Rád bych se ještě vrátil ke skutečnosti, že na počátku vývoje jedinečného vztahu mezi dítětem a klíčovou osobou je intuitivní dispozice obou partnerů vyhmátnout potřebu druhého a zároveň docílit i naplnění potřeby vlastní. Dítě tedy je obdařeno vlastnostmi, jež mají pro osobu s rodičovskou dispozicí vybízející a spouštěcí charakter: úsměv či pláč malého dítěte vyvolává v dospělém rodičovské chování, poskytující péči a ochranu. Pečující chování pozorujeme nezřídka již u dětí, např. když si hrají s panenkou anebo když se starají o domácí zvířátka. O vývoji tohoto typu chování víme však zatím povýtce málo. Na straně dospělých hovoříme o intuitivním rodičovském chování, což je pojem, který do psychologie uvedli manželé Papouškovi (již zesnulý prof. Hanuš Papoušek byl Čech působící se svou manželkou po léta v Dětském centru v Mnichově u prof. Hellbrüggeho). Touto schopností intuitivního rodičovského chování jsou vybaveni i ženy, i muži, dokonce i ti, kteří dítě ještě nemají. Součástí tohoto komplexu chování je snaha o oční kontakt, jeho opětování a posílení, přičemž dospělý drží bezděčně dítě blíže před svým obličejem, než by to učinil za jiných okolností, aniž by věděl, že tato kratší vzdálenost je optimem pro možnost dítěte zrakem dospělého vnímat. K intuitivnímu chování patří pozdrav: úsměv a mimika obličeje při navazování kontaktu s dítětem stejně jako jedinečné charakteristiky výměny hlasových projevů. Dospělý podněcuje a opakuje hlasové projevy dítěte s tím, že hlas nasazuje o oktávu výše. Vzájemné napodobování a opakování projevů a gest je další typickou charakteristikou. Jde tu o schopnost vzájemné intuitivní empatie a rezonance, schopnost říci ano nabídce života a lásky, schopnost lásku učinit vnímatelnou a zakusitelnou, a to jak tu, kterou dávám, tak tu, kterou dostávám. Jen tak může být v dítěti nastartován proces, v němž se od úplné vydanosti a skrytosti v nosném vztahu vydává na cestu do světa k samostatnosti a odpovědnosti, tedy ke svobodě. Tomáš Akvinský říká: „Liber est causa sui.“ A jde o to, nakolik se v procesu vývoje a výchovy stane člověk „příčinou sebe sama“, tvůrcem sebe sama. Chceme – li, zda a nakolik v sobě, s pomocí vychovatelů, objeví Boží obraz, který do něho byl od počátku vložen, a zda jej jako svůj životní plán bude uskutečňovat.
Rád bych tu vyslovil ještě jednu myšlenku souvisící se stupnicí hodnot. Dítě, jako každý člověk, má svoji cenu a svoji hodnotu. Cenu lze vyjádřit ekonomicky, např. vyčíslením ztráty, kterou utrpím, když se namísto vydělávání budu věnovat dítěti, anebo částkou, kterou je třeba vynaložit na záchranu nemocného či postiženého dítěte či na jeho vzdělání. Nezávisle na tom má dítě svou jedinečnou hodnotu, totiž hodnotu daru. Dar jako takový může být darován, mohu se však o něj zasloužit jen do jisté míry. Může víc nebo méně odpovídat mým představám a přáním. Mohu jej odmítnout, mohu jej vyžadovat za každou cenu a postulovat právo na dítě nebo dokonce na zdravé dítě. Nic to však nemění na jeho apriorní hodnotě, která se rovná hodnotě lidského života. Záleží ovšem na tom, jakou hodnotu přikládá dítěti jako lidské bytosti společnost, rodina, ve které jsme sami vyrůstali, a v konci konců každý z nás zcela osobně. Dítě tak může být považováno za narušitele životních plánů, za překážku v jejich uskutečnění. Může být chápáno v kontextu lidského vývoje, jak jsme jej nastínili – a je to tak dobré a přirozené – za obohacení života, za podnět k osobnímu růstu, může být vybídnutím k růstu lidských hodnot, je – li např. postižené, k rozvoji lékařské vědy a pečující lásky. Náš postoj k dítěti tedy souvisí s tím, nakolik společnost přijímá za své ideu civilizace lásky a kultury života, je touto společenskou atmosférou spoluutvářen a také k ní přispívá. Otázku lze postavit nejen tak, čím mi toto (nechtěné, nemocné, postižené) dítě komplikuje a zatěžuje život, ale i jako výzvu: K čemu dobrému mi může jeho existence, zkušenost s ním, vztah k němu, péče o ně napomoci. Takto přeformulovaná otázka vede od příčiny, která může drtit a být chápana jako selhání či chyba, do budoucnosti, k cíli a smyslu mého života. Není nadarmo, jak připomíná Hanna B. Gerl-Falkovitz (2000), že zmíněný Tomáš Akvinský nazývá cíl „causa finalis“, v jistém smyslu příčinou přetransformovanou v cíl.
