Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují… a nemíchejte jablka a hrušky dohromady

Posledních několik dnů života církve bylo velmi náročných. Myslím, že duše i tělo každého z nás dostaly pořádně zabrat. V neděli 16.2. v 00:03 jsem vložil na svůj Facebook příspěvek, který řekněme „za-rezonoval“. Btw. někdo si mohl říct, že takto v noci něco vyplodit, to měl možná upito a psal nesmysly . Chci jen říct, že v rámci pokání za zesnulého otce už 3 měsíce nepiju. To, co jsem napsal do příspěvku, za tím si stojím. V celku i dílčích částech. Tedy možná ten rozpis bohoslužeb v hospodách byl navíc, ale nějak upoutat pozornost jsem musel, po tom člověk přeci vždy aspoň skrytě touží.

Trvání na slovech v mém příspěvku opírám o vyjádření liturgické komise České biskupské konference, které je veřejně dostupné. Je důležité pro pochopení dalších částí… Tedy, než se vydáte na cestu dalšího čtení, použijte mapu (článek ČBK), abyste se neztratili…

Když budu vycházet z komentářů, které mi tam pisatelé zanechali, docházím k jednomu hlavnímu závěru. A to, že prožíváme v naší společnosti krizi autority. Prožíváme ji obecně ve společnosti ve vztahu k politikům, k vzdělávacímu systému, ke zdravotnictví, nemůžeme se tedy divit, že se s ní setkáváme i v církvi. Vždyť členové církve jsou součástí společnosti. Nebudu toto téma (krize autority) již dále rozvádět. Pro tuto chvíli postačí jako pouhé konstatování. Krize, která se projevuje odmítáním všeho, co zavání institucí, řádem, nárokem a povinností. Z mé zkušenosti mohu s jistotou říci, že moje poslušnost biskupovi, kterou jsem mu při svěcení přislíbil, přináší požehnání, ač mám často pokušení udělat si věci podle svého. Tedy samozřejmě v otázkách mé služby v církvi a když mě biskup nenutí k hříchu, což se mém případě ještě nestalo, aby mě pod poslušností naváděl k hříchu. Nevím jak u jiných, doufám, že ne, zde předávám mojí osobní zkušenost.

Teď trochu eklesiologie (tedy nauky o církvi). Mám z ní zkoušku z KTF UK. Dostal jsem tehdy „bene“, tak podle toho to bude i vypadat. Nejvyšší autoritou křesťana je Trojjediný Bůh. Druhá božská osoba – Vtělené Slovo – Ježíš Kristus během svého působení na této zemi ustanovil společenství, jehož základem jsou apoštolové. Během několika let se toto společenství začalo nazývat církev a poprvé v Antiochii jako křesťané – Kristovci. Písmo svaté dále uvádí, že Ježíš Kristus jednomu z apoštolů řekl něco výjimečného. Ty jsi Petr – skála a na té skále zbuduji svoji církev. Volně řečeno: Petře, všichni apoštolové jste si rovni, ale Ty tady na zemi budeš takovou zárukou jejich lásky – jednoty. Apoštolové mají své nástupce, říkáme jim biskupové (ty už uvádí i apoštol Pavel). A protože sv. Petr umřel v Římě, byl biskupem města Říma, od té doby jsou jeho nástupci – biskupové nositeli toho příslibu, který dal Ježíš Kristus Petrovi. V průběhu staletí byla církev dlouho jednotná. Sem tam nějaký šrám. Ostatně skládá se z lidí a lidé jsou slabí. Ovšem v roce 1054 a 1517 prožila církev dvě obrovské bolesti, které ji zásadně poznamenaly a římský biskup přestal být zárukou lásky – jednoty křesťanů. A od těch dob je církevní společenství rozděleno na katolíky, pravoslavné, protestanty a další… Konec eklesiologického okénka.

Když se vrátím zpět problému těchto dní. Řešíme problém v rámci Římskokatolické církve, protože otec Marek Orko Vácha je jejím řádně vysvěcením služebníkem. Je tedy dobré, když tento problém řeší rodina Římskokatolické církve. Nevím jak vy, ale když nejsem požádán, taky nechodím řešit problémy k sousedům. Že někdy bývají otec nebo matka v rodině trochu cholerické povahy, to se stává. Ano, ve společnosti, v rodině je důležitá komunikace. Že se nekomunikovalo dobře? Souhlasím. Ale řešíme to dále jako rodina Římskokatolické církve. Opět prosím připomeňte si to vyjádření liturgické komise ČBK.

(Katolická teologická fakulta v oboru teologie se již delší dobu v řádu let potýká s nedostatkem studentů. Mile mě překvapilo, kolik se opět objevilo znalců liturgie, bible, práva a dalších oborů… možná absolventi CMTF UPOL. Ne, promiňte, trocha cynismu z mé strany…).

Ani v nejmenším nechci prohlašovat, že faráři jsou nositeli veškerého poznání. Také se nechám často a rád poučit – od moudřejších, zkušenějších. Každý posvěcený služebník církve (biskup, kněz, jáhen) je vázán respektovat pravidla, která v naší rodině (Římskokatolické církvi) máme. Každý posvěcený služebník je reprezentant církve, proto koná, co učí církev v jednotě biskupů, spolu s biskupem Říma – papežem. Ostatně vezměme si papeže, možná by si třeba i mohl v rámci svého úřadu dovolit něco jinak, ale co? Nedělá to… Když chceme věci v církvi měnit a posouvat, tak to děláme v rámci celku, ne partyzánsky. Žijeme ve svobodné zemi, partyzánství není nutné.

Jak také říkám, je mnoho způsobů, kterými může církev hlásat evangelium. Ano, hlásáme evangelium, ne eucharistii. Evangelium je cestou k eucharistii. Je nutné se nejdříve vydat na cestu – uvěřit, přijmout evangelium… A evangelium hlásám nejlépe svým životem, zdá se mi to jako důležitá poznámka.

Suma sumarum? Způsob řešení této celé situace „Hospodin v hospodě“ nebyl šťastný, ale nikoliv nespravedlivý. Otec Vácha nedostal zákaz výkonu kněžské služby. Může stále vesele kázat a vyučovat, a to nejen u Salvátora, ale také kdekoliv jinde v České republice. Vážím si jeho práce, ale zcela racionálně připouštím jeho omylnost, což bychom i my měli. Nebo tomu snad tak není? A na závěr k těm jablkám a hruškám…Prosím, nemíchejme dohromady kauzy zneužívání (o těch jsem psal už v předchozím statusu), není to spravedlivý přístup. A ani otec Marek si nezaslouží být v jednom pytli s těmi darebáky (predátory nejen dětí).

A pokud jste to dočetli až sem, tak to vypadá, že máte hodně času, a to je dobré znamení, protože jinak totiž pořád někam spěcháme, a to není dobře, vím, co říkám…

Přeji vám požehnaný den z Čáslavi, kam vás zvu nejen na pivo…