své přirozenosti. Podobně jako člověk přirozeně vnímá například vraždu jako mravně špatnou, tak i v oblasti sexuality vnímá mravní hodnotu určitého jednání jako pozitivní nebo negativní. Toto vnímání přímo souvisí se správným svědomím (viz minulý článek), proto odlišení dobrého a zlého není pro nás vždy tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zjednodušeně tedy můžeme říci, že označení „přirozené“ zde neznamená „přírodní“, ale „mravně správné“. Otázka nyní zní: Proč církev vnímá právě toto plánování rodičovství jako mravně správné?
Pojďme se nyní opět vrátit k pojmu antikoncepce. Když církev hodnotí antikoncepci jako morálně špatnou, mluví o antikoncepci jako o „každém jednání s úmyslem před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených následků zabránit početí – ať se jedná o cíl nebo prostředek“ (HV 14). Jinými slovy, není morálně problematický samotný cíl nepočít (viz minulý článek), ale způsob, jak toho dosáhnout – zásadní je, zda ovlivníme samotný pohlavní styk, zda do něj zasáhneme, nebo jen využíváme biologickou danost. Samotná definice antikoncepce nemá na morální hodnocení této problematiky žádný vliv.
Manželská láska je analogií Boží lásky
Stále však není úplně jasné, proč je morálně špatné při konkrétním pohlavním styku zabránit početí. Pokusím se v argumentaci dále držet encykliky HV. Pro pochopení morální nauky církve je nejprve nutné uvědomit si některé základní předpoklady. Prvním z nich je, že manželská láska je analogií lásky Boha v Trojici. Proto je třeba se zaměřit na to, jaká Boží láska je, poznat její charakteristické vlastnosti. Poznáváme, že je svobodná, věrná, výlučná a plodná. „Manželství a manželská láska jsou svou povahou zacíleny k plození a výchově dětí“ (HV 9).
Dalším předpokladem je, že sexualita je něco hlubšího než jen biologická potřeba nebo rekreační činnost. Lidská přirozenost je tvořena jak duchem, tak tělem člověka, obojí má stejnou důstojnost a proto právě sexualita je dar Boha člověku k tomu nejintimnějšímu vyjádření lásky. Je natolik intimní a natolik zásadní, že je vyhrazená pouze manželům (z toho také vychází důležitost předmanželské čistoty) a samotné „úkony, jimiž se manželé intimně a čistě spojují a jimiž se předává lidský život, jsou… čestné a důstojné; nepřestávají být legitimní, jestliže se předvídá, že z příčin nezávisejících na vůli manželů budou neplodné; tyto úkony stále směřují k vyjádření a upevnění jednoty manželů.“ Je však nutné, „aby každý manželský styk zůstal otevřený předávání lidského života“ (HV 11).
To vychází z třetího předpokladu: mezi sjednocujícím a plodivým významem manželského styku je nerozlučné spojení. „Manželský styk totiž, zatímco svojí vnitřní povahou spojuje manžela a manželku nejužším poutem, činí je také schopnými zplodit nový život… Jsou-li oba tyto podstatné aspekty… zachovány, manželský styk si zcela uchovává smysl pravé vzájemné lásky a své zaměření k nejvznešenějšímu úkolu, k němuž je člověk povolán – rodičovství“ (HV 12).
Pohlavní styk je tělesným vyjádřením manželského slibu
Pokusím-li se opět přecházející odstavce shrnout a doplnit, je to právě každé pohlavní spojení manželů, které má být obrazem Boží lásky, vždyť člověk je stvořen ke svatosti – duší i tělem. Každý pohlavní styk je tělesným vyjádřením manželského slibu, zaujímá v životě manželů zcela výsostné postavení.
Pokud si uvědomíme důležitost a krásu sexu, copak si ho také daleko více neužijeme? Copak si opravdu myslíme, že k dobrému sexu potřebujeme na prvním místě jeho správné zasazení do biologického rytmu a to, že při něm potlačíme svou vlastní přirozenost (a tím myslím právě přirozený zákon v nás), mu nijak neublíží? Pokud má být naše láska, tak jako láska Boží, bezvýhradná, jak bezvýhradně přijímáme sexualitu druhého, když přijímáme sjednocující význam naší sexuality, ale plodivý odmítáme tím, že se ho snažíme antikoncepcí odstranit? Je naše láska skutečně svobodná, nebo je více vyjádřením našich biologických potřeb?
