Ke kauze odvolání kněze Marka Váchy z postu vikáře akademické farnosti u sv. Salvátora v Praze už se vyjádřil úplně každý. Nyní ve veřejném prostoru rezonuje otevřený dopis arcibiskupu Janu Graubnerovi z klávesnice prorektora Masarykovy univerzity, pana prof. Jiřího Hanuše. Nevím ani, kolikátý otevřený dopis už to je. Až otci arcibiskupovi přijde jeden zavřený, patrně si ho dá zarámovat a navždy bude viset v paláci na Hradčanech.
Nekritické nadšení, které nad Hanušovým dopisem projevují i někteří z mých přátel, kteří jej hojně sdílejí, mě vede k několika poznámkám o tom textu. První se týká vyjádření pana profesora, jimiž vysvětluje liturgické komisi ČBK, že se stran posvátnosti a čestnosti výčepu zvoleného pro slavení eucharistické bohoslužby mýlí a proč. Jiří Hanuš je (post)graduován a habilitován v oboru českých dějin; profesuru pak získal v oboru dějin obecných, vše ovšem s důsledným zaměřením na český a moravský katolicismus. Není tedy přímo liturgikem, je však v otázkách církevních mimořádně poučeným historikem.
A jako historik ví, že „Břevnov je nejstarší mužský klášter z 10. století, spojený s biskupem Vojtěchem,“ což pokládá za důležité členům liturgické komise – čtyřem českým biskupům připomenout. „Všichni, kdo na toto místo přijdou, ať již do kostela či do přilehlých klášterních prostor, jsou zasaženi starobylostí a spiritualitou tohoto místa. Je s podivem, že si členové Liturgické komise neuvědomují tento zásadní rozměr události,“ pokračuje prof. Hanuš. To je tvrzení, které by slušelo básníkovi, ne však někomu, kdo se pokouší argumentovat ve věci porušení liturgických pravidel.
Vážně tvrdit, že „všichni, kdo na toto místo přijdou, jsou zasaženi starobylostí a spiritualitou,“ je stejný argumentační úlet jako tvrzení začínající slovy „všichni přece vědí, že…“. Čili ne, není tomu tak. Břevnov je oblíbené výletní místo Pražanů i mimopražských návštěvníků, vycházky tam pořádá aspoň pět turistických agentur a klášter má vlastní turistickou vizitku č. 2800. Mimoto se v areálu koná řada zcela profánních kulturních akcí, které navštěvují i lidé prosti jakékoli duchovní motivace. Například vloni se zde pořádal první ročník Festivalu klášterních pivovarů. Velmi zdařilý, mimochodem. Jako jeho účastník mohu potvrdit, že hosté byli návštěvou areálu skutečně zasaženi; starobylost a spiritualitu bych do toho ale netahal.
Nelze bohužel vyloučit, že stejně eventově a turisticky mohla část návštěvníků vnímat i akci Hospodin v hospodě. Dobře se to vysvětluje na historických rekonstrukcích bitev nebo na kostýmovaných prohlídkách zámků, jimiž provádí „hradní pán“. Lidé si tam přijdou pro nevšední zážitek, pro trochu povyražení. Nemyslí si, že se před nimi odehrává skutečná bitva, vědí, že v dobových uniformách jsou lidé, kteří půjdou za půl hodiny domů a dají z toho fotky na Facebook. Stejně tak nevěří, že je zámkem Třeboň provádí Petr Vok z Rožmberka, i když má na krku okruží a na hlavně směšný klobouk. Jak lidé s touto zkušeností vnímají mši ve výčepu? Věří skutečně, že se před nimi zpřítomňuje Kristova oběť, nebo je to pro ně jen další z mnoha kostýmovaných divadel? A chceme to? Opravdu to chceme takhle?
Podobně bizarní je argument pro legitimitu porušení pravidla o čtení evangelia a kázání vyhrazeného kněžím, totiž že sbírka kázání laika Jana Sokola patří k oblíbeným knihám pana prof. Hanuše. „Tuto publikaci zesnulého profesora Sokola doporučuji k četbě členům Liturgické komise ČBK,“ zakončuje svou myšlenku. Není úplně jasné proč, ale také není důvod, aby si přátelé z akademických kruhů vzájemně nedoporučovali hodnotnou literaturu.
Na závěr bych zmínil ještě jednu pasáž z otevřeného dopisu: „Domnívám se, že nepřihlédnout k této okolnosti může vyvolat pouze rozčarování značné části církve v naší zemi, pochybnost o jednání církevního vedení, které sice zohlednilo názory několika úzkoprsých členů církve, pozorně sledujících, zda se plní všechny rubriky a kánony, ale rozladilo mnohem větší počet lidí, kteří mohou vydat svědectví o chvályhodné činnosti P. Váchy.“
Překvapují mě na ní dvě věci: Zaprvé, že ty, kdo považují ať už domnělé, či skutečné znevážení eucharistie za zraňující (a Liturgická komise ČBK jim dá v této domněnce za pravdu), označuje pan profesor bez dalšího za úzkoprsé. Slovník spisovné češtiny toto slovo řadí mezi hanlivá, stejně jako Slovník spisovného jazyka českého. Jeho slovníková definice zní: mající úzký duševní obzor, malý rozhled, trpící předsudky; omezený. Čili všechny tyto vlastnosti vám budou přisouzeny, pokud budete lpět na tom, co učí vaše církev a co jste ve vztahu k tajemství eucharistie zvnitřnili.
Konečně je mimořádně zajímavé, že za silný argument pokládá pan profesor, že stěžujících si je „několik“, ale rozladěných „mnohem větší počet“. Jako by to o něčem svědčilo. Jako by většina něco zaručovala. V knize Exodus je moc zajímavá pasáž: „Nespolčíš se s většinou k páchání zla ani nebudeš v rozepři svědčit podle většiny, abys pokřivil právo.“ (Ex 23,2) Ale pro paní Novákovou a další úzkoprsé je tam taky útěšlivá pasáž v Lukášově evangeliu: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ (Lk, 12,32).
Diskutujme o nových formách evangelizace, zvažujme kroky našich biskupů. Ale dělejme to s rozumnou mírou argumentační relevance.
Petr Kukal je básník, spisovatel a publicista
Foto interiéru břevnovského kláštera: Jana Chadimová, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!