Zde tedy – v případě interakce – jsme u kořene nespočetné výměny podnětů, která v příznivém případě má charakter vzájemně se posilující zpětné vazby. Z jejích jednotlivých úkonů, interakcí, se spřádá v průběhu prvých sedmi až osmi měsíců života dítěte pevné předivo bytostného vztahu, studované ve světě pod názvem „attachment“, vhodně přeložitelné jako přilnutí. Charakteristiku tohoto jedinečného vztahu v mnohaletých longitudinálních studiích analyzovali manželé Grossmannovi z Řezna. Podstatným zjištěním je, že toto přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání anebo je to vztah poznamenaný nejistotou. Určit tuto jeho kvalitu lze ještě v prvém roce života dítěte, které je sensitivním obdobím právě pro vytváření nosných vztahů. Charakter přilnutí má tendenci přetrvávat přes celé dětství až do dospělosti a spoluutváří tak zásadním způsobem dispozici jedince pro všechny další významné životní vztahy. Ukázalo se, že ty matky (nebo rodiče), které svému kojenci byly zdrojem nejistého přilnutí, patří do převážně do kategorie těch, kterým se v jejich útlém věku dostalo podmínek postačujících právě jen pro vytvoření tohoto nejistého typu připoutání. Zachycujeme tu tedy pozoruhodný jev přenášení schopnosti vytvářet vztahy přes generace. Jde o jakousi extrabiologickou formu heredity. Dobře tu můžeme pozorovat komplexnost, podivuhodnou vynalézavost přírody, ale i křehkost a zranitelnost při utváření rodičovských dispozic a potřeb, jež tedy potřebují podporu a kultivaci od samého počátku vývoje jedince, podobně jako s výchovou řeči také nezačínáme až v době, kdy by dítě mělo mluvit.
Připomněl bych ještě, že hodnotu dítěte jako podnětu pro aktualizaci a rozvoj rodičovského chování určuje nejen intuitivní vybízecí síla jeho přítomnosti a projevů, nýbrž i očekávání společnosti, páru a jedince vůči konkrétnímu (třeba ještě nepočatému a nenarozenému dítěti). V podstatě jde o to, jakou hodnotu ve stupnici hodnot přikládá společnost a jedinec dítěti a tomu prvotnímu prostředí, v němž se jeho vývoji nejlépe daří, tedy rodině, založené na trvalých vztazích mezi mužem a ženou.
Je možno říci, že zralý člověk, začleněný do přirozeného biologického i specificky lidského proudu vývoje života vůbec a vývoje jednotlivce zvlášť, je povahou svého bytí disponován k rodičovství, s tím ovšem, jak jsme poukázali výše, že rodičovská motivace a schopnost jsou jevem komplexní povahy, syceným ze zdrojů biologické, psychologické, sociální i duchovní povahy, a jako takové jsou i zranitelné. Člověk je rodičovstvím dalekosáhle utvářen a předává je jako schopnost i jako dovednost dál, aniž by je jen pasivně nesl jako břemeno či náhodný úkol, nýbrž sám je touto jedinečnou zkušeností nesen. Rodičovství není pouhou součástí lidského údělu (ač má někdy i tyto rysy, zejména ve svých náročných momentech), nýbrž je naplněním původního určení člověka a jeho poslání, a to v biologickém, psychologickém i sociálním smyslu. Jsem o tom přesvědčen navzdory klesající porodnosti. Hanna Arendtová (1981, 243) píše: „Skutečnost, že běh světa a chod věcí lidských je stále znovu zachraňován před ohrožením a zkázou, tkví v zázraku, jenž je do něho vložen jako semeno určující zákony jeho pohybu, takže existuje natalita a lidé se rodí.“
Literatura:
Arendt, H.: Vita activa oder Vom tätigen Leben. Piper, München, 1981, str. 243
Erikson, E.H.: Životní cyklus dokončený a rozšířený. Lidové noviny, Praha, 1999
Gerl-Falkovitz, H. B.: Kindsein zwischen Labor und Liebe. Vorgeburtliche Diagnostik als Spiegel eines grundsätzlichen Wertekonfliktes.Nepublikovaná přednáška na psychoterapeutickém kongresu o empatii, Lipsko, září 2000
Guardini, R.: Životní období. Zvon, Praha, 1997
Říčan, P.: Psychologie náboženství. Portál, Praha, 2002
Foto: Lucie Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!