Nakonec bych se rád zastavil ještě nad zamyšlením pana Vaňáče. Tvrzení, že odmítání antikoncepce je zapříčiněno obavou z oslabení církve jako autority, je poněkud prázdný argument, nicméně pokud bychom takovou možnost připustili, musíme si uvědomit, že ze stejného důvodu by musela být tato nauka církví dále obhajována i po další desetiletí – vždyť Teologie těla svatého Jana Pavla II. není nic jiného než hlubokým zamyšlením právě na toto téma a stejné morální hodnoty obhajoval opakovaně Benedikt XVI. i papež František (jak zmínil mimo jiné sám Martin Vaňáč). Ověřit si toto tvrzení je možné důsledným prostudováním zmíněných dokumentů.
I s STM mohou být manželé sobečtí
Daleko zajímavější se zdá jeho další postřeh, že i důsledně prováděná STM ze sobeckého důvodu jde proti smyslu HV, s čímž mohu jedině souhlasit. Dostáváme se tím opět k minulému tématu, co to znamená přijmout děti od Boha ochotně. Jak encyklika HV několikrát opakuje, důraz na odpovědné rodičovství se dnes klade právem a manželé jsou povoláni k tomu, aby jednali po zohlednění rozumu, životních podmínek a mravního řádu v souladu se záměrem Stvořitele, který společně hledají.
Konkrétně řečeno, manželé, kteří se pomocí PPR brání mít (první, druhé, třetí…) dítě jen ze sobeckých důvodů, sice nepoužívají antikoncepci, ale nejednají mravně správně. Naopak pokud jsou důvody dobré a nesobecké, nemusí být rozhodnutí mít například pouze jedno dítě vůbec špatné.
Zároveň je třeba si uvědomit, že sobecká může být i jednostranná rezignace na odpovědné rodičovství. Například pokud by rodina měla dětí deset nebo dvanáct jen proto, že manžel není schopen zohlednit vyčerpání své nešťastné ženy a „přirozeným plánováním rodičovství“ by si pouze ospravedlňoval svou neschopnost sebeovládání, pak zcela zřejmě nebylo jeho rodičovství odpovědné a morálně přijatelné. Rozhodně to však nemá vyznít jako kritika „velkých“ rodin. Mnoho takových manželství je naopak známkou štědré lásky obou manželů (klíčové je právě jejich společné rozhodnutí), kteří otevřeně a odpovědně přijímají příchod dalších potomků.
Závěrem je třeba dodat, že smyslem manželství není pouze plození nového života, ale je to především společenství osob, ve kterém je analogie Boží lásky zpřítomňována mnoha různými způsoby. Můžeme také jistě mluvit i o plodnosti manželů v jiných oblastech než v zakládání rodiny.
Tato suchá argumentace se může zdát poněkud tvrdá těm, kteří mají vůči PPR výhrady, ale stále se k tomuto tématu vracejí. Proto bych se závěrem chtěl opět vrátit ke své přislíbené snaze o pochopení a otevřenost k dialogu.
Budoucí témata
V první řadě je třeba říci, že ačkoli HV ani další teologické dokumenty zabývající se tímto tématem neřeší samotné metody PPR, tedy praktické aspekty takového způsobu života, opomenout je nelze, protože použitelnost metody je nakonec pro život manželů to nejzásadnější, ve výsledku určující jejich sexuální život. Rád bych se tedy tématu praktické použitelnosti PPR věnoval v příštím díle.
Jako zcela zásadní se však jeví také komunikace tohoto tématu a to v podstatě ve všech představitelných rovinách. Jistě nestačí zúžit se pouze na komunikaci ze strany církve. Je třeba věnovat se nejen prezentování teologických argumentů směrem k manželům, ale také formaci kněží, komunikaci manželů mezi sebou, ze strany manželů k celibátníkům, rodičů k dětem. V přespříštím díle bych se rád komunikaci věnoval konkrétně a otevřel některá témata k dalšímu přemýšlení.
Blíže k tématu: https://lpp.cz/
Foto z archivu autